Neuvěřitelné kouzlo imaginace i lidskosti se podařilo stvořit v Národním divadle Brno a to přímo v Divadle Reduta pod vedením režiséra Jana Miluláška.
Poměrně jednoduché zadání, tj. dramatizace korespondence Jiřího Voskovce a Jana Wericha, však mohlo přinést velké úskalí, pokud by se nezvolila správná forma. Oba tito umělci jsou velmi známí, známé jsou i jejich soukromé životy. Čím tedy zaujmout publikum, aby se nenudilo při pouhém přeříkání obsahu dopisů? Zaujmout v tomto případě lze pouze určitou stylizací. Jan Mikulášek zvolil svůj obvyklý rukopis a vnesl do hry snovost i grotesknost, vše okořeněné tragikou běžného života.
Tři herci, dva muži a jedna žena se silně nalíčenými obličeji, s podivnými účesy, ale docela civilními kostýmy uzavření v místnosti, která tak úplně nemá strop a stěny. Perspektiva se zde mění i ztrácí. Obsazení mladých herců do rolí Voskovce a Wericha bylo jistě přínosem, neboť se tak divák lehce odpoutal od zažitého vzhledu a mluvy V+W. Herečka zde přestavovala Werichovu ženu, neboť i ta Voskovci psala.
Herci hrají většinou na publikum, pronášejí původně psaný text s určitou stylizací a děj velmi lehce plyne. Když jsem šel na představení, tak jsem si myslel, že to bude hodina bez přestávky, ovšem představení mělo regulérní délku a nejen že nenudilo, ale také velmi silně probouzelo emoce.
Ať již světlo, či hudba, všechny tyto doprovodné efekty čarovaly s prostorem, časem a herci jako podivuhodné postavičky vyprávěli příběh dvacátého století prostřednictvím života dvou mužů. Ať již to byly dějiny politiky, či dějiny obyčejného života, nade vším tím sdělením čnělo do výše mrakodrapu slovo "přátelství". Myslím, že až při tomto představení plno lidí pochopilo, že mezi Voskovcem a Werichem bylo skutečné přátelství. Ta, až čítanková bezbřehá důvěra, stoprocentní přesvědčení o věrností svého přítele, jistě přivedla diváka k myšlence, zda i on má takového přítele…
Vyprodaná Nová scéna silným potleskem na závěr složila poklonu skvěle provedené divadelní hře. Režisér Jan Mikulášek si za tuto hru rozhodně zaslouží metál či alespoň nějakou tu divadelní cenu. I herci dokázali vytvořit realistického Voskovce i Wericha aniž by to bylo díky napodobování či imitaci. Jiří Voskovec - Václav Vašák, Jan Werich - Jiří Vyorálek, Zdenička - Gabriela Mikulková.
Pokud budete mít příležitost, určitě se zajděte podívat. Toto představení řadím mezi ta nejlepší co jsem kdy viděl!