Nemluv o tom co děláš, nevíš kdo tě poslouchá!

Duben 2011

Popelka 17.4.2011 ve 14:00

17. dubna 2011 v 23:43 | klm.007 |  Národní divadlo
V době kabelové televize a sdílených videí na internetu nebylo nové nastudování Popelky v Národním divadle nijak překvapující. Jean-Christophe Maillot má typický rukopis, takže i pro toho, kdo zde viděl hostovat jeho soubor s Romeem a Julií nemohla být Popelka překvapením.

Vzhledem k tomu, že jsem se víc věnoval přípravám na premiéru Giselle, která byla nedávno ve Státní opeře Praha, zůstala Popelka v mém zorném poli, tak trochu popelkou.

Moderní háv a excentrické postavy, které Maillot ve svých choreografiích používá, ve mně stále budilo pochybnosti, zda se tato verze známého příběhu bude líbit i malým dětem. S touto zásadní otázkou jsem tedy vykročil na nedělní odpolední představení.

Divadlo bylo skutečně plné a bylo plné dětí. Něco podobného je vidět jen na Louskáčkovi. Zcela překvapivě odpolední představení tančili tanečníci z druhého obsazení, ovšem to nijak nenarušilo mé těšení. Snad díky živé hudbě jsem s otevřenou myslí lehce vplul do překrásné Prokofjevovy hudby. Ačkoliv orchestr nehrál ve "vzorové interpretaci" - občas to dechům ujelo, dirigent David Švec orchestr vedl imaginativně a hudba tak plnila zásadní úkol a to přenos emocí od tanečníka k divákovi. Je to jasné, sebelepší nahrávka nemůže nahradit živý orchestr.

Baletně jednoduchá scéna, která vypadala jako složená z jakýchsi velkých listů více či méně zmuchlaného papíru, dokázala vytvářet snadno a čitelně interiéry i exteriéry. Mnozí scénografové by se zde mohli od Ernesta Pignon-Ernesta učit, kterak jednoduše postavit scénu.

Jérome Kaplan vytvořil excentrické kostýmy, které budily velký zájem u publika. Krom seniorů 70+, kterým se inscenace nelíbila a dosti hojně o přestávce opouštěli divadlo, byly kostýmy i celá režie přijímána dosti pozitivně.

Zajímavé a psychologicky velmi dobře zpracované bylo téma zemřelé matky. Zde byla reálně stvořena do vzpomínek jak Popelky, tak i Otce, aby se posléze pak zhmotnila ve Vílu. Dobrá Víla, tak měla logický důvod pomáhat Popelce. Aya Watanabe předvedla široký výrazový rejstřík v obou rolích. Zejména hned na začátku v duetu s Otcem - Jiří Kodym, oba předvedli neuvěřitelnou partneřinu. Překrásná, ba až exkluzivní spolupráce obou tanečníků tak hned na počátku nastavila velmi vysokou laťku všem ostatním účinkujícím. Kodym, po dlouhé době v roli, kde je předepsán úsměv, tak opět mohl v lyrickém tanci divákům zprostředkovat "lásku, něhu, romantiku" a Aya Watanabe mohla opět upozornit vedení divadla, že její taneční umění patří výš, než je sbor.

A tak zatímco zlé sestry - Klára Jelínková a Ivanna Illyentko měly jen minium prostoru, takže vlastně není, co by se o nich dalo psát, krom toho, že byly zlé a vtipné, jejich matka, pro ostatní macecha v podání Terezy Podařilové rozehrála vysokou hru. Podařilová, ostrá jako břitva, vládla prostorem a každý její výstup byl balzámem pro divákovu duši. Skvěle technicky zdatná, komická i děsivá, to vše je Tereza Podařilová. Zejména její vztah s Otcem, tedy Jiřím Kodymem se dostává mezi zásadní výstupy inscenace. Kodym velmi citlivě vytváří svůj ambivalentní vztah ke své ženě a dceři a vždy, když je tu s jednou, tu s druhou, vypadá jinak. Podařilová pak s lehkostí, tu ironicky, tu brutálně dominantně vládne svým manželem. Závěrečná scéna škrcení sice u diváků vzbudila smích, přesto však výraz obou tanečníků nesklouzl k parodii. Osvobozený Otec tak měl volnou cestu za svým snem.

Organizátoři, návodci a pomocníci, to byli Mathias Deneux a Jonáš Dolník. Tyto dvě vděčně vtipné postavičky měly mnoho příležitostí jak se u diváků prodat. Podle smíchu v hledišti se to oběma tanečníkům dost dařilo. Otázkou zůstává, zda museli být až tam moc "gay", přičemž pan Deneux byl "extra gay". Ono, vlastně všechny mužské postavy, kromě Otce a Prince byly tak trochu gay.

Přátelé prince Ondřej Novotný, Mário Bakuš, Petr Strnad a Jiří Waňka měli nevděčnou roli. Jejich postavy byly jednoznačně v druhém plánu, mnohdy dělali jen "vatu" na jevišti, takže moc pozornosti u diváků neměli. Vždy se totiž na scéně nacházela nějaká ta excentrická postava, která na sebe strhávala pozornost. Jejich jedinou zbraní tak zůstává absolutní synchronizace pohybů (tam kde to choreografie předepisuje), jen tím mohou opravdu zaujmout.

Maillotovým obvyklým kouskem je "divadlo na divadle". Celá parta tanečníků - Tomáš Kopecký, Francesco Scarpato, Tomáš Rychetský, Libor Kettner, Mathias Deneux a Jonáš Dolník - předvedla excelentní grotesku. Hodně diváků se smálo, avšak děti byly zmatené. Neustále jsem kolem sebe slyšel dětské dotazy ohledně logiky děje. Malé děti nedokázaly rozlišit ono divadlo na divadle a princ zkoušející boty, byl jednoznačně matoucí. Je to škoda, protože do té doby seděly i ty nejmenší děti jako pěny a doslova hltaly celé představení. Až toto "divadlo", je zmátlo a začaly se bavit. Pokud tedy vezmeme v úvahu, že Popelka má být, a podle zájmu diváků i je, představením pro děti, je toto "divadlo na divadle" neodpustitelnou dramaturgickou chybou.

Přestávka byla zcela neobvykle před příchodem Popelky na ples. Po přestávce se tedy děj posunul na zámek. Ples, doprovázený notoricky známým valčíkem se v Maillotově podání proměnil v rej podivných excentrických postaviček, který však byl zakončen naprosto geniální apokalypsou. Do Prokofjevovy nesmírně silné emotivní hudby, zasadil Maillot tanečníky v nekonečném zmatku a chaosu, a když hodiny odbíjejí půlnoc, vznikne na scéně nejsilnější a nejlepší scéna z Popelky. Sílu této scény lze přirovnat ke stržení chrámu Samsonem ve známé opeře Saint-Saënse. Dospělí i děti byli zcela pohlceni touto skvělou imaginací. Finále tak bylo ještě mnoho minut před finále skutečným. Vše ostatní, co následovalo pak, bylo jen slabým odvarem.

Ve smyslu alternace je jistě zajímavá postava Prince. Na jedné straně Viktor Konvalinka a na straně druhé Alexandre Katsapov. Konvalinkův Princ je typický rozjívený puberťák, který se tu nudí, tu dovádí s kumpány. Viktor Konvalinka je roztomilý sympaťák, který má daleko k těm romantickým a božsky dokonalým pohádkovým princům. I společný tanec Prince a Popelky je oproštěn od velkého patosu mileneckých scén. Oba působí jako svěží zamilovaný studentský pár, nezatížený jakýmikoliv problémy. Konvalinka, tolik odlišený od Jiřího Kodyma, neměl se svým princovstvím žádný problém, ačkoliv Kodym patří stále mezi hlavní prince divadla. Proto bude jistě zajímavé vidět Katsapova jako Prince a Štípu jako otce.

Třetí dějství, směřující k finále, trochu ztrácí dech. Efektní je cesta Prince lodí, když hledá Popelku, také v exotickém tanci velice elegantně tančily Mária Dorková, Radka Příhodová, Tereza Kučerová a Nicole Delacretaz. Vše ostatní však již nevytváří dramatickou linku. Pár efektních čísel a je konec.

