Zvěsti opravdu nelhaly. Nápoj lásky je rodinné představení, které se určitě na repertoáru Národního divadla udrží dlouho. Hravá, lehká hudba je nositelem dobré nálady, zasazení děje do Itálie šedesátých let dvacátého století příběh oživilo a díky režijnímu pojetí, pokud by se vypnul zvuk, by nikdo nepoznal, že se nejedná o činohru, ale operu.
Škarohlídi se však našli v hledišti i dnes. Odpolední představení, plné seniorů má svá specifika, ovšem dnes to bylo "maso". Z dřívějška už mám vypozorované, že senioři málo tleskají. Nejprve jsem se domníval, že se jim současná produkce divadla nelíbí, ale jednou jsem vyslechl hovor dvou seniorek, které si povídaly, jaké to bylo krásné představení, ale že už nemají sílu tleskat. To je logické a pochopitelné. Bohužel ostatní věci, které senioři prováděli kolem mne, jasně ukazovalo, že tvrzení "ta dnešní mládež se neumí chovat" rozhodně není stoprocentní. Jsou jen lidi slušní a neslušní. Jedna paní nedaleko mne, pořád komentovala to co se děje na scéně, starší pán tak hlasitě žvýkal žvýkačku, až jej okřikovali různí lidé z okolí, bohužel to nepochopil. Ovšem zlatým hřebem bylo, kterak starší paní, sedící přímo za mnou si árii "Una furtiva lagrima" zpívala polohlasně s Alešem Brisceinem.
O přestávce jsem také zaznamenal skupinku seniorů, kteří hodnotili první půlku, a moc se jim nelíbila. Paní to zhodnotila tak, že (cituji): "Já jsem šla na krásnou lyrickou pohádku a oni z toho udělali frašku. A ty kostýmy! Těšila jsem se na nějaké krásně bohatě zdobené a oni tam běhají v zástěrách. A taky ten Dulcamara nebyl nic moc. Když jsem to totiž viděla kdysi před léty, tak byl takový tlustý, vycpaný a tenhle…" Na druhou stranu, viděl jsem také kolem sebe plno nejen seniorů, kteří se náramně bavili.
Národní divadlo vyprodukovalo skutečnou komedii. Sešli se totiž vynikající tvůrci, kteří věděli, co chtějí a dokázali to realizovat. Je jasné, že hlavní podíl na celém procesu měl Gaetano Donizetti. Ta hudba je prostě lehounká a skvěle baví. Dokonce i libreto dává smysl a je vtipné. Interpreti charakterově odpovídali postavám. Ovšem obrovský dík patří režisérovi. Simone Sandroni, snad i tím, že je choreograf, se soustředil na pohyb na jevišti. A funguje to! Zpěváci vědí, co mají zpívat, mají svého supervizora - dirigenta Davida Švece. Režisér s patřičným citem pro pohybovou náročnost u zpěváků, vytvořil jednoduché pohybové akce, které skutečně vytvořily ucelenou činoherní akci. A aby toho nebylo málo, téměř jako v sitcomu, každou chvilku na diváka vyskočí nějaký gag. Celé představení tak skutečně působí velmi lehce a to nejen díky hudbě, ale i naprosto věrohodně vykreslené scéně. Ten italský venkov šedesátých let dvacátého století se Lence Flory povedl (scéna a kostýmy).
Na stránkách Operyplus.cz se vedly docela vášnivé diskuze nad nadměrným zdůrazněním Dulcamarova sluhy v podání Zdenka Horvátha. Jedná se němou roli, kterou ztvárňuje bývalý člen baletu Národního divadla. Pořád jsem čekal, kdy přijde něco velkého a rušivého, ale Sluha - Horváth byl "jen" skvělým doplňkem Dulcamary. A komikům to ve dvou vždy lépe sluší. Zatímco Dulcamara bavil vesničany a diváky zpěvem, Sluha zase tancem.
Jana Kačírková v roli Adiny, skvěle pokoušela nesmělého Nemorina Aleše Brisceina. Podvodník jako z teleshoppingu byl naprosto přesvědčivý Ondrej Mráz jako Dulcamara. A Belcore Jiří Hájek byl patřičně sebejistý "macho", který byl nakonec jen k smíchu.
Takže ještě jednou pro všechny ty, co nikdy neviděli operu, mají z ní strach, že jí nebudou rozumět, mají nyní velkou příležitost nahlédnout na tento umělecký žánr. Slibuji, že se nudit nebudete a nějakou tu melodii si jistě pak cestou domů budete prozpěvovat.