Snaha o velkolepost zcela pohřbila vynikající výkon Josefa Bartoně v roli Wilhelma Furtwänglera. Moravské divadlo Olomouc hostovalo na Nové scéně.
Obvyklé divadelní schéma o tom, jak se hlavní hrdina musí obhajovat před soudem. Variací bylo napsáno mnoho. Sir Ronald Harwood si zvolil zajímavý životní příběh německého dirigenta Wilhelma Furtwänglera, který měl tu smůlu, že byl dirigentem a prominentem Berlínské filharmonie za války.
Je po válce a dirigent se před vyšetřovatelem zodpovídá ze svého jednání během války. Kolaboroval či pomáhal Židům? A co umění? Jde umění oddělit od politiky? To jsou základní otázky, které se řeší. Nebýt toho, že Wilhelm Furtwängler byl skutečnou osobou, a že něco takového mohl zažít, byť je jasné, že divadlo není dokument, byla by to velmi nudná hra. Takto se člověk alespoň mohl zamyslet nad osudem výjimečných lidí, kteří se octnou v soukolí politiky.
Všechny postavy jsou šablonami. Nic nepřinášejí, jen hrají svou roli. Vyšetřovatel major Steve Arnold chce případ vyřešit stůj co stůj, svou dominanci prokládá alkoholem a řevem, aby se nakonec morálně zhroutil. Josef Vrána tuto roli zahrál velmi expresivně, ale naprosto nezajímavě. Jeho jednání bylo tak předvídatelné, až nudilo. O nic lépe na tom nebyl ani poručík David Wills v podání Petra Kubese, který si na začátku byl výsledkem vyšetřování jistý, aby pak ztratil sebedůvěru, pohltily jej pochybnosti a nakonec již fandil "protivníkovi". Ostatní role nestojí ani za zmínku.
Naopak za zmínku rozhodně stojí Josef Bartoň, který roli Wilhelma Furtwänglera pojal velmi civilně. Poklidná mluva, bez zbytečných gest, elegantní zjev staršího pána s hůlkou to vše udělalo z Wilhelma Furtwänglera osobnost. Díky Bartoňovu herectví byl Wilhelm Furtwängler obdařen silným charismatem, jaké může mít jen dirigent světového formátu.
Nejslabším článkem celého řetězu byla režie. Michael Tarant si vymyslel spolupráci s orchestrem Moravského divadla Olomouc. Je to skvělý nápad, který však byl zcela nedomyšlený. Je logické, že hra o dirigentovi bude také hrou o hudbě. Uprostřed jeviště na speciální točně seděl orchestr, který měl možnost silně ovlivnit představení, bohužel režie mu nedala příležitost. Nakonec se ukázalo, že orchestr hrál jen jednu skladbu na různých místech inscenace a to od Maxe Brucha "Kol Nidrei". V těchto okamžicích bylo krásně vidět, jakou má hudba sílu. Bohužel těch pár minut zaniklo mezi hudbou reprodukovanou. Je jasné, že Wagnera takto malé těleso asi hrát nemůže, ale od toho je režisér, aby vymyslel takové inscenační postupy, aby bylo možno orchestr naplno zapojit do inscenace. Bylo tristní sledovat sedící a nudící se orchestr na točně, když z reproduktorů se linula umělá hudba.
Michael Tarant komorní inscenaci provětral velkolepostí a velkým orchestrem, ale tím jen ukázal, že ne vždy velkolepost je pro příběh to nejlepší.