Nová Popelka měla velký úspěch. O tom jsem nepochyboval, co mne však překvapilo, bylo nadšení i u skutečně malých dětí. Co však nepřekvapilo, bylo znechucení u seniorů. Giselle ve Státní opeře Praha tak bude muset ještě hodně tančit, aby se stala rodnou sestrou Popelky v Národním divadle.

Aj! Aj! Popelka, na tu jsem úplně zapomněl. Popelka má v této Popelce jednu velkou nevýhodu. Je příliš normální. Nenajdeme u ní excentrické chování, grimasy ani směšné kostýmy. A díky tomu hodně zapadla. Zajímá Popelka vlastně v tom šíleném království někoho? Role popelky je velmi upozaděna. Je tu Macecha, zlé sestry, Matka, Víla a všechny tyto postavy jsou mnohem zajímavější než Popelka. Jade Clayton v titulní roli byla roztomile submisivní a typicky popelkovsky nenápadná. Se všemi tanečními partnery velmi elegantně tančila a Popelku vykreslila dle všeobecné představy diváků. Kdykoliv je však Popelka na scéně, je někde v okolí nějaký excentrik, který na sebe strhává pozornost a tak je jisté, že bude-li divák vyprávět někomu o Popelce v Národním, o Popelce hovořit rozhodně nebude.

Il Trovatore 9.4.2011 v 17:00

12. dubna 2011 v 21:41 | klm.007 |  Na cestách za divadlem
Pověst Ústeckého divadla se šíří, a když i na Opeře+ pochválili Trubadúra, bylo rozhodnuto. Sobota odpoledne je ideální, neboť v Severočeském divadle opery a baletu Ústí nad Labem hrají od pěti.

Překvapilo mne, že v divadle byla sotva polovina diváků, zbytek byl si na zahrádce někde u chaty.

Scéna byla jednoduchá a už mnohokrát použitá - půlkruh z panelů a nahoře ochoz pro sbor, nicméně se opět ukázalo, jak je toto řešení funkční. Scénu navrhl Ján Zavarský. Velmi účelné bylo i promítání na tuto scénu, například ohně, která pak získala intenzivní dramatičnost. Médii také proběhla informace, že kostýmy dělal módní návrhář Petr Beneš, který si s nimi docela pěkně poradil. Kostýmy byly moderní s lehkým retrem devatenáctého století. Působily honosně a draze a snad až na kostým Liany Sass všem slušely.

Orchestr dirigoval Norbert Baxa a orchestr hrál normálně, nijak mne nerušil, pouze ve finále hrál buď příliš hlasitě, anebo sólisté nedokázali orchestr přezpívat, neboť zpěváky nebylo slyšet.

Lucie Holánková postavila choreografii, která operu podporovala, nešla proti obsahu, ani se nijak neexhibovala a tak tanečníci a jedna tanečnice skvěle oživil inscenaci. Snad jen ve třetím jednání, hned na začátku, měli čtyři tanečníci na scéně příliš málo místa a tak se museli kontrolovat a brzdit a to je vždy vidět. Dva by byli tak akorát. V tomto odstavci je třeba zmínit také neskutečné taneční schopnosti Josefa Škarky v roli Ferranda. Takto pohybově zdatného operního zpěváka jsem ještě neviděl. Dokázal s tanečníky plně držet krok i udržet lehkost tanečního pohybu.

Ať již se o obsahu libreta hovoří cokoliv, jedno je jasné - je to na operu příliš komplikovaný příběh. Režisérce Karle Štaubertové se podařila, řekl bych až geniální věc, interpretovat příběh naprosto srozumitelně. Děj plynul jako po másle, nebyly tam žádné krkolomné vysvětlivky, či nesmyslné exhibice.

Úspěch představení byl velký. Po jednotlivých áriích pravidelně zněl potlesk, občas se ozvalo i nadšené "bravo". Nikolaj Někrasov (hrabě Luna), Liana Sass (Leonora), Josef Škarka (Ferrando) a WeiLong Tao (Manrico) byli odměněni stejným potleskem. Nade všemi ovšem čněla Věra Páchová jako Azucena. Páchová, milována svým publikem, dodala představení lesk světovosti. Věra Páchová, vědoma si svého charisma a hereckých schopností, s postavou cikánky Azuceny doslova kouzlila. Zpěvačka si tak v závěru spravedlivě zasloužila největší ovace, protože jako správná cikánka, očarovala publikum. Škoda jen, že se při celém představení ani jednou nepodívala na balkon, rád bych si také užil mrazivý pohled cikánské čarodějnice. Alespoň při děkovačce to zpěvačka napravila.

Ač by se dalo říct, že v Ústí mají jen "obyčejného" Trubadúra, opět se ukazuje, že i oblastní divadlo může vyprodukovat inscenaci, na kterou se vyplatí jet. Třeba i z Prahy.

Giselle 7.4.2011 v 19:00

8. dubna 2011 v 1:23 | klm.007 |  Státní opera Praha
Státní opera Praha po všech těch peripetiích dotáhla romantický balet Giselle k premiéře. Pokud zavzpomínám, nejprve měl choreografii dělat Ďumbala, pak nějaká Lotyška či Litevka, kterou oslovil Dohnanyi a nakonec Hana Vláčilová. Těžko říct, zda se tohle vše projevilo ve výsledku, či to byla jen shoda okolností, ale dnešní premiéra vyšla tak na 60%.

Téměř amatérsky provedené první jednání bylo k smrti nudné. V souvislosti s druhým jednáním to vypadá, jakoby se Vláčilová zaměřila jen na druhé jednání, které bylo vynikající, a na začátek už nezbyl čas. Sbory byly v první části bez jiskry a oba hlavní představitelé se nezmohli na jedinou kapku emocí. V televizní reportáži se Zuzana Hvízdalová vyjádřila v tom smyslu, že jí je první jednání bližší, neboť je rozverné, je tam zápletka, je to o ději. Bohužel se však tanečnice zaměřila pouze na technickou stránku role a na emoce nezbylo místo. I ona slavná variace prvního jednání, postrádala lehkost a bravurnost. Až v závěrečné scéně šílenství a smrti se konečně Zuzana Hvízdalová projevila jako opravdová Giselle.

Její partner Michal Krčmář byl v technických věcech přesvědčivější, hlavně byl jistý ve skocích. Ale i on postrádal výraz. Albert je v jeho podání nevyzrálý mladík, skoro až student, který nemá nic z toho, kvůli čemu si dívky fotky svých miláčku vylepují nad postel.

Oba hlavní hrdinové, se v prvním jednání soustředili na techniku, v šatně nechali emoce a díky tomu se první jednání prostě nepovedlo. Místo barvitě vykresleného příběhu a nějaké psychologie postav, vypadali oba tanečníci jako dovádějící děti. Giselle postrádala lásku a Albert sex.

Richard Hlinka naopak velmi dobře charakterizoval postavu Hilariona. Jeho pohnutky byly srozumitelné. Láska, žárlivost i nenávist, to vše dokázal Hlinka interpretovat. Hilarion naplno zasahoval do vztahu Giselle a Alberta a jen díky němu se děj sunul dopředu.

Obvykle zanedbatelná postava Bathildy, která bývá oděna do honosných šatů, postava procházející se po jevišti v podání Ivy Povrazníkové dostala jasné kontury. Bathilda stejně jako Hilarion posouvala příběh, nebyla nudná, ale jasně srozumitelná.

Kdyby tak zářila Zuzana Hvízdalová v roli Giselle, jako zářila Daria Lazucova ve svatebním páru, to by byla jiná káva. Lazucova byla jediná optimistická postava ve "veselém" prvním jednání. Daria Lazucova s roztomilým úsměvem tančila lehce a sympaticky. Veaceslav Burlac opět prokázal své kvality. Technicky velmi zdatný tanečník spolu s Dariou Lazucovou tančili skvěle. Svatební tanec tak dal konečně šťávu unylému začátku.

Svatební tanec je takovým prubířským kamenem celého souboru. Tanečně náročné pas de deux potřebuje tanečníky na úrovni sólistů, pokud je nemá a tančí je "obyčejní sboristi", dopadá to tristně. Netřeba chodit daleko. Při poslední inscenaci Giselle v Národním divadle, byl svatební tanec děsivou desetiminutovkou. Nikoliv zde. Lazucova a Burlac obstáli.

