Nemluv o tom co děláš, nevíš kdo tě poslouchá!

Březen 2011

Lakmé 5.3.2011 v 17:00

6. března 2011 v 21:54 | klm.007 |  Na cestách za divadlem
Zajímavý titul, o kterém by se nám mohlo v Praze jen zdát, nyní uvádí Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem. Opera Lakmé, kterou napsal Léo Delibes.

Delibes je mi známý prostřednictvím baletů, jakými je Coppélia či Sylvia. Velmi příjemná a melodická hudba láká i k poslechu Delibesovy opery. Když k tomu člověk připočte i notoricky známý Květinový duet nebo Zvonkovou árii, co víc by mohlo diváka nalákat, slyšet tuto operu na vlastní uši. Zajímavé je, že pokud člověk pročítá literaturu o této opeře, všude se hovoří o velmi slabeném libretu, které dnešní inscenátory odrazuje od uvedení v divadle. A skutečně, když jsem v divadle pročítal titulky, tak jsem se nestačil divit, jaké bláboly se v opeře řeší. Naštěstí opera jako taková funguje i bez smysluplného libreta.

Režisér Tomáš Šimerda vyřešil plytkost libreta velmi jednoduše a velmi funkčně. Celý příběh se zdá malému chlapci, který před spaním čte dobrodružnou literaturu z cizokrajných zemí. A aby nebylo pochyb o snovosti celého příběhu, malý chlapec je přítomen po celou dobu na jevišti. Většinou přihlíží, ale občas i zasáhne do děje. Tu poklepe postavě na rameno, aby ji upozornil na nějakou skutečnost, tu se připlete mezi tančící bajadérky. Když pak v závěru, po dramatickém finále, ze spaní tluče pěstičkou do země, žádnou maminku to nemohlo nechat chladnou. Chlapec v sympatickém podání Antona Orechova tak měl v závěru velký potlesk.

Jednoduchá a efektní scéna, stejně tak i konzervativní režie ukazuje divadelní postupy regionálního divadla, které nemá dost peněz na to, aby drahými a efektními věcmi inscenovalo operu velkolepě. Ačkoliv opera působí dost staticky a komorně, díky "chlapeckému prvku" se na ni dá dívat a nenudí.

Celá opera však stojí a padá na Lakmé. Anna Klamo v titulní roli je velmi sympatická a i na dost ploché postavě nalezla co hrát. V Květinovém duetu, který je hned zkraje hry, spolu se služkou Mallikou v podání Lenky Schützové navnadily diváky, že se mají na co těšit. Hlavní milovník Gérald, kterého zpíval Jaroslav Kovacs, pak zase navozoval pocity romantiky a exotičnosti místa. Dramatičnost děje pak svým mohutným hlasem vykresloval Nikolaj Někrasov v roli bráhmanského velekněre Nilakanthy.

Všechny tyto jednotlivé atributy, pak vybudovaly rozkošný romantický příběh s příchutí zašlé doby a exotiky, ze kterého byli diváci nadšeni. Již o přestávce se hodně hovořilo o Anně Klamo, jaká je úžasná a jak jí to v kostýmu kněžky sluší. Když pak po přestávce přišla na řadu Zvonková árie, mnozí diváci se neudrželi a tleskali již v půli. Velké ovace, nejen po této árii, ale i na konci představení jasně ukázaly, že Lakmé má místo na jevišti i na začátku dvacátého prvního století.

K vytvoření dobového koloritu jistě přispěl i Vladimír Gončarov, který postavil sympatickou choreografii pro balet ve druhém dějství. Delibes zde napsal čistou baletní hudbu, na kterou bylo radost tančit. Sbor osmi dívek se tak skvěle předvedl a oživil již tak povedenou inscenaci. Škoda jen, že díky kulisám a pěveckému sboru měly tanečnice málo místa, což se negativně projevovalo v koncovkách jednotlivých skoků a kroků, kdy bylo "brždění" evidentní. Stejně tak byl, jak jsem již výše naznačil, vynikající nápad zapojení "chlapce ve snu" do tance bajadérek. Chlapec, pojídající banán se najednou ocitl uprostřed tančících dívek, které jej hned využily, aby osvěžily svůj tanec. Chlapcovo přirozené chování, tak navozuje pocit, jako by to byla náhoda a nikoliv pečlivě nacvičené číslo.

