Lehká muzikálová komedie, která by spíše patřila do nějakého varieté, než do divadla. Zatímco jednotlivá taneční a pěvecká čísla mají 100% potenciál diváka zaujmout a pobavit, tak činoherní pasáže jsou spíše obyčejnými a nezajímavými spojováky, které snižují celkové vyznění představení a tudíž by bylo vhodné, aby u nich diváci mohli jíst, pít, bavit se a vyprávět si zážitky z předchozích tanečních a pěveckých čísel. A to se v divadle nedá, to lze jen ve varieté.
Představení Jeptišky dává příležitost pěti herečkám. Od mladých a až po ty starší. Matka představená Mary Regina v podání Zory Jandové je v celém představení nejslabší. V tanečních a pěveckých číslech je skvělá, ale její podání v činoherních pasážích je rušivé. Matka představená je totiž velmi roztržitá, a tato roztržitost je natolik agresivní, že se stává rušivou a nepříjemnou, neboť svou roztržitost přenáší na publikum. Je to stejné, jako setkání s bláznem. Vyvolává to ostražitost a snahu zmizet.
Ludmila Molínová v roli sestry Mary Huberty měla nejvyrovnanější roli. Její pěvecká vystoupení díky jejímu temnému altovému hlasu dostávala nádech ironické nadsázky. Závěrečná píseň Molínové dodala pověstnou třešinku na dort a díky tomu se závěrečný potlesk změnit doslova v ovace. V činoherních pasážích měla Molínová výhodu v tom, že vyprávěla vtipy - tzv. "klášterní humor". Molínová snadno bavila diváky i svou pověstnou mimikou, kdy i povytažené obočí přivádělo diváky k smíchu.
Kapka rtuti sestra Roberta Anna neboli Sandra Pogodová bohatě využila svého temperamentu a schopnosti improvizace, kdy i o přestávce bavila diváky. Ano, i o přestávce se totiž v tomto představení hraje. Pogodová zde komunikuje s diváky a nakonec je dostane tak do varu, že na ni musí z režie blikat, aby se stáhla a představení mohlo pokračovat. Velmi zajímavou bylo pěvecké číslo, kde měla Pogodová rezavou paruku a červené boa. Elegantním pohybem na scéně s patřičnou dávkou sebeironie Pogodová naznačila, kudy by se mohla její kariéra vydat. Za takových dvacet let si ji dovedu velmi realisticky představit v roli Dolly Leviové v muzikálu Hallo, Dolly!
Martina Randová nebyla v roli sestry Mary Amnézie tak dominantní, takže na první pohled ji nebylo mezi ostatními tolik vidět. Ovšem v celkovém kontextu hry byla Randová skvělá. Zejména její velmi příjemný hlas navozoval písněmi pocity dobré pohody. I celkově jemné herectví bylo stavěno na náznacích, což vyrovnávalo někdy až příliš agresivní legraci jejích kolegyň.
Novicka sestra Mary Lea Zuzana Vejvodová se držela obvyklého standardu "mladá, nezkušená, naivní" a zatímco její zpěv jako obvykle výborný, Vejvodová zaujala hlavně svými tanečními čísly. Jednak to byl muzikál Chorus Line, tak i zcela překvapivě a nečekaně romantická baletní klasika Giselle. V obou těchto tanečních číslech Vejvodová tančí opravdově, nesnaží se dělat legraci pro legraci. Vtip tak vychází jen z nedokonalého technického provedení tanečních čísel a to pro sílu a kvalitu humoru bohatě stačí. Zajímavé je také třetí taneční číslo a to Fokinova Umírající labuť. Vejvodová se i zde velmi dobře vyrovnala s baletním projevem. Otázkou však zůstává, zda se tato baletní klasika hodí do tohoto muzikálu. Ukázalo se totiž, že magická Saint-Saënsova hudba ihned zklidnila diváky, všichni se ponořili do labutí tragédie a pracně vybudovaná muzikálová komedie byla v troskách. Proto na konci musela Vejvodová i její kolegyně začít dělat grimasy, aby se opět nastartovala komická nálada v publiku. Choreografie a pohybová spolupráce Martin Goga.
Nejslabším článkem celé inscenace je zřejmě mistr zvuku Karel Nedorost. Zcela zbytečně se i při činoherních replikách používá mikroport (to však bude zřejmě režijní nápad). Mikroporty se však ne vždy spustí včas a tak zejména v prvních větách té či oné herečky je nejprve slyšet její přirozený hlas, aby se pak mikroport najednou spustil. Ve sborových scénách hudba silně překrývá zpěv, takže sborům skoro není rozumět. Na tom mají podíl i herečky, které nejsou ve sborech zcela synchronní. Také v případě Ludmily Molínové je potřeba věnovat pozornost nazvučení. Molínové zpěv v jejích hlubokých pasážích zcela mizí v hudbě. I hudební doprovod je zcela zbytečně velmi hlasitý. O přestávce jsem vyslechl hovory několika diváků, že i jim z té hlasité hudby píská v uších.
Režie Lumíra Olšovského oplývá mnoha skvělými nápady, představení je plné nejrůznějších gagů. Vynikající je třeba nápad s filmovými dotáčkami. Přesto se Olšovskému nepodařilo vytvořit kompaktní útvar, který by stál za opakované zhlédnutí. Abych se nechal přesvědčit k opakované návštěvě, musel bych mít dálkový ovladač, kterým bych přetáčel nudné činoherní spojováky. Na druhou stranu však musím uznat, že všechna taneční i pěvecká čísla byla skvělá a díky tomu byli diváci velmi spokojeni. Je tudíž předpoklad, že tento titul se na scéně udrží hodně dlouho.