Sečteno a podtrženo. První jednání nudné, neboť Zuzana Hvízdalová tančila jen technicky, bez emocí. Stejně tak i Michal Krčmář se zaměřil jen na technickou stránku věci. První jednání od označení propadák zachránil Hilarion, svatební tanec a závěr prvního jednání, tedy smrt Giselle.

O přestávce jsem musel čelit dotazům svých známých, proč jsem Giselle tak chválil, když je to tak pekelná nuda. Dokonce kamarádka první jednání označila za statické, což je u baletu asi ta nejhorší nadávka.

Když však ve druhém jednání na scénu vstoupila Rebecca King v roli Myrthy, již po pár krůčcích bylo jasné, že Myrtha premiéru zachrání. Neuvěřitelné charisma, síla osobnosti, to vše Myrtha měla. Když byla na scéně, vše bylo v jejím stínu. Správně by se tanečnice měla jmenovat Rebecca Queen, neboť ona se stala královnou večera.

Vynikající byl i celý sbor víl. Vysoká synchronizace tanečnic i nápaditá choreografie Hany Vláčilové dala průchod emocím. Konečně se mohla objevit romantika. Druhé jednání bylo velmi dobře secvičené, jakoby vůbec nepatřilo k jednání prvnímu. Ani minuta nudy, vše do sebe dokonale zapadalo. Úžasná smrt Hilariona i partneřina Giselle a Alberta. Ten rozdíl obou tanečníků, jací byli v jednání prvním a jací v druhém, opravdu nabízí spekulaci, kolik času trávili s přípravou jednotlivých jednání.

Hvízdalové evidentně lépe sedne Giselle mrtvá než živá. Ačkoliv i zde není zcela technicky dokonalá a k primabaleríně ji čeká ještě hodně dlouhá a trnitá cesta, tak její herecký projev konečně korespondoval s očekáváním. Na Alberta byla láskyplně shovívavá a na Myrtu odhodlaně bojovná.

I Michal Krčmář si vedl ve druhém jednání lépe. Albert byl zlomený člověk, který pozdě litoval svých činů.

Oba tanečníci v pas de deux v závěru předvedli své taneční umění na velmi dobré úrovni. Zejména Michal Krčmář zatančil svou variaci v doslova soutěžním duchu, vypilovanou do nejmenších detailů.

Choreografie Hany Vláčilové se držela klasické verze, přesto její zásahy byly osvěžující a inspirující. Zejména ve sborových scénách dokázala Vláčilová zaujmout svými choreografickými nápady.

Orchestr pod vedením Tomáše Braunera hrál klasicky baletně, tedy nijak mimořádně. Podstatná je spíše hudební verze díla. Pražské nastudování obsahuje plno hudby, které není v jiných inscenacích obvyklé. Je to třeba ženská variace ve svatebním tanci či předehra k druhému jednání. Zajímavé to jistě je, na druhou stranu rukopis Adolphe Charles Adama je natolik specifický, že jakékoliv pozdější doplnění jinými autory je hodně slyšet. Ale taková byla doba, že se jaksi nedodržovala autorská práva. Státní opera tak touto doplněnou verzí vzdělává baletní publikum, které má Giselle notoricky naposlouchánu.

Scéna Martina Černého se drží osvědčeného schématu, hrad v pozadí snad mohl být výraznější. Buď technickým nedopatřením, nebo chybou v návrhu byli vidět lidé chodící za zadní oponou znázorňující les ve druhém jednání. Vidět byli od lýtek dolů. Tato skutečnost dost rušila, prosím opravit.

Josef Jelínek jako obvykle vytvořil kostýmy, které by se mohly označit za klasickou klasiku, která slušela všem.

Překrásný program s titulní fotkou obsahuje kvalitní čtení i fotografie. Rozhodně program patří k tomu lepšímu co je v republice k dostání. Jistě by pro diváky zajímavé, kdyby se fotka z titulu prodávala jako samostatný plakát či alespoň pohlednice.

Závěrečný, téměř skandovaný potlesk, jasně ukázal, že se Giselle líbila. Volalo se i bravo. Uvidíme, jak si tento romantický titul povede v běžném provozu, než Operu zruší. Vzhledem k vynikajícímu druhému jednání doufám, že všichni zúčastnění dopilují začátek, aby byla radost z tohoto baletu ještě větší.

A ačkoliv jsem byl dnes dost kritický, těším se na opětovné setkání s Giselle. Také se těším, až se mi bude líbit na 100%. Snad Operu do té doby nezruší.

Maestro a Markétka 5.4.2011 ve 20:00

7. dubna 2011 v 17:25 | klm.007 |  Hostující soubory
Ta Morávkova imaginace je snad nekonečná. A ačkoliv jsem cestou z divadla zaslechl názor, že "za takové prznění klasiky by se mělo zavírat", vyprodané divadlo Archa a dlouhý potlesk dával jasně najevo, že se inscenace Husy na provázku líbila. Představení Maestro a Markétka si své diváky v divadle Archa našlo.

Akcent o hledání boha, byť byl silný, nebyl stěžejním sdělením inscenace. Ukázalo se, že rozpad společnosti vlivem "nově nastolené doby po říjnové revoluci" v Rusku, či spíše přímo v Moskvě má široký přesah nejen pro pamětníky oné doby, ale i mnohem mladší diváky, na které apeluje a varuje. Skutečně, ta uniformní Moskva, bez krásných a velkolepých paláců je smrsknutá na vojenská bidla, která jsou naskládána na scéně a Moskva tak vypadá jako kasárna. Však i některé postavy mají reálná pyžama vojáků základní služby. Jako z děr vylézají podivní tvorové, tak odlišní, ale tak vemlouvaví, že sovětské občany zaujmou. Moskvané s vygumovanými mozky nejsou schopni odhalit skutečnou podobu podivných turistů. Za vším hledají provokaci a tajné agenty. Morávkova inscenace tak vidí Moskvu Orwellovskýma očima. Paranoia je dokonalá.

Vynikajícím způsobem je vyřešeno druhé dějství, kdy diváci jsou na jevišti a sledují herce v hledišti. Soud s Ješuou, který vede Pilát, má zcela jiné tempo i styl. Tímto odlišením od prvního a třetího dějství se stává tento soud skutečnou divadelní hrou - divadlem na divadle.

Tak jako jsou scénicky odlišena dějství, jsou i kostýmy Sylvy Zimula Hanákové rozděleny. Pilát a ostatní mají tuniku, zatímco v prvním a druhém dějství jsou Moskvané v šedivých uniformních kostýmech sovětského lidu. Ovšem speciální kostýmy mají Woland, Kocour, Korovjev či Hela. Kostýmy skvěle vytvářejí postavy na pomezí kabaretiérů a ďáblů. Stylizovaná mluva, mnohdy s pseudoruským přízvukem vytvářejí postavy z jiného světa.

Herci mají mikroporty, takže jejich mluvený projev se dostává do zajímavé dimenze. I klasická a operní hudba dodává hře širokost moskevských bulvárů. Škoda jen, že byla příšerně nahlas.

Zmiňovat jednotlivé herce tentokrát nebudu, neboť všichni tvořili jeden tým. Hra je výjimečně vyvážená. Každý herec i v těch nejmenších rolích přesně do hry zapadá a vytváří tak svěží představení. Ukázalo se, že čas v hledišti utekl jako voda, kdybych to nevěděl, tak bych rozhodně netvrdil, že to celé trvalo tři hodiny.

Jasný a čitelný rukopis režiséra Vladimíra Morávka tak stále ukazuje a dokazuje, jaký je Morávek divadelní kouzelník. Morávek vyčaruje zajímavý svět, který má sílu dotknout se každého. Dává také příležitost přemýšlet. Forma a obsah tato dvojjedinost divadla je zde pevně spojena a s otevřenou náručí nabídnuta divákům.

Představení rozhodně doporučuji otevřeným myslím. Možnost čerpání zajímavých myšlenek a názorů jak od autora Michaila Bulgakova, tak i od režiséra Vladimíra Morávka, je nekonečné.

Parsifal 3.4.2011 v 16:00

7. dubna 2011 v 17:22 | klm.007 |  Národní divadlo
Ta Wagnerovská výzva visela ve vzduchu. Ačkoliv se o Wagnerových operách říká, že se člověk musí pět hodin dívat na hádající se bohy, kvůli dvaceti minutám nezapomenutelných melodií, bylo prostě nemožné ignorovat nově nastudovaného Parsifala v Národním divadle.