Nelze opomenout ani orchestr pod vedením Norberta Baxy. Zatímco v Národním divadle bývá zázrak slyšet orchestr ve skvělé formě (zejména při odpoledních představeních), zde hudba krásně zněla po celou dobu.

Celé představení Lakmé navodilo příjemné pocity dávného romantismu s exotickou vůní hřebíčku a skořice. Diváci odcházeli evidentně spokojeni a tak i já ještě jednou gratuluji inscenátorům i celému souboru za velmi příjemné představení. Celý výlet mne stál osm hodin času, z toho jen dvě a kousek jsem byl v divadle. Stálo to však zato!

Tranzit 28.2.2011 v 19:00

6. března 2011 v 21:26 | klm.007 |  Divadlo na Vinohradech
A opět derniéra. Kamarádka chtěla Tranzit vidět, tak jsem neodolal a šel jsem také. Ačkoliv je to vyloženě ženské představení - neboť kterého muže by zajímal předčasný přechod, bezdětnost i osamění - já jsem si to užil díky skvělé režii Štěpána Pácla. Ten totiž vytvořil neskutečně neskutečný a přitom reálný snový příběh. Když si představím své sny, které si málokdy pamatuji a které ne vždy jsou příběhy, tak ta nelogičnost času, místa a děje, vytváří přesně takové pocity, jaké člověk zažívá při Tranzitu.

Lucie Juřičková (Anna - Marie) se potácí v jakémsi mimoprostoru a její laskavý hlas marně hledá východ a východisko z podivné situace. Juřičková je skutečně v hlavní roli tohoto komorního příběhu úžasná. Svým vnitřním klidem stimuluje i výkony ostatních spoluhráčů. Ať již to je stokrát jiná a pořád stejná Lucie Štěpánková (Dívka), či tajemný, sexem nabitý Pavel Batěk (Kaa), kterému lze tak snadno podlehnout. I ostatní dva herci Vladimíra Striežencová (Do) a Radovan Klučka (Mladík)v menších, ovšem ne nevýznamných rolích, jsou přesně zasazeni do příběhu a spolu s Juřičkovou rozehrávají úžasný příběh.

Na Tranzit budu rád vzpomínat.

Maškaráda čili Fantom Opery 27.2.2011 v 17:00

6. března 2011 v 21:15 | klm.007 |  Divadlo v Dlouhé
Jakožto milovník opery jsem si nemohl nechat ujít derniéru Maškarády čili Fantoma Opery. Viděl jsem to nyní asi po třetí a pořád jsem se bavil. Ty hlášky týkající se opery jsou prostě tak pravdivé a tak směšné. Byl přítomný i sám autor Terry Pratchett.

Svěží představení tak jasně ukázalo, že dramatizace románu může být i ku prospěchu věci. Lepší reklamu si na svá díla pan Pratchet rozhodně nemůže představit.

Ačkoliv jsou všechny postavy naprosto skvělé, nemohu nezmínit naivního pana Štandlíka, ředitele Opery v podání Miroslava Táborského a jeho pragmatický protiklad pana Sardelliho, uměleckého šéfa, kterého tak dokonale vytvořil Jan Vondráček.

Zajímavou perličkou byla lehká režijní úprava posledního představení, neboť Jaroslava Pokorná v roli stařenky Oggové byla po operaci kolene a tudíž měla problémy s chůzí. Kde to šlo, herečka si pomáhala francouzskými holemi, a kde to nešlo, seděla na kolečkovém křesle, které řídila přímo režisérka inscenace Hana Burešová.

