Nemluv o tom co děláš, nevíš kdo tě poslouchá!

Únor 2011

Camoufl•AGE 10.2.2011 v 19:00

12. února 2011 v 23:19 | klm.007 |  Divadlo Kolowrat
Snad tím, že se toto představení Národního divadla hraje na komorní scéně, snad i tím, že je stále vyprodané, snad i tím, že je cena dost vysoká a snad i tím, že to není klasika, kterou bych chtěl opakovaně vidět, navštívil jsem toto představení po hodně dlouhé době. Mám pocit, že jsem jej minule viděl krátce po premiéře.

Na mnohé jsem se těšil, mnohé jsem zapomněl, takže jsem byl zvědavý, jak to na mne celé bude s odstupem času působit. Ukázalo se, že představení je po mnoha reprízách pevně zajeté a je plné nápadů, má švih, vtip, má velkolepé i komorní pasáže. Určitě by se mohlo pár scén škrtnout, ale v celkovém kontextu je to skvělé vtipné představení.

Janu Kodetovi se podařil vytvořit zajímavý svět na pokraji reality, snovosti i kybernetické budoucnosti. Janek Růžička svou multimediální vizí vykreslil skvělou atmosféru virtuálního světa, ve kterém se tanečníci pohybovali tak jistě.

Typově velmi dobře obsazené role, ve kterých se tanečníci mohli realizovat i svými nápady a vlastní přirozeností tvoří pevné soukolí. Snad je to i tím, že jsou role nastudovány bez alternací. Pouze roli Hany Turečkové převzala Michaela Wenzelová.

Tentokrát nemá smysl popisovat výkony jednotlivých představitelů. Klára Jelínková, Ivana Mikešová a Michaela Wenzelová jsou skvělými partnerkami a pánové Viktor Konvalinka, Oleksandr Kysil a Tomáš Rychetský jsou skvělými partnery.

Ta blízkost tanečníků a publika vytváří zvláštní kouzlo a k onomu tajemnému spojení duší mezi hercem a divákem zde dochází téměř po celou dobu představení. Závěrečný aplaus byl toho důkazem.

Kdo viděl, jistě bude se mnou souhlasit, že to za opakovanou návštěvu stojí. Kdo neviděl, měl by se jít podívat. Určitě nebude zklamán. A když s sebou vezmete i své pubertální děti, budou nadšené.

Černé mléko 9.2.2011 v 19:30

12. února 2011 v 23:10 | klm.007 |  Divadlo v Celetné
A opět Černé mléko. Velmi povedenou inscenaci v Divadle v Celetné jsem navštívil opět po poněkud delší době. Ukázalo se, že herci zvolna opustili původní text, který se jim stal jen vodíkem k dialogům. Někdy to bylo na škodu, jindy naopak přirozená mluva i akce věci prospěla. Jedno je však jisté. Vynikající obsazení obou hlavních hrdinů dělá z této současné hry skutečný živoucí příběh. Marek Němec v roli Levčika rozehrává velkou hru, proměněn v nemilosrdného obchodního cestujícího vytváří postavu, která má sympatie diváků. Je to zvláštní, ale Němec stvořil zavrženíhodnou postavu, která je tvrdá nejen ke své partnerce, k zákazníkům, ale i k sobě samotnému a přesto divák naprosto chápe jeho jednání a v celé té zvrácenosti mu možná i fandí. Lucie Žáčková jako Šura musí víc bojovat o divákovu přízeň. Přece jen vulgárně hovořící žena, která v pokročilém těhotenství hulí jako fabrika není to, co by divák miloval. A zatímco Levčik je vlastně pořád stejný, Šura se v průběhu hry mění a změní. A to je velká příležitost pro Žáčkovou, která ji naplno využila.

Ostatní herci v drobných rolích vytvořili velké panoptikum místních postaviček a i oni se velkou měrou podíleli na úspěchu představení. Protřelá a pragmatická pokladní Jelena Juklová, slabošský Míša - Lukáš Jůza, dobrosrdečná teta Paša - Jana Vaňková, věrohodný opilec bezdomovec Tomáš Karger, soucitu hodná Petrovna - Věra Kubánková a nenápadný vesničan Vlastimil Čaněk.

Vynikající text, i jednoduchá tvůrčí režie Jakuba Špalka je skvělé východisko pro dokonalou partneřinu obou hlavních hrdinů. Němec i Žáčková stvořili reálný i realistický pohled na život mimo idealizovaný svět televizních seriálů. Pokud někdo hledá v divadle odraz skutečného života, v Černém mléku jej najde.

Tuto svěží hru doporučuji každému do věku padesát let. Starším jen těm, co mají otevřenou duši k sledování současného života kolem nás.

Na miskách vah 6.2.2011 v 19:00

12. února 2011 v 23:06 | klm.007 |  Hostující soubory
Snaha o velkolepost zcela pohřbila vynikající výkon Josefa Bartoně v roli Wilhelma Furtwänglera. Moravské divadlo Olomouc hostovalo na Nové scéně.

Obvyklé divadelní schéma o tom, jak se hlavní hrdina musí obhajovat před soudem. Variací bylo napsáno mnoho. Sir Ronald Harwood si zvolil zajímavý životní příběh německého dirigenta Wilhelma Furtwänglera, který měl tu smůlu, že byl dirigentem a prominentem Berlínské filharmonie za války.

Je po válce a dirigent se před vyšetřovatelem zodpovídá ze svého jednání během války. Kolaboroval či pomáhal Židům? A co umění? Jde umění oddělit od politiky? To jsou základní otázky, které se řeší. Nebýt toho, že Wilhelm Furtwängler byl skutečnou osobou, a že něco takového mohl zažít, byť je jasné, že divadlo není dokument, byla by to velmi nudná hra. Takto se člověk alespoň mohl zamyslet nad osudem výjimečných lidí, kteří se octnou v soukolí politiky.

Všechny postavy jsou šablonami. Nic nepřinášejí, jen hrají svou roli. Vyšetřovatel major Steve Arnold chce případ vyřešit stůj co stůj, svou dominanci prokládá alkoholem a řevem, aby se nakonec morálně zhroutil. Josef Vrána tuto roli zahrál velmi expresivně, ale naprosto nezajímavě. Jeho jednání bylo tak předvídatelné, až nudilo. O nic lépe na tom nebyl ani poručík David Wills v podání Petra Kubese, který si na začátku byl výsledkem vyšetřování jistý, aby pak ztratil sebedůvěru, pohltily jej pochybnosti a nakonec již fandil "protivníkovi". Ostatní role nestojí ani za zmínku.

Naopak za zmínku rozhodně stojí Josef Bartoň, který roli Wilhelma Furtwänglera pojal velmi civilně. Poklidná mluva, bez zbytečných gest, elegantní zjev staršího pána s hůlkou to vše udělalo z Wilhelma Furtwänglera osobnost. Díky Bartoňovu herectví byl Wilhelm Furtwängler obdařen silným charismatem, jaké může mít jen dirigent světového formátu.

Nejslabším článkem celého řetězu byla režie. Michael Tarant si vymyslel spolupráci s orchestrem Moravského divadla Olomouc. Je to skvělý nápad, který však byl zcela nedomyšlený. Je logické, že hra o dirigentovi bude také hrou o hudbě. Uprostřed jeviště na speciální točně seděl orchestr, který měl možnost silně ovlivnit představení, bohužel režie mu nedala příležitost. Nakonec se ukázalo, že orchestr hrál jen jednu skladbu na různých místech inscenace a to od Maxe Brucha "Kol Nidrei". V těchto okamžicích bylo krásně vidět, jakou má hudba sílu. Bohužel těch pár minut zaniklo mezi hudbou reprodukovanou. Je jasné, že Wagnera takto malé těleso asi hrát nemůže, ale od toho je režisér, aby vymyslel takové inscenační postupy, aby bylo možno orchestr naplno zapojit do inscenace. Bylo tristní sledovat sedící a nudící se orchestr na točně, když z reproduktorů se linula umělá hudba.

Michael Tarant komorní inscenaci provětral velkolepostí a velkým orchestrem, ale tím jen ukázal, že ne vždy velkolepost je pro příběh to nejlepší.

Korespondence V+W 5.2.2011 v 19:00

12. února 2011 v 22:56 | klm.007 |  Hostující soubory
Neuvěřitelné kouzlo imaginace i lidskosti se podařilo stvořit v Národním divadle Brno a to přímo v Divadle Reduta pod vedením režiséra Jana Miluláška.

Poměrně jednoduché zadání, tj. dramatizace korespondence Jiřího Voskovce a Jana Wericha, však mohlo přinést velké úskalí, pokud by se nezvolila správná forma. Oba tito umělci jsou velmi známí, známé jsou i jejich soukromé životy. Čím tedy zaujmout publikum, aby se nenudilo při pouhém přeříkání obsahu dopisů? Zaujmout v tomto případě lze pouze určitou stylizací. Jan Mikulášek zvolil svůj obvyklý rukopis a vnesl do hry snovost i grotesknost, vše okořeněné tragikou běžného života.

Tři herci, dva muži a jedna žena se silně nalíčenými obličeji, s podivnými účesy, ale docela civilními kostýmy uzavření v místnosti, která tak úplně nemá strop a stěny. Perspektiva se zde mění i ztrácí. Obsazení mladých herců do rolí Voskovce a Wericha bylo jistě přínosem, neboť se tak divák lehce odpoutal od zažitého vzhledu a mluvy V+W. Herečka zde přestavovala Werichovu ženu, neboť i ta Voskovci psala.

Herci hrají většinou na publikum, pronášejí původně psaný text s určitou stylizací a děj velmi lehce plyne. Když jsem šel na představení, tak jsem si myslel, že to bude hodina bez přestávky, ovšem představení mělo regulérní délku a nejen že nenudilo, ale také velmi silně probouzelo emoce.

Ať již světlo, či hudba, všechny tyto doprovodné efekty čarovaly s prostorem, časem a herci jako podivuhodné postavičky vyprávěli příběh dvacátého století prostřednictvím života dvou mužů. Ať již to byly dějiny politiky, či dějiny obyčejného života, nade vším tím sdělením čnělo do výše mrakodrapu slovo "přátelství". Myslím, že až při tomto představení plno lidí pochopilo, že mezi Voskovcem a Werichem bylo skutečné přátelství. Ta, až čítanková bezbřehá důvěra, stoprocentní přesvědčení o věrností svého přítele, jistě přivedla diváka k myšlence, zda i on má takového přítele…

Vyprodaná Nová scéna silným potleskem na závěr složila poklonu skvěle provedené divadelní hře. Režisér Jan Mikulášek si za tuto hru rozhodně zaslouží metál či alespoň nějakou tu divadelní cenu. I herci dokázali vytvořit realistického Voskovce i Wericha aniž by to bylo díky napodobování či imitaci. Jiří Voskovec - Václav Vašák, Jan Werich - Jiří Vyorálek, Zdenička - Gabriela Mikulková.

Pokud budete mít příležitost, určitě se zajděte podívat. Toto představení řadím mezi ta nejlepší co jsem kdy viděl!

Jeptišky 2.2.2011 v 19:30

12. února 2011 v 22:32 | klm.007 |  Divadlo Na Fidlovačce
Lehká muzikálová komedie, která by spíše patřila do nějakého varieté, než do divadla. Zatímco jednotlivá taneční a pěvecká čísla mají 100% potenciál diváka zaujmout a pobavit, tak činoherní pasáže jsou spíše obyčejnými a nezajímavými spojováky, které snižují celkové vyznění představení a tudíž by bylo vhodné, aby u nich diváci mohli jíst, pít, bavit se a vyprávět si zážitky z předchozích tanečních a pěveckých čísel. A to se v divadle nedá, to lze jen ve varieté.

Představení Jeptišky dává příležitost pěti herečkám. Od mladých a až po ty starší. Matka představená Mary Regina v podání Zory Jandové je v celém představení nejslabší. V tanečních a pěveckých číslech je skvělá, ale její podání v činoherních pasážích je rušivé. Matka představená je totiž velmi roztržitá, a tato roztržitost je natolik agresivní, že se stává rušivou a nepříjemnou, neboť svou roztržitost přenáší na publikum. Je to stejné, jako setkání s bláznem. Vyvolává to ostražitost a snahu zmizet.

Ludmila Molínová v roli sestry Mary Huberty měla nejvyrovnanější roli. Její pěvecká vystoupení díky jejímu temnému altovému hlasu dostávala nádech ironické nadsázky. Závěrečná píseň Molínové dodala pověstnou třešinku na dort a díky tomu se závěrečný potlesk změnit doslova v ovace. V činoherních pasážích měla Molínová výhodu v tom, že vyprávěla vtipy - tzv. "klášterní humor". Molínová snadno bavila diváky i svou pověstnou mimikou, kdy i povytažené obočí přivádělo diváky k smíchu.

Kapka rtuti sestra Roberta Anna neboli Sandra Pogodová bohatě využila svého temperamentu a schopnosti improvizace, kdy i o přestávce bavila diváky. Ano, i o přestávce se totiž v tomto představení hraje. Pogodová zde komunikuje s diváky a nakonec je dostane tak do varu, že na ni musí z režie blikat, aby se stáhla a představení mohlo pokračovat. Velmi zajímavou bylo pěvecké číslo, kde měla Pogodová rezavou paruku a červené boa. Elegantním pohybem na scéně s patřičnou dávkou sebeironie Pogodová naznačila, kudy by se mohla její kariéra vydat. Za takových dvacet let si ji dovedu velmi realisticky představit v roli Dolly Leviové v muzikálu Hallo, Dolly!

Martina Randová nebyla v roli sestry Mary Amnézie tak dominantní, takže na první pohled ji nebylo mezi ostatními tolik vidět. Ovšem v celkovém kontextu hry byla Randová skvělá. Zejména její velmi příjemný hlas navozoval písněmi pocity dobré pohody. I celkově jemné herectví bylo stavěno na náznacích, což vyrovnávalo někdy až příliš agresivní legraci jejích kolegyň.

Novicka sestra Mary Lea Zuzana Vejvodová se držela obvyklého standardu "mladá, nezkušená, naivní" a zatímco její zpěv jako obvykle výborný, Vejvodová zaujala hlavně svými tanečními čísly. Jednak to byl muzikál Chorus Line, tak i zcela překvapivě a nečekaně romantická baletní klasika Giselle. V obou těchto tanečních číslech Vejvodová tančí opravdově, nesnaží se dělat legraci pro legraci. Vtip tak vychází jen z nedokonalého technického provedení tanečních čísel a to pro sílu a kvalitu humoru bohatě stačí. Zajímavé je také třetí taneční číslo a to Fokinova Umírající labuť. Vejvodová se i zde velmi dobře vyrovnala s baletním projevem. Otázkou však zůstává, zda se tato baletní klasika hodí do tohoto muzikálu. Ukázalo se totiž, že magická Saint-Saënsova hudba ihned zklidnila diváky, všichni se ponořili do labutí tragédie a pracně vybudovaná muzikálová komedie byla v troskách. Proto na konci musela Vejvodová i její kolegyně začít dělat grimasy, aby se opět nastartovala komická nálada v publiku. Choreografie a pohybová spolupráce Martin Goga.

Nejslabším článkem celé inscenace je zřejmě mistr zvuku Karel Nedorost. Zcela zbytečně se i při činoherních replikách používá mikroport (to však bude zřejmě režijní nápad). Mikroporty se však ne vždy spustí včas a tak zejména v prvních větách té či oné herečky je nejprve slyšet její přirozený hlas, aby se pak mikroport najednou spustil. Ve sborových scénách hudba silně překrývá zpěv, takže sborům skoro není rozumět. Na tom mají podíl i herečky, které nejsou ve sborech zcela synchronní. Také v případě Ludmily Molínové je potřeba věnovat pozornost nazvučení. Molínové zpěv v jejích hlubokých pasážích zcela mizí v hudbě. I hudební doprovod je zcela zbytečně velmi hlasitý. O přestávce jsem vyslechl hovory několika diváků, že i jim z té hlasité hudby píská v uších.

Režie Lumíra Olšovského oplývá mnoha skvělými nápady, představení je plné nejrůznějších gagů. Vynikající je třeba nápad s filmovými dotáčkami. Přesto se Olšovskému nepodařilo vytvořit kompaktní útvar, který by stál za opakované zhlédnutí. Abych se nechal přesvědčit k opakované návštěvě, musel bych mít dálkový ovladač, kterým bych přetáčel nudné činoherní spojováky. Na druhou stranu však musím uznat, že všechna taneční i pěvecká čísla byla skvělá a díky tomu byli diváci velmi spokojeni. Je tudíž předpoklad, že tento titul se na scéně udrží hodně dlouho.

Spací vady 31.1.2011 v 19:00

12. února 2011 v 22:14 | klm.007 |  Divadlo Na zábradlí
Radka Denemarková je zajímavá autorka a tak se vždy vyplatí kouknout na její díla. Ovšem tentokrát mne Spací vady absolutně minuly.

V Praze se potkaly dvě hry, kde řeší osudy člověka, který se ocitne v jakési čekárně. Jeho tělo je již po smrti nebo těsně před ní, ale duše (v širším slova smyslu) stále čeká v jakémsi předpokoji na další cestu. V Divadle na Fidlovačce mají Hotel mezi dvěma světy, v Divadle na zábradlí mají Spací vady. Zatímco vykreslení i interpretace jednotlivých postav na Fidlovačce je hodně šablonovité a tím i srozumitelné, v Divadle na zábradlí se obsah i forma pohybují v hodně intelektuální rovině a ještě ke všemu v silně feministickém pohledu na svět. Představení je pro tři herečky ve třech věkových kategoriích. Každá postava zobrazuje určitou postavu světové ženské literatury. Je zde mladá Sylvie, vycházející ze skutečné spisovatelky Sylvie Plathové, dále je zde starší dáma Virginie, tedy Virginie Woolfová a pak je zde žena středního věku, která je sice fiktivní, nicméně vše navádí diváka k tomu, aby tuto postavu jménem Ivana, zvaná madam T. identifikoval jako ještě žijící Ivanu Trump.

Tyto ženy pak probírají svůj život, hodnotí jej, a protože se jedná o spisovatelky, přicházejí na řadu květnatě kudrnaté věty, intelektuální prohlášení až v tom množství tak odosobněných slov jsem se utopil.

Marie Spurná jako Virginie, vládla scéně první polovinu hry. Spurná velkými teatrálními gesty, sarkasmem, cynickými poznámkami, hlasovou intonací i mimikou udělaly z Virginie jakési monstrum, které terorizovalo svou spolubydlící Sylvii, kterou ztvárnila Magdaléna Sidonová. Herečka se musela svou submisivní rolí probojovat na rovnocennou spoluhráčku, neboť ze začátku byla vnímána spíše jen jako nahrávačka Spurné. Díky tomu se tak Sidonové podařilo vybudovat nejvěrohodnější postavu, neboť role Sylvie byla oproštěna od jakýchkoliv vnějších projevů a Sylvie se tak prostřednictvím Sidonové projevovala hlavně niterným herectvím.

Mezi tyto dvě postavy se v druhé polovině představení vmísila Ivana. Excentrický projev, umocňovaný hloupostí a jednoduchostí dal příležitost k širokému spektru hereckého projevu Janě Hubinské.

Každá z hereček tak měla příležitost a čas vypracovat svou postavu. Všechny měly svůj vývoj, zažily i svých hvězdných patnáct minut na scéně. Radce Denemarkové se podařilo propracovat jednotlivé postavy tak, aby měly svůj vývoj a nebyly smutné. Mne však zcela udolaly intelektuální deklamace. Obsah šel absolutně mimo mne. Občas jsem se usmál, ale nic víc. Studenti za mnou se smáli hodně, režisér Juraj Deák, který seděl nedaleko mne, se ve druhé půlce už asi také nudil, protože docela často koukal na mobil. Síla závěrečného potlesku však hovoří o úspěchu hry a divadlo bylo plné. Na konci jsem vyslechl rozhovor dvou studentek, které si pochvalovaly, že to bylo super, že to bylo jako ze života.

Velmi sympatická byla scéna Petra Kunce. Pokoj částečně připomínal byt a částečně knihovnu. Vysoké dveře, navozovaly pocit staré budovy (zámek nebo špitál). Kateřina Štefková zase kostýmně velmi dobře doplnila dobu i jakési pseudospolečenské postavení jednotlivých postav. Režisérka Slobodanka Radun velmi dobře pracovala s jednotlivými "epizodami", které byly dobře propracovány a vždy ukončovány zatmívačkou. Ovšem divadelní hra jako celek tím utrpěla, neboť se zcela ztratila dramatická a dějová linka.

S ohledem na mé osobní prožití této hry, nedoporučuji návštěvu. S ohledem na to, jak tuto hru vnímali jiní, zajděte se podívat. Důrazně však upozorňuji nekuřáky, aby si do divadla vzali nějaké staré oblečení do fabriky. Tak zakouřené divadlo jsem snad ještě nezažil. Cigaretový kouř se valí z divadelní kavárny k šatně, ovšem není úniku, skrz kavárnu je třeba jít do sálu a v sálu je nahuleno stejně. Toho cigaretového kouře byl opravdu tak hodně, takže ještě zvážím, zda do té udírny ještě někdy zavítám…