Zajímavý titul, o kterém by se nám mohlo v Praze jen zdát, nyní uvádí Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem. Opera Lakmé, kterou napsal Léo Delibes.
Delibes je mi známý prostřednictvím baletů, jakými je Coppélia či Sylvia. Velmi příjemná a melodická hudba láká i k poslechu Delibesovy opery. Když k tomu člověk připočte i notoricky známý Květinový duet nebo Zvonkovou árii, co víc by mohlo diváka nalákat, slyšet tuto operu na vlastní uši. Zajímavé je, že pokud člověk pročítá literaturu o této opeře, všude se hovoří o velmi slabeném libretu, které dnešní inscenátory odrazuje od uvedení v divadle. A skutečně, když jsem v divadle pročítal titulky, tak jsem se nestačil divit, jaké bláboly se v opeře řeší. Naštěstí opera jako taková funguje i bez smysluplného libreta.
Režisér Tomáš Šimerda vyřešil plytkost libreta velmi jednoduše a velmi funkčně. Celý příběh se zdá malému chlapci, který před spaním čte dobrodružnou literaturu z cizokrajných zemí. A aby nebylo pochyb o snovosti celého příběhu, malý chlapec je přítomen po celou dobu na jevišti. Většinou přihlíží, ale občas i zasáhne do děje. Tu poklepe postavě na rameno, aby ji upozornil na nějakou skutečnost, tu se připlete mezi tančící bajadérky. Když pak v závěru, po dramatickém finále, ze spaní tluče pěstičkou do země, žádnou maminku to nemohlo nechat chladnou. Chlapec v sympatickém podání Antona Orechova tak měl v závěru velký potlesk.
Jednoduchá a efektní scéna, stejně tak i konzervativní režie ukazuje divadelní postupy regionálního divadla, které nemá dost peněz na to, aby drahými a efektními věcmi inscenovalo operu velkolepě. Ačkoliv opera působí dost staticky a komorně, díky "chlapeckému prvku" se na ni dá dívat a nenudí.
Celá opera však stojí a padá na Lakmé. Anna Klamo v titulní roli je velmi sympatická a i na dost ploché postavě nalezla co hrát. V Květinovém duetu, který je hned zkraje hry, spolu se služkou Mallikou v podání Lenky Schützové navnadily diváky, že se mají na co těšit. Hlavní milovník Gérald, kterého zpíval Jaroslav Kovacs, pak zase navozoval pocity romantiky a exotičnosti místa. Dramatičnost děje pak svým mohutným hlasem vykresloval Nikolaj Někrasov v roli bráhmanského velekněre Nilakanthy.
Všechny tyto jednotlivé atributy, pak vybudovaly rozkošný romantický příběh s příchutí zašlé doby a exotiky, ze kterého byli diváci nadšeni. Již o přestávce se hodně hovořilo o Anně Klamo, jaká je úžasná a jak jí to v kostýmu kněžky sluší. Když pak po přestávce přišla na řadu Zvonková árie, mnozí diváci se neudrželi a tleskali již v půli. Velké ovace, nejen po této árii, ale i na konci představení jasně ukázaly, že Lakmé má místo na jevišti i na začátku dvacátého prvního století.
K vytvoření dobového koloritu jistě přispěl i Vladimír Gončarov, který postavil sympatickou choreografii pro balet ve druhém dějství. Delibes zde napsal čistou baletní hudbu, na kterou bylo radost tančit. Sbor osmi dívek se tak skvěle předvedl a oživil již tak povedenou inscenaci. Škoda jen, že díky kulisám a pěveckému sboru měly tanečnice málo místa, což se negativně projevovalo v koncovkách jednotlivých skoků a kroků, kdy bylo "brždění" evidentní. Stejně tak byl, jak jsem již výše naznačil, vynikající nápad zapojení "chlapce ve snu" do tance bajadérek. Chlapec, pojídající banán se najednou ocitl uprostřed tančících dívek, které jej hned využily, aby osvěžily svůj tanec. Chlapcovo přirozené chování, tak navozuje pocit, jako by to byla náhoda a nikoliv pečlivě nacvičené číslo.
Nelze opomenout ani orchestr pod vedením Norberta Baxy. Zatímco v Národním divadle bývá zázrak slyšet orchestr ve skvělé formě (zejména při odpoledních představeních), zde hudba krásně zněla po celou dobu.
Celé představení Lakmé navodilo příjemné pocity dávného romantismu s exotickou vůní hřebíčku a skořice. Diváci odcházeli evidentně spokojeni a tak i já ještě jednou gratuluji inscenátorům i celému souboru za velmi příjemné představení. Celý výlet mne stál osm hodin času, z toho jen dvě a kousek jsem byl v divadle. Stálo to však zato!