Je to skutečně monumentální dílo. Ten nepřetržitý tok hudby má kouzelnou moc. Bylo to mé první setkání s živě provedenou Wagnerovou operou. Pár oper od Wagnera jsem viděl už v televizi, ale u toho člověk stihne uvařit a vyžehlit. Ovšem v divadle, tam není úniku... Měl jsem strach, že pět hodin bude skutečně hodně, ale nakonec se ukázalo, že délka vůbec nevadila. Vadila však několika divákům, kteří cca půl hodiny před koncem z divadla odešli. A vypadalo to, že spěchali na nějaký ten dopravní prostředek, než že by se nudili. Možná by proto by se měl uvést do programu konec představení, tak jak je to obvyklé u jiných oper. Sdělení, že představení má pět hodin je skutečně nepřesné. Délka představení je totiž pět a půl hodiny.

Naprosto soustředěné publikum hltalo snad každou notu. Ó, kdyby se tak publikum chovalo vždy. Nikdo nerušil, nikdo si nepovídal, nikdo nesmrkal, netelefonoval, prostě nikdo nerušil. Nebýt to opera, řekl bych, že v divadle bylo hrobové ticho.

Inscenace Jiřího Heřmana byla opět velmi stylizovaná, v mnohém připomínala Hry o Marii. Pomalé pohyby zpěváků, s minimem kulis a množstvím světel. Heřman se opravdu nemusí za nic stydět. Jeho inscenace vůbec není nudná, má mnoho vrstev. Člověk má čas vše do sebe nasát. Nic není zbytečné. Pavel Svoboda by měl být za scénu veleben. Velice elegantní kostýmy Alexandry Gruskové nejen že dotvářely atmosféru inscenace, ale zpěváky i skvěle charakterizovaly. Jan Kodet jako choreograf neměl moc prostoru, nicméně jeho formování pohybu na scéně již tradičně patří k režiím Jiřího Heřmana. Je sympatické, že se režisér obklopuje stejnými spolupracovníky. Dílo se tak stává komplexnějším.

Zpěváci byli skvělí, pochopitelně Eva Urbanová jako Kundry si vysloužila největší potlesk. Ovšem dirigent John Fiore s orchestrem sklidili potlesk ještě větší. Mnozí diváci v závěru stáli.

Milovník opery by se neměl Wagnera bát. Je jasné, že cesta k Wagnerovi vede přes Traviatu, což může být poněkud delší cesta, ale v cíli divák nalezne sladkou odměnu. A ta cesta vlastně ani nemusí být nijak komplikovaná, když k divadlu jedou tři páteřní tramvajové linky z celé Prahy a těmi jsou tramvaje číslo 9, 17 a 22...

Být či nebýt 31.3.2011 v 19:00

7. dubna 2011 v 17:20 | klm.007 |  Stavovské divadlo
Tak jako se o muzikálu Kdykam hovořilo, že "tudy ne", pak o inscenaci Být či nebýt můžeme napsat "nebýt". Ona vlastně až tak špatná není, ale Miroslav Donutil z ní dělá volné pokračování Sluhy.

Daniel Špinar, můj oblíbený režisér, se vydal jinou cestou než je u něj obvyklé a místo moderní výpravy a prázdné scény, zvolil kašírované kulisy a velkolepé kostýmy.

Tato černá komedie má velký potenciál diváky bavit, ovšem těmi dotyky k válečným praktikám, divákovi občas mrzne úsměv. A je s podivem jak toto vybočení z čistě komediálního žánru těžce nesou diváci. Jde o diváky, kteří přišli na Trufaldina Donutila. Když Miroslav Donutil odchází se scény, povyskočí si, tak se jedna rodinka kousek ode mne plácá do stehen a směje se a směje se. Skutečně! Pak se není co divit, když si paní z této rodinky posteskne, že šla na komedii, aby se pořádně pobavila a ona to až zas taková sranda nebyla. A díky těmto divákům se z představení stává estráda, kterou pan Donutil neustále přiživuje. Je proto škoda, že se režisérovi Danielu Špinarovi nepodařilo ukočírovat Miroslava Donutila, aby vynechal své "civilní vtípky". Postava Josefa Tury, kterou Donutil hraje, je totiž šitá přesně pro něj. Donutil lehce hraje egoistu a největšího herce všech dob, donuceného být hrdinou v podstatě proti své vůli. A tak zatímco Donutil hodně přehrává, Miluše Šplechtová v roli jeho manželky si roli divy užívá. Šplechtová volí rozumná gesta, aby byla její postava herečky Marie Turové měla esprit velké herečky, ale přitom, aby bylo její chování věrohodné. Šplechtová tak jednoznačně získává největší podíl na úspěchu hry.

Jan Dolanský ve své obvyklé divadelní roli. Mladý a naivní milovník Stanislaw Sobinski nijak nevybočuje z jiných obdobných postav. Dolanský drží tuto linii pevně. Není to výtka. Dolanský je skutečně vždy v těchto rolích naivních milovníků dokonale roztomilý.

Václav Postránecký v roli gestapáka Erhardta, jako by se řídil heslem Čestmíra Řandy, který říkal, že "kila hrají". I Postránecký nepřináší nic nového, rutinně staví svou komediální postavu a baví diváky. Snad jen Postránecký dokáže s kamenným výrazem ve tváři sdělit, že: "My (Němci) koncentrujeme a Poláci táboří."

David Matásek přehrává. Zcela zbytečně a tak se jeho postava ředitele činohry staví po bok Miroslava Donutila.

Vladislav Beneš v roli Rowicze, to je jiná káva. Benešova postava, je postavou druhého plánu. Beneš si doslova užívá své výstupy. Objeví se, zaperlí a zase zmizí. Jeho sarkastické poznámky jsou neobyčejně vtipné. A protože se nijak nepitvoří a nepřehrává, jsou to úžasné repliky. Skvělou partnerkou je mu Hana Igonda Ševčíková v roli herečky Zagatewské. I ona šperkuje celou inscenaci svými výstupy.

Anna Kateřiny Burianové a Grünberg Rudolfa Stärze jsou velmi civilní postavy. Vedle nich všichni vypadají jako blázni. Právě tyto postavy mnohdy přinášejí reálný pohled na svět a právě díky nim získává komedie tu hořkost. Nebýt jich, byla by to jen šaškárna v uniformách, takhle má člověk možnost si i přes ten smích uvědomit ta zvěrstva co se děla.

Filip Rajmont jako špion gestapa měl malou roli, stejně jako Alexej Pyško v roli majora gestapa. Oba pánové však zapadli do koncepce inscenace a oba si vysloužili smích za některé své akce.

Zajímavým byl Josef Bánovec v roli mladého Grünberga. Tento člen Dismanova rozhlasového dětského souboru byl neuvěřitelně zdatný - v pohybu obecně, v tanci i přirozenosti. V závěru měl velký potlesk.

Henrich Boráros vytvořil jak jsem již výše uvedl kašírovanou scénu, nicméně scéna z vybombardovaného divadla byla skvělá. Prázdný prostor a díra ve střeše od bomby působila neobyčejně silně. Málokdy se o přestávce či po představení hodnotí v chodbách divadla scéna. Tentokrát jsem několikrát zaslechl hovor na toto téma a vždy bylo pochvalné.

Katarína Hollá vytvořila bohaté kostýmy divadelních herců i věrohodné uniformy gestapa. Kostýmy plně podporovaly klasické pojetí této inscenace.

Jeden recenzent v celostátním médiu kritizoval skutečnost, že herci na scéně nerozlišují, kdy hrají herce a kdy jsou herci v soukromí. A skutečně, tato disproporce se mi vybavila chvíli po začátku představení a tuto vadu považuji za nejslabší článek celé inscenace. Pokud bych měl zavřené oči, tak by se nedalo rozpoznat, kdy se jedná o herce na scéně a kdy v soukromí.

Ačkoliv představení mělo docela velký úspěch, rozhodně nevím, komu bych jej doporučil. Na jedné straně jsou zde milovníci pitvoření Miroslava Donutila, na které je tato komedie moc vážná, na druhé straně jsou zde nemilovníci pitvoření Miroslava Donutila a těm to bude Miroslav Donutil vadit. Snad by se dala vyprofilovat ještě jedna skupina, která by se mohla smát přímo panu Donutilovi a nikoliv jeho postavě, tak jak tu udělala jedna velmi známá herečka, která se byla na představení podívat. Ta se smála vždy jako jediná na tak specifických místech, že jsem se musel smát i já, jak to bylo okaté...


Holky z kalendáře 29.3.2011 v 19:00

7. dubna 2011 v 15:22 | klm.007 |  ABC
Tak to tu dlouho nebylo! A přiznám se, byl jsem skeptický. Při pohledu na internet jsem se dočetl, že představení má tři hodiny. "To přece nemůže nikdo udělat tříhodinovku jako komedii. Tam budou hluchá místa", říkal jsem si. Režisérovi Ondřeji Zajíci se to povedlo. Ani minuta nudná, ani minuta na víc. Hra má spád, je vtipná, ale když je potřeba, tak dojme.

Ač se ve hře mihne pár mužů, je to dámská jízda. Hned na začátku má excelentní výstup Luba Skořepová. Její přednáška o ručnících je jedním z vrcholů představení (pár minut po začátku!). Tato scénka by jistě obstála i jako samostatné číslo do silvestrovské zábavy.

Hlavní hrdinky v podání Veroniky Gajerové, Dany Batulkové, Radky Fidlerové, Jitky Smutné, Kateřiny Macháčkové a Lenky Termerové excelují v neuvěřitelných kreacích. Ačkoliv tomu všemu dámskému hemžení vévodí Veronika Gajerová, která má nejvíc prostoru, ostatní dámy nezahálejí a vtipkují v druhém plánu a pak, pak když přijde jejich chvíle, vystoupí z davu, něco řeknou, něco udělají, diváci se mrtví smíchy svalí, a pak opět zmizí. Právě díky tomu, že je zde tolik postav, nelze nikdy dopředu říct, která herečka přijde s nějakým vtipem. Díky tomu hra získává švih. Hlavním hrdinkám zdatně sekunduje v negativní roli, zatrpklé předsedkyně místního klubu Marie v podání Hany Doulové.

Po dlouhé době se tedy v Praze objevilo představení, které je vtipné, ale skutečně vtipné. Herci i diváci se zde rádi obejdou bez vulgarismů, kopání do zadku či jiného fekálního humoru. Holky z kalendáře tak mají největší ambici stát se hitem následujících měsíců.

Doporučuji všem!

32 hodin mezi psem a vlkem 27.3.2011 v 19:00

7. dubna 2011 v 15:20 | klm.007 |  Hostující soubory
Činoherní studio ústí nad Labem hostovalo v Divadle pod Palmovkou s hrou, která se zaobírá tzv. divokým odsunem Němců po druhé světové válce. Zajímavý text, který by se jistě hodil do dramaturgického plánu Švandova divadla, kde se na tuto dějinnou epochu specializují.

Ústečáci si s tím také poradili, ovšem režie se nepovedla a tak se herci mohli hodně snažit, leč všechno marně. Duch svatý mne osvítil a ještě před představením jsem si pročetl kompletně program. Díky tomu jsem porozuměl pak vlastní inscenaci. Mám však pocit, že kdybych si obsah nepřečetl, že bych hru asi nepochopil.

Velmi popisná scéna Štěpána Jiráka byla velmi pěknou dobovkou, nicméně inscenaci jako takové uškodila. Tím, že byly kulisy tak realistické, tak to svádělo k dojmu, že i hraní bude klasické. Jelikož však herci ztvárňovali i jiné postavy, stala se inscenace matoucí.

Režisér Filip Nuckolls nedokázal z jistě zajímavého textu vybudovatjasný dramatický příběh. A tak nezajímavější bylo sledovat proměnu herců - obzvláště ve srovnání s expresivním revizorem - zde všichni působili velmi ukázněně. Byla to radost sledovat, jak přirozeně herci změnili identitu, ovšem marnost nad marnost, jejich postavy byly prázdné. Poselství hry je jasné a nezpochybnitelné - spravedlnost neexistuje a každý dobrý skutek je po zásluze potrestán . Chyběla však dramatická cesta k výsledku a katarze v závěru.

Jistě by bylo zajímavé, kdyby se hry ujalo jiné divadlo. Ten text Jana Tichého v sobě potenciál zaujmout diváka má.

Soudné sestry 25.3.20111 v 19:00

7. dubna 2011 v 15:16 | klm.007 |  Divadlo v Dlouhé
Jelikož jsem byl doslova nadšený nad inscenací knihy Terryho Pratchetta Maškaráda, kterou jsem v Divadle v Dlouhé viděl několikrát, musel jsem vidět i Soudné sestry. Jelikož celou inscenaci dělal stejný tým mnohé postavy se vyskytují i v obou hrách, jsou si inscenace formálně dost podobné.

Ovšem Soudné sestry zůstaly zcela ve stínu Maškarády. I v Soudných sestrách bylo plno skvělých vtipů a narážek, ale našlo se také plno hluchých míst, až jsem si říkal, kde jsou všechny ty skvělé gagy, které z Maškarády udělaly vlastně sitcom.

A tak by mne docela zajímalo, proč se derniérovala Maškaráda, která je mladší a starší (a podle mne horší) Soudné sestry na repertoáru zůstávají.

Soudné sestry jsou však velmi úspěšné představení a tak se zřejmě jedná jen o nějakou osobní věc, že mi představení nesedlo.

Revizor 24.3.2011 v 19:30

7. dubna 2011 v 15:14 | klm.007 |  Hostující soubory
Dobrý nápad, který se až tak nezdařil. Činoherní studio Ústí nad Labem hostovalo v Divadle v Celetné. Inscenace obsahuje plno skvělých nápadů, ale také plno propadáků, které tak z inscenace dělají průměrné a snad i zapomenutelné představení.

V první řadě je však třeba říct, že se povedl nápad přenést ruskou klasiku do rozvíjejícího se českého kapitalismu. Bylo neobyčejně vtipné sledovat, kterak Gogolovy repliky sednou na dnešní dobu. Vladimíra Fomínová oblékla herce do tepláků (čím víc pruhů, tím víc Adidas), takže posun do současnosti byl dokonalý.

Marek Pospíchal jako hejman skvěle přetransformoval postavu do majitele podivných podniků v příhraničí. Snad to byly ty ženy u tyče, že se mi vybavilo pohraničí. Pospíchal si vede velkopansky, jako hejtman, řeklo by se. Obec pod jeho vedením asi strádá, on jako podnikatel asi ne.

Zajímavé bylo obsazení Jana Plouhara do role Chlestakova. Nejprve se mi zdál herec na tuto postavu mladý, ale po pár replikách bylo jasné, že to byla správná volba. Obalamutit lidi to je vrozené umění, s tím nemá věk nic společného. Plouhar se v roli Chlestakova pohybuje sebevědomě, má charisma a tak mu brzy i diváci zobou z rukou. Řeklo by se takový floutek, ale kouzlo osobnosti dělá divy.

Jeho sluha Osip, tak trochu gay, si také docela dobře vede. Je vidět, že mnohé od svého pána pochytil. Zatímco Chlestakov využívá lidi z vyšších kruhů, Osipovi stačí služebnictvo. Kryštof Rímský tak spolu s Janem Plouharem vytvářejí sympatickou dvojici.

Ostatní postavy vytvářejí klasické panoptikum lidských typů a charakterů. Moc se nepovedlo obsazení mladých herců, vlastně kluků Vojtěcha Fülepa a Petra Panzenbergera do rolí Dobčinského a Bobčinského. Rozverní kluci tak patřili spíše na pískoviště než na statek.

Dobrý nápad, který nedošel ke správné realizaci, byl umístit hejtmanku a její dceru do bordelu k tyči. Obě ženy v erotickém oblečku se točily na tyči, což sice vypadalo velmi realisticky, nicméně jen a pouze na sebe řvaly. Obě postavy byly zcela prázdné a vlastně až trapné. Zbytečná práce pro Natašu Gáčovou (hejtmanka) a Anitu Krausovou, její dceru.

Režisér Alexandr Minajev nedokázal dovést inscenaci ke zdárnému konci. Dobrý nápad nebyl dostatečně rozpracován a dotažen do konce. Škoda, Gogolova hra, Minajevem aktualizovaná, mohla nastavit velmi ostré zrcadlo naší době.

Othello 22.3.2011 v 19:00

7. dubna 2011 v 15:10 | klm.007 |  Národní divadlo
Po dlouhé době opět balet. Janáčkova hudba je zde naprosto skvělá. David Švec vedl orchestr velmi dobře, však měl také zasloužené ovace.

Vynikající Jiří Kodym v titulní roli a stále potvrzuje, že dramatické postavy jsou mu velmi blízké. Kodym, který dokáže vytvořit dramatickou situaci pouhým pohledem do hlediště, tak měl na úspěchu inscenace lví podíl.

I Desdemona Sylvy Nečasové dokázala zaujmout publikum, alespoň podle závěrečného potlesku. Technicky zdatná a herecky přesvědčivá Nečasová však v kostýmu Desdemony nevypadá příliš atraktivně. Zatímco v kostýmu Carmen byla sexuální dračicí, v kostýmu Desdemony působí příliš maskulinně.

Vděčná záporná role Jaga, si získala velké sympatie publika. Karel Audy krom excelentní techniky dokáže i mimikou vtáhnout diváky do děje.

Petr Strnad v roli Roderiga byl lehký ve skoku s úžasnou prací paží a stále tak dokazuje, že jeho taneční umění roste.

Ostatní sólisté i sbory kompaktně vytvářeli představení, snad jen někdy sborům chyběla synchronizace, ale na výsledný spokojený potlesk publika to nemělo vliv.

Gottland 21.3.2011 v 19:00

7. dubna 2011 v 15:08 | klm.007 |  Švandovo divadlo na Smíchově
Zdá se, že Švandovo divadlo na Smíchově se stává úspěšným inscenátorem divadelních her, zobrazující dějiny dvacátého století. Ve vzduchu však visí otázka: "Jak vzdělaný musí být divák, aby inscenaci pochopil?" V inscenaci Gottland se totiž objeví doslova smršť postav. Hodně se vysvětluje, ale i tak je potřeba maximální soustředění, aby člověk nevypadl z kontextu. To byla vlastně velká výtka mnoha diváků, kteří ve frontě na kabáty komentovali jinak velmi úspěšnou hru.

Doporučuji tedy potenciálním divákům, kteří nejsou pravidelnými diváky Historie.cs či nejsou pamětníky, aby si koupili program. V něm jsou mini medailonky všech postav a to docela vtipně popsány.

A jaký tedy Gottland je? Je vynikající. První část se odehrává v jakési internetové kavárně, kde jsou všechny postavy připojeny na Facebook. Ve druhé části se nacházíme v muzeu Karla Gotta.

Mám vlastně jen dvě výtky. Jednak se díky množství postav, které hrají stále stejní herci, může stát, že se stane příběh nepřehledným. Ač se mi druhá část (po přestávce) velice líbila, byl to vlastně takový bonus, bez kterého by se hra obešla. Pak by se dalo tempo mírně zvolnit a divák by nebyl v presu, jak zaznamenávat jednotlivé postavy. K určité nepřehlednosti také přispívá také uniformní oblečení herců, kteří jsou černobíle oblečeni. Některé postavy mají jen jednu dvě věty, takže kdo zaváhá nemá šanci postavu identifikovat.

Pokud si však člověk zvykne na styl vyprávění, dostává se do neuvěřitelných souvislostí, které by člověka opravdu samovolně nenapadly. Petr Štindl a Dodo Gombár zdramatizovali původní text, který napsal Mariusz Szcygiel.

Z toho kvanta postav vystupuje několik, které jsou rozhodně nezapomenutelné. Nade vším trůní Kristýna Frejová v roli Lídy Baarové. Frejová dokázala stvořit velkou divu. Snadno přesvědčila všechny, že je nejkrásnější ženou Evropy a že se vlastně tomu Goebbelsovi není co divit, že ztratil hlavu, když jí potkal. Ve druhé části má pak Frejová výrazný kostým, který ještě více zdůrazňuje výjimečnost Baarové. Ovšem nejenom Baarovou Frejová hrála. Na řadu přišla i Helena Vondráčková. A ejhle! I zde Frejová velice lehce, přesvědčivě a vtipně zobrazila popovou zpěvačku. Bylo úžasné sledovat Frejovou, jak snadno hereckým projevem obě tolik odlišné postavy charakterizovala.

Velmi příjemným překvapením byl Filip Čapka v roli Jana Antonína Bati. Čapka obvykle obsazovaný do rolí "týpků , promiskuitních a nepříliš inteligentních pařmenů" zde podal excelentní výkon. Na gesta skoupý Čapka dokázal vynikajícím způsobem vymodelovat velkého podnikatele. Síla Baťovy osobnosti vystupovala skrze Čapku, který Baťovo jednání v plné výši obhájil. Nemusel jsme se vším s Baťou souhlasit, ale pochopil jsme jej. Na každý další výstup Čapky jsem se těšil, možná i proto obhajuji druhu část inscenace, kde má Čapka v roli Bati velký prostor.

Zuzana Onufráková. Postava Magdy Goebbelsové, tedy manželky pana ministra, by byla tak směšná, kdyby nebyla tak děsivá. Onufráková stvořila monstrum a když vyprávěla, jak zabila svou kopu dětí, běhal mi mráz po zádech. Na druhou stranu její postava Marty Kubišové, byla plná lidskosti a opravdovosti.

Příběh architekta Otakara Švece, autora Stalinova pomníku, znám. Nicméně Stanislav Šárský stvořil velmi lidskou postavu. Unavený starší muž, pod neuvěřitelným tlakem komunistického režimu tvoří kamenné monstrum. Šárský pojal postavu architekta velmi civilně. Za celou dobu snad ani nezvýší hlas. Naopak, rezignovaný tón hlasu předpovídá tragický konec. Ta beznaděj lidského života je v Šárského podání nekonečná.

Robert Jašków stvořil postavu Jana Procházky, autora známého Ucha tak nějak obyčejně. Procházka v jeho podání byl takový "obyčejný normální muž". Nicméně Procházkovu manželku Vlastu hrála Apolena Veldová a právě souhra obou herců stvořila neuvěřitelný pár. Dva obyčejní lidé, kteří by asi moc nezaujali, se však vzájemnou láskou probojovali mezi nezapomenutelné postavy. Oba herci vložili do postav tolik lásky, že nikdo nepochyboval o tom, že Vlasta miluje svého muže. Vlasta Procházková je zosobněním milující manželky, manželky pečovatelky. V přítomnosti Vlasty je Jan Procházka pevný v názorech, ví, že se může na manželku spolehnout. I v té politické hrůze byli spolu šťastní. Herci tak vytvořili pár, který žije jen pro sebe a společnými silami se snaží odolat tlaku totalitního režimu.

Jisté výhrady mám k postavám Lea K. a Nick 666 v podání Petry Hřebíčkové a Mário Čermáka, kteří byli jakýmisi komentátory a glosátory v internetové kavárně. Podle mne to byly zbytečné postavy. Ovšem velké výhrady mám k postavě Zdeňka Adamce. Tento mladý muž se před několika léty upálil na Václavském náměstí. Tak jak je postava zobrazena ve hře, je již za etickým rámcem. Bylo to skoro až nechutné.

Pokud tedy mohu někomu doporučit tuto hru, pak jsou to lidé zvídaví, kteří mají jakési povědomí o letech nedávno minulých. V mnohém je to komedie, nasmál jsem se dost, ale na druhou stranu člověka mrazí a nemilosrdně nám všem nastavuje zrcadlo.

Racek 13.3.2011 v 19:00

7. dubna 2011 v 15:02 | klm.007 |  Hostující soubory
Daniel Špinar a jeho pověst. Málo kdo má v divadelních kruzích tak silnou pozici. Je zde plno režisérů, kteří toho již hodně dokázali za hodně let své tvůrčí práce a pak je zde Dan Špinar, který toho dokázal hodně a to jen za pár let své činnosti. Co režie, to inscenace stojící za diskuzi. Racek z Městského divadla Kladno tak křičel do Prahy hodně dlouho před tím, než se zde objevil. Kladenský soubor hostoval v Divadle pod Palmovkou.

Otevřená a jednoduchá scéna Lindy Boráros dala volný průchod Špinarově imaginaci. Děj je zasazený do stanice metra Чайка, kde se potkaly všechny postavy dramatu. Kostýmová stylizace pak docela srozumitelně naznačila charaktery jednotlivých postav.

Racek dostal pod Špinarovým vedením kouzlo imaginace, která vydržela po celou dobu představení. Herci se zjevovali a mizeli, ale stále dokázali kouzlit se svými postavami.

Alena Štréblová v roli Iriny Arkadinové byla výrazně od ostatních odlišena kostýmem, který jí dodával velkolepost uznávané herečky. Štréblová svou postavu doplnila velkými gesty a tak kdykoliv byla na scéně, byla na scéně opravdová hvězda.

Největším překvapením však byl Štěpán Benoni jako Treplev. Benoni velice bravurně, lehce a přirozeně přecházel z poloh humorných do tragických a naopak. Byl skvělým dítětem, synem i dospělým mužem. Benoni ovládal prostor, své spoluhráče i diváky. Ač ostatní také zářili, on byl tou hlavní hvězdou. Každý jeho výstup byl skvělý.

Jan Potměšil jako Sorin nebyl v první polovině nijak výrazný. Prostoru zde moc neměl až to vypadalo, že je obsazen jen pro tu jeho reálnou invaliditu. Ovšem ve druhé části došlo k naprosté proměně. S minimem textu svým silným charismatem vytvářel atmosféru "konečnosti života". Sorin opustil své kolečkové křeslo a jako stařec ležel v peřinách téměř uprostřed jeviště, a smrt chodila kolem něj. Potměšil tak velkou měrou přispěl k úspěchu celé inscenace, neboť on byl tím kořením, které dodává jídlu tu konečnou chuť.

Nina měla své excelentní číslo v "domácím představení", kde předvedla neuvěřitelné taneční, akrobatické a depresivně schizofrenní výkony, jakých je schopná pouze mladá dívka v hormonálním zmatení zvaném puberta. Hrála Dana Marková.

Tomáš Petřík se velkopansky roztahoval na jevišti a z jeho Trigorina doslova teklo jeho velké ego na všechny strany.

Velkou výhradu však mám k programu. Velké množství textu je bez ladu a skladu namačkáno po celém programu. A aby se tam všechno vešlo, zmenšil autor programu i velikost písma. Pochopitelně směrem dolů. Tak takhle tedy ne!

Racek z Kladna je tak dalším skvělým titulem, který stojí za to vidět. Bohužel i zde však byl Čechov nepochopitelný či nepochopený pro diváky a tak z Divadla pod Palmovkou, kde soubor hostoval odešlo o přestávce asi dvacet lidí.

Shapira 17.3.2011 v 19:30

7. dubna 2011 v 14:52 | klm.007 |  Divadlo Na Fidlovačce
Asi nejnáročnější hru v historii divadla nyní nabízejí na Fidlovačce. Velký odklon od muzikálů a komedií, na které je publikum zvyklé je dalším prubířským kamenem, který ukáže, zda je publikum "vychovatelné". Zdá se, že po úspěchu Třech sester (které sice Čechov psal jako komedii, ale většinou to moc sranda není), zariskovalo divadlo a uvedlo titul, který je na rozdíl od Třech sester neznámý. Možná i proto se všude propaguje Eliška Balzerová jako hlavní postava, ačkoliv by si to spíše zasloužil Ondřej Brousek, na kterém celá inscenace stojí.

Hra Karola Sidona nabízí jednak zajímavý pohled do historie, kde se může člověk poučit, neboť příběh vychází ze skutečné události. Na druhou stranu Sidon vykreslil široké spektrum zajímavých postav, ve kterých se mohli pod režijním vedením Juraje Deáka realizovat fidlovačští herci.

Jednoduchá scéna Milana Davida umožňovala plynule a bez zaškobrtnutí měnit místa a časy, tak jak to příběh vyžadoval. Scéna tak spíše plnila roli rekvizity, než vykreslování reálných míst. Kostýmy Sylvy Zimula Hanákové (v programu psána jako Silva) byly jasná dobovka. Brouskova hudba s židovskými motivy byla sympatickým doplňkem celého představení.

Eliška Balzerová v roli Myriam, která vzpomíná na své dětství a rodiče velice citlivě a srozumitelně líčila své životní osudy. Při rozhovorech se svými rodiči a nejen s nimi, zvládla velmi snadno přesvědčit diváky, že je malá holčička a přitom se nemusela nijak dětsky pitvořit. Ačkoliv Myriam byla spíše ta, která klade otázky a roztáčí kola příběhu, nikoliv ta, která příběh buduje, Balzerová se nesnažila nijak přehrát své partnery, naopak velice citlivě minimalizovala své herecké projevy, čímž vytvořila půdu pro kompaktní příběh.

Díky upozadění Elišky Balzerové měl velkou příležitost Ondřej Brousek, jako otec Myriam a titulní postavy Shapiry. Jen taková poznámka na okraj, plno lidí v souvislosti s fotkou Elišky Balzerové na plakátech, hovoří o "té šapiře", nikoliv o "tom šapirovi". Nicméně zpět k postavě Shapiry. Ondřej Brousek dokázal vykreslit Shapiru jako člověka z masa a kostí. Nebylo pochybnosti o jeho motivech. Velice plastická postava dala Brouskovi příležitost zobrazit člověka nejen jako milujícího otce, ale i zidealizovanou ikonu v očích dcery Myriam. Stejně tak Brousek velice lehce odůvodnil motivy Shapiry jako podvodníka. Zdá se, že tato role nabízí nespočet možných variací, jak vybudovat postavu. Silná osobnost, která hraje vysokou hru, je nahlodávána pochybnostmi "vědeckými", ale i čistě rodinnými. A ve všech těch polohách Brousek Shapiru obhájil. To je základní předpoklad k tomu, aby svůj postoj k němu a k inscenaci mohli zaujmout i diváci.

Martina Randová jako Shapirová je šedou myškou. Nikdy není v popředí, ale o to úspěšněji vytváří na jevišti rodinné zázemí. Shapirová to je ztělesněním milující matky a manželky, ochránkyně rodinného krbu. Randová tak opět ukazuje, jak je sympatická v těchto "mollových partiích" , i když v těch komediáních "durových" je více vidět.

Jakoby vyšel ze synagogy, tak vypadá, působí a chová se Ginsburg, kterého hraje Otakar Brousek ml. Na gesta skoupý, jakoby nahrbený, zjevující se nečekaně, to vše je Ginsburg. Velice dobře zahraná postava. Byla skutečná radost se na Brouska ml. dívat.

Málá rozsahem, ale o to silnější je role Hany, sestry Myriam. Zuzana Vejvodová svým monologem opět dokázala, že to není jen mladá, krásná a vtipná herečka. Vejvodová dokáže velice dobře, s patřičnou dávkou patosu vytvořit i roli tragickou. Zbytečně nepřehrává, i když to mnohdy svádí. V této hře, jako jediná měla potlesk na otevřené scéně. Výstup Zuzany Vejvodové je pro mne silným motivem, vidět Shapiru ještě jednou. Přesto však musím poznamenat, že tento její výstup je tak silný oproti obsahu celé hry, že do určité míry je i rušivý.

Nová posila Fidlovačky přišla až se Smíchova. Milan Kačmarčík vytvořil zajímavou postavu Clermont-Ganneaua. Vědecký a možná i osobní oponent Shapiry působí skutečně odhodlaně, sofistikovaně a sebejistě. Kačmarčík s holou hlavou a velkými kotletami, strnule kráčíc, hovořící bez jakéhokoliv mimického obrazu, je skutečnou hrozbou Shapiry. Kačmarčík naplno využil minimálního prostoru, který mu inscenace poskytla. Až je škoda, že souboj Shapira Clermont-Ganneau nebyl větší. O to větší mohl být i Kačmarčíkův triumf. Herci lze vytknout snad jen "práce s hůlkou", kterou často používá jako ukazovátko, ačkoliv jeho asketický projev doslova vylučuje vnější projev emocí, který právě z herce uniká jeho hůlkou.

Dalimil Klapka v roli Tranga, khmérského sluhy tentokrát chyběl, takže jej nahradil přímo režisér inscenace Juraj Deák. Naštěstí Trang měl minimum výstupů, protože Juraj Deák v kostýmu Tranga vypadal víc než směšně.

Marek Holý roli Toma, měl tak málo prostoru, až se nabízí úvaha, že Holý byl obsazen jen pro svou hezkou tvář, aby zahrál mladého a krásného snoubence Hany.

I Jiří Racek měl malou roli, avšak Racek v uniformě amerického vojáka vypadal a choval se skutečně jako voják. Opravdový americký voják.

Veronika Divišová v roli malé Myriam byla roztomilým doplněním celého příběhu.

Škoda, že na děkovačce chyběla Zuzana Vejvodová (zřejmě byla nemocná, tak utíkala domů), jistě by měla největší potlesk. Ačkoliv je to hra náročná na vnímání, její inscenování je správnou cestou, jak rozšířit možnosti fidlovačských herců. Diváci byli při děkovačce hodně nadšení. Na druhou stranu o přestávce odešla skupinka lidí, kteří byli na výletě v Praze a chtěli vidět nějakou komedii. Ti byli hodně zklamáni.

Škola základ života 16.3.2011 v 19:00

7. dubna 2011 v 14:37 | klm.007 |  Hostující soubory
Městské divadlo Brno zavítalo do Prahy, do Divadla v Dlouhé s inscenací Škola základ života. Známý příběh byl obohacen o mnoho více či méně známých melodií, které byly v tak velkém zastoupení, že by tato inscenace obstála i s označením jako muzikál. Ovšem s ohledem na pěvecké schopnosti souboru, který nebyl příliš hlasově vybavený, je s podivem, že se zpívalo bez mikroportů. Pro mnohé bylo nad jejich možnosti přezpívat kapelu a tak se divák musel maximálně soustředit na text a jako hluchý odezírat hercům z úst. Tento nejslabší článek celé inscenace tak srazil mnoho potenciálních bodů hodnocení. Nejslabší byl v tomto směru Vojtěch Blahuta jako Krhounek.

Abych všem nekřivdil, někteří zpívali krásně a byli i slyšet. Třeba takový Milan Němec jako Daniel Boukal měl hlas jako zvon.

Ovšem v činoherních rolích byli všichni skvělí. Dobré obsazení Hany Burešové, která oprášila svou režii z Divadla v Dlouhé, udělalo mnohé. Každá postava měla dost možností jak se ukázat, předvést či se prostě jen prosadit. Herci hrající postavy studentů tvořili "opravdový třídní kolektiv", který dokonale bavil diváky. Zejména Viktor Skála jako Áda Čuřil šperkoval inscenaci neustálými vtípky.

Hana Holišová jakoby vystoupila přímo z filmu. Dokonalá maska a kostým od Samihy Maleh herečka zcela využila a postava Andy Pařízkové by klidně mohla chodit po Václavském náměstí ve 30.letech 20.století a nikdo by si nevšiml návštěvníka z budoucnosti.

Zprvu nenápadná postava Marty Novákové v podání Lenky Janíkové se brzy stala hvězdou večera. Nebylo třeba moc hrát ani zpívat. Postačilo se rozpohybovat v choreografii Jany Hanušové, kdy se herečka dostala nejen mimo rytmus, ale snad i čas a prostor a diváci šíleli. Lenka Janíková byla režijně mnohdy ve druhém plánu, ale herci vepředu to měli stejně marné - všichni jsme se dívali dozadu a smáli se a smáli.

Stejně tak jako Hana Holišová i Jan Mazák v roli učitele Kolíska byl dokonale prvorepublikový. Herec opustil současné civilní herectví, vynechal i cílenou humornou stránku své role a naprosto jasně a čistě zvolil herectví, které tak důvěrně známe z oněch černobílých filmů. Jan Mazák se tak stal opravdovou věrohodnou postavou. Každý jeho výstup, to byla radost pohledět. Archaická přirozenost.

Velku komediální příležitost měla Irena Konvalinová v roli dějepisářky Suchánkové. Domina s bičíkem bavila skvěle diváky a rozhodně nebyl v publiku nikdo, kdo by takovou učitelku chtěl mít na dějepis. Škoda jen, že dominance není pro herečku přirozená. Ve vypjatých scénách s bičíkem, bylo vidět, že Irena Konvalinová hraje.

Sympatická vtipná inscenace bavila skvěle diváky. Snad byla jen zbytečně dlouhá. Divadlo plné studentů se skvěle bavilo (já také). Musel jsem se však ve frontě na šatnu zasmát, kterak si dva studenti sdělovali, že se budou muset podívat na ten film, i když je černobílý…

Nebezpečné vztahy 14.3.2011 v 19:30

7. dubna 2011 v 14:33 | klm.007 |  Činoherní klub
Ačkoliv hlavním tahákem hry je Ivana Chýlková v roli Markýzy de Merteuil, nakonec je to Vikomt de Valmont Ondřeje Sokola, který je hlavním tahákem inscenace.

Ivana Chýlková je zde ve své obvyklé divadelní roli, tedy intrikánky a cynické komentátorky. Chýlková ovládá všechny potřebné atributy této postavy, lehce se v ní pohybuje, takže působí velmi autenticky, přirozeně a hlavně velmi nebezpečně.

Ondřej Sokol však rozehrává úžasnou hru. Je rozkošně zvrhlý, plný chtíče, což je hlavní požadavek na tuto postavu. Nestačí být mladý, krásný a urostlý, co dělá Valmonta Valmontem. Právě ta vnitřní tenze, která musí herce doslova nadržet na jakoukoliv ženu a to nejen na jevišti. Divačky chtějí být svedeny a diváci chtějí být úspěšní jako on. Sokol tohle vše dokáže a přitom tohle vše nevytváří vnějšími prostředky, ale bohatě si vystačí s vnitřními prožitky. Bonvivánsky rozvalený na sedačce s nohami od sebe, erotickým hlasem a lehce ironickou tváří láme ženská srdce tak lehce a tak snadno!

Naprosto rozkošná byla Marika Šopolská v roli Cecilie de Volanges. Jednoduchá naivka, která nemá sice nemá hluboké monology, ale čistá naivita, která z postavy prýští , dokonale baví diváky.

Ostatní dámy - Ivana Wojtylová (paní de Volanges), Bibiana Šimonová (paní de Rosemonde) a Diana Šoltýsová (Emilie) rozehrávají celé spektrum klasických divadelních charakterů, které dokonale zapadají do celého příběhu. Postavy, které se na první pohled zdají jako by byly ve druhém plánu, však podstatnou měrou přispívají k úspěchu inscenace.

Jan Meduna v roli rytíře de Tourvel má sice malou roli, avšak je jedinou alternativou oproti agresivnímu Valmontovi. Meduna vytvořil sympatického mladého muže, vlastně chlapce, který má ještě plno ideálů, zejména co se týče čisté a opravdové lásky. Oč víc je Meduna naivnější, o to víc září oči Sokolovi.

Jednoduchá scéna Luboše Hrůzy je přímo vzorovým příkladem, jak pracovat s nápadem. Scéna se nemusí za celou dobu představení přestavovat, a přesto vytváří nejrůznější místa, na kterých se děj odehrává. I sympatické kostýmy Simony Rybákové vytváří francouzskou náladu, ačkoliv jsou velmi střídmé a jednoduché.

Nebezpečné vztahy lákají zejména na Ivanu Chýlkovou, která je v roli markýzy de Merteuil skvělá, ovšem hlavní triumf sbírá Ondřej Sokol jako Valmont. Režiséru Ladislavu Smočkovi se inscenace opravdu povedla. Vřele doporučuji vidět tuto skvělou hereckou práci a to i přesto, že divadlo si účtuje přirážku za rezervaci vstupenek přes internet. Nevídané!

Edgar 10.3.2011 v 19:00

7. dubna 2011 v 14:24 | klm.007 |  Hostující soubory
Někdy se zvěsti šíří dost rychle. Tak to bylo i s libereckým Edgarem. Proto jsem si koupil vstupenku už někdy před vánocemi, ale stejně jsem si říkal, zda to nebude zbytečné, že stejně bude divadlo prázdné a po známosti bych se tam snadno dostal. Nakonec jsem byl rád za vstupenky, protože divadlo bylo plné až po střechu. Tak velký zájem jsem skutečně nečekal.

Nečekal jsem ani kdovíjakou světovou inscenaci, přece se jen jedná o oblastní divadlo s velmi chudým rozpočtem. Na druhou stranu je jasné, že takováto oblastní divadla jsou s malými prostředky zvyklá pracovat a jsou schopni pro oblastní, mnohdy konzervativní publikum, vyprodukovat zajímavou inscenaci.

A Edgar nezklamal. Jednoduchá, šikmě perspