Takových příběhů jsou tisíce, takže by mělo být poměrně složité, jak zaujmout a jak nenudit. S ohledem na téma, je vše v podstatě snadné. Příběhy lidí, kteří prošli Osvětimí, jsou natolik hrůzné a děsivé, že zaujmou vždy. Dokumentárnost vyprávění a prostory malé scény Švandova divadla (Studio) dodávají patřičnou atmosféru.
Výprava Daniela Hrbka stávající z vlakových kolejí, posetých desítkami bot a kolem plno kufrů, dodávala příběhu autentičnost.
Hra je pro dva herce, kteří paralelně vyprávějí své příběhy z války. Jsou to vlastně dvě monodramata v jednom. Zuzana Onufráková v roli Hany Pravdové opět dokázala, že je herečkou zrozenou pro monodrama. Onufráková s přehledem dokáže vytvořit ženy s tajemstvím, ženy s příběhem. Tato role ji dala velkou příležitost modelovat svou postavu od herečky velkého světa až vyhladovělou trosku z koncentráku. Nejen fyzickým projevem, ale i specifickým hlasem Onufráková vytvořila životní příběh s téměř dokumentárním civilismem.
Druhým hercem na scéně je Miroslav Hruška v roli Miloše Dobrého. Hruška, hrající ještě civilněji, než Onufráková, hluboce skrýval emoce postavy. Jeho vyprávění bylo s odstupem, přesně podle přísloví: "Muži nepláčou". Jakmile však přišlo na vyprávění o sportovních zážitcích, probudila se v postavě ta pravá sportovní nátura, typická soutěživost. Díky těmto dvěma polohám se tak stala postava Miloše Dobrého velice plastická, uvěřitelná. Když Miloš Dobrý vypráví, jak mu trhali zhnisané nehty, je to konstatování daného stavu. Ovšem, když pak vypráví, jak hrál fotbal či házel koulí, oči září a divák naprosto zřetelně vidí tu let míče na branku, či sílu potřebnou k vrhu koulí.
Oba herci tak dokázali velice jednoduchým civilním herectvím odvyprávět příběh, jako by to byly jejich vlastní vzpomínky.
Kdo se zajímá o pamětnické vyprávění přeživších holocaust, tak při tomto představení nic nového neobjeví. Hra jej příjemně pobaví (v divadelním slova smyslu), ale nic víc. Kdo však nezná tyto příběhy z koncentračních táborů, bude u vytržení, nadšen a rozhodně bude nad inscenací přemýšlet. A protože pamětníků ubývá, je toto představení adekvátní alternativou. Z uvedeného důvodu je toto představení velice vhodné pro školní představení. Ideální seznámení s touto děsivou dobou.
Jedinou kaňkou na celém představení jsou často používané absolutní zatmívačky. Režisér Daniel Hrbek je používá k předělům mezi jednotlivými příběhy, kdy obvykle k tomu hraje hudba. Díky těmto pauzám se však vytrácí divadelní rytmus a napětí, které pak herci musí pracně znovu budovat. A přitom na jiných místech k předělům používá jen změnu osvětlení, či jeho intenzitu a tam kontinuita příběhu není nijak narušena a příběh dál plynule pokračuje.