Jelikož zde nemám tolik co psát, neboť vše co jsem měl na srdci, jsem již k této inscenaci napsal, chci se zmínit o jedinečném uměleckém období Divadla v Dlouhé. Toto divadlo posledních několik let prožívá zlaté období. Ucelený soubor pod uznávanou autoritou Hanou Burešovou vytváří jednu zajímavou inscenaci za druhou. Skoro by se dalo říct, že nejen dramaturgický výběr, ale pak i samotná inscenace hry je téměř vždy sázkou na jistotu. A jelikož zde již nemohu doporučit Maškarádu, neboť je již dernierována, doporučuji navštívit Divadlo v Dlouhé. Určitě nebudete zklamáni.

Turandot 24.2.2011 v 19:00

6. března 2011 v 21:00 | klm.007 |  Státní opera Praha
Ať již byl úmysl Státní opery Praha jakýkoliv, ta akce, odpověz na otázku, vyhraješ vstupenku, byla skutečně vynikající. A tak jsem zdarma, tedy přesněji za deset korun byl na Turandot. Měl jsem představu, že akce je proto, aby naplnila prázdné divadlo, ale jak se ukázalo, divadlo bylo plné i bez této super akce. Krásná místa na druhém balkónu trochu rušila skupinka Italů, kteří ani nestihli první obraz, ale budiž.

Opeře vlastně ani není co vytknout. Je to ta typická klasika pro většinového diváka. Vynikající Puccini, velkolepé kostýmy Josefa Jelínka, velkoryse obsazené sbory i sympatická režie Václava Věžníka.

Jako speciální host v roli Turandot vystoupila Elizabeth Connell, která měla velký úspěch, stejně jako Liu, mladá otrokyně - Ludmila Vernerová. Princ Kalaf - Nikolaj Višňakov působil docela chladně a když ani po Nessun Dorma nikdo nevolal "bravo", je to na pováženou. Na druhou stranu má sousedka, paní učitelka od Italů, si celou tuto árii spolu s ním pobrukovala. Že já musím mít vždycky štěstí na diváky zpěváky!

Pucciniho hudba mně skvěle naplnila dobrými pocity, takže dirigent Richard Hein si zaslouží pochvalu. Však měl také orchestr ze všech na konci největší potlesk.

Turandot ve Státní opeře Praha tak patří milovníkům klasiky i klasických inscenačních postupů. Tuhle inscenaci bych si troufnul doporučit i naprostému opernímu laikovi, protože zde může získat tu správnou operní chuť.

Naši furianti 16.2.2011 v 19:00

6. března 2011 v 20:53 | klm.007 |  Divadlo v Dlouhé
Vtipnější vyhrává anebo také silnější vyhrává. Z určitého pohledu jsou Naši furianti v Divadle v Dlouhé úspěšní a skvěle vykreslují společenství lidí v malé obci. Na druhou stranu, tento (pseudo)realismus pohřbívá divadelní příběh a to je rozhodně škoda.

V jednoduché scéně Jaroslava Milfajta se odehrávají jednotlivé mini příběhy a je na divákovi, aby si vybral svého favorita. Herci pojali své postavy skutečně furiantsky, jakoby soutěžili, kdo bude víc expresivnější a kdo se bude nejvíc líbit divákům. Snad jen Vlastimil Zavřel v roli hospodského Marka si ponechal svou civilní tvář a jeho herectví je velmi minimalistické.

Hned na začátku představení se nasazuje vysoká laťka, neboť Jan Vondráček vykreslil Valentina Bláhu skutečně velmi exkluzivně. Vondráček zvolil u diváků tolik oblíbené lehce hysterické hraní a slavil s tím velký úspěch. V kostýmu Petry Goldflamové Štětinové působil na první pohled velmi jednoduše, rozuměj jednoduše duchem, ovšem to je vlastně krycí vlastnost jinak zkušeného a světa znalého Valentina Bláhy. Postava tak získává velkou plastičnost a umožňuje Vondráčkovi volit nejrůznější polohy, aniž by Bláha působil nevěrohodně. Valentin Bláha prostě svůj zjev používá jako mimikry. Roztočením dalších událostí je však Valentin Bláha víc a víc odsouván ze středu dění, aby se nakonec zcela ztratil v davu vesničanů. Podobně dopadl i Pavel Tesař s rolí Josefa Habršperka. Tato dvojice, která mohla být velkým motorem představení, se prostě postupně rozplynula jako pára nad hrncem.

Filip Dubský v podání Miroslava Táborského, lehce buduje dojem důvěryhodnosti. Jako by si všichni říkali: "Ať je ten náš starosta jaký je, pro obec dělá maximum." Pevně rozkročená postava Dubského uprostřed jeviště tak jen občas nechá "zacloumat svým majestátem". Táborský vytvořil postavu, které divák lehce odpustí nějakou tu furiantskou chybičku, neboť podvědomě je cítit, že Dubský je správný chlap.

To Miroslav Hanuš jako Jakub Bušek vytvořil politika ryze "paroubkovského". Víc než Buškova lakota ční nad ním jeho ješitnost. Hanuš šroubuje tuto nelichotivou vlastnost stále výš a výš, už už se zdá, že to postava neunese a ejhle, ješitnosti není nikdy dost. Něco tak odporného a zavrženíhodného, jaký je Jakub Bušek na jevišti, divadlo dlouho nezažilo.

Jan Meduna jakoby si na nic nehrál, vytvořil obyčejného kluka - Václava Dubského. Zato jeho milá, náruživá sexuální dračice Helena Dvořáková měla příležitost v ne příliš velké roli diváky zaujmout. Tento "mladokomický" pár se vždy tu a tam najednou zjevil, diváky rozesmál a opět zmizel.

Snad o sto let zestařený Jiří Wohanka, jako dědeček Petr Dubský "uváděl v omyl" neznalé diváky, kteří se divili, jak ten staroušek dokáže dělat všechny ti artistické kousky.

Ovšem rodina Fialova, to byla tedy rodinka. František Fiala to je konkurent Valentina Bláhy o získání ponocenství. Martin Matejka, Michaela Doležalová jako manželé Fialovi předvedli čistý extrakt malé české závisti, intrik a nenávisti. Ač jsou obě postavy extrémně komické, přesto oba herci dokázali vzbuzovat v divácích silné negativní emoce, které jsou pod povrchem. Jsou to velmi dobře propracované postavy, které tak v mnohých okamžicích ční nad ostatní. Klára Sedláčková - Oltová byla opět obsazena do dívky nevalné inteligence a vysokého hlásku. Kristýna Fialová je tak vypodobněna velmi jednoduchými a osvědčenými metodami. Klára Sedláčková - Oltová dokáže snadno zahrát tyto dívky a vzhledem k tomu, že do takových postav je obsazována často, herečka v tomto případě použila osvědčenou šablonu. To bylo trochu škoda, že vlastně opakovala všechno to, co už od ní znám, na druhou stranu upřímně přiznávám, že mne opět bavila a opět jsem se smál jako pominutý.

Vtipnou dvojicí jsou Šumbalovi. Zatímco Tomáš Turek hraje opět submisivního a pod pantoflem setrvávajícího Matěje Šumbala, dominantní je zde Ivana Lokajová v roli jeho ženy Marie. Lokajové je plné jeviště, má vnitřní sílu, která podvědomě nutí i ostatní mužské postavy na jevišti couvat. A tak zatímco mnohé postavy toho musí říct, aby se lidé zasmáli, Lokajové stačí věta či dokonce slovo a je královnou jeviště.

Plné divadlo a plno smíchu z hlediště, včetně velmi úspěšné děkovačky, dává tušit, že inscenace se divákům líbí. Pokud vezmeme v úvahu intenzitu smíchu a komických výstupů, pak lze skutečně jednoznačně říct, že v Divadle v Dlouhé vznikla pravá komedie. Na druhou stranu, lety prověřený text nabízí i příběh, ten však zde byl potlačen na úkor jednotlivých lidiček, kteří hledají pro sebe prostor. Kdo se neprosadí a kdo nepřekřičí ostatní, jako by nebyl. Režie Jana Borny tak ukazuje na velmi slabý vliv na herce, kteří si vlastně dělají, co chtějí. A že režie nezvládla koncepci inscenace, neprozrazují herci, ale zajíc. Zatímco motiv zajíce ve velmi zdařilém programu či vtipné microsite vytváří skvělou značku pro inscenaci v Dlouhé "to je ten zajíc z Furiantů, co dávají v Dlouhé", tak v představení je motiv zajíce zcela zazděn. Prvotní nápad, udělat zajíce jako jakousi pohyblivou figurku byl skvělý. Bohužel se zajíc na scénu dostává až ke konci představení. Jeho potenciál tak mohly využít jiné postavy, jako je to například u figurky četníka. Ovšem ta se objevuje také až na konci. Kdyby se tyto motivy objevovaly průběžně po celou dobu inscenace, bylo by to nejlepší a nejefektnější odlišení od jiných. Škoda. Tady to režisérovi Janu Bornovi na celé čáře nevyšlo.

Představení tak uspokojuje pouze nenáročného diváka, který nehledá souvislosti, ale chce se jen zasmát. Náročnější divák se zcela jistě také pobaví, ale bude mu tam chybět jasná dramatická linka.

Hry o Marii 15.2.2011 v 19:00

6. března 2011 v 20:33 | klm.007 |  Národní divadlo
Ta imaginace je opravdu úžasná. Hry o Marii mají šanci na mnoho repríz. Je fakt, že dnes byly vyhlášeny členské, tedy zaměstnanecké vstupenky za sto korun, ale to bylo spíše tím, že se dlouho nehrálo a tak se nejlepší reklama - šeptanda vytratila.

Díky známým v divadle jsem měl možnost jít právě za těch sto korun a tak jsem seděl v pohodlí přízemí, ovšem na mnohé efekty nebylo pořádně vidět. Zdá se tedy, že první a druhý balkón je na toto představení ideální.

Hvězdou večera byla jako vždy Dana Burešová, která sestru Paskalinu hraje tak pokorně a sympaticky, že diváci se s ní mohou plně ztotožnit. A pokud k tomu přidáme její krásný hlas, je dílo dokonáno a velké ovace v závěru neměly konce.
Pochopitelně i ostatní měli velký úspěch. Nemá cenu všechny vyjmenovávat, ale za zmínku stojí Maria Kobielska .

Co se však ne zcela povedlo, bylo vystoupení vrhačky/chrličky ohně, která byla málo démonická a v intenzitě ohnivých čísel velmi slabá. Také hovory lidí v zákulisí se přes portál nesly až k nám do přízemí.

Bohužel celou produkci rušila pubertální dívka v lóži, která se nudila a tak pořád něco špitala svému bratrovi. Špitání bylo děsivě hlasité a jen se divím, že nikdo v okolí dívku nenapomenul.

Hry o Marii tak stále dokazují, že mají potenciál oslovit ateisty i jeptišky. Síla hudby Bohuslava Martinů a režijní imaginace Jiřího Heřmana jasně ukazují, že nejen obsah, ale i forma je důležitá. Kdoví, jak by byla inscenace úspěšná, pokud by byla realizována klasicky staticky v malovaných kulisách…

Opět inscenaci doporučuji všem. Zejména vy, kteří opeře neholdujete, zajděte se podívat. Budete spokojení, stejně jako mí známí, kteří se tak prvně setkali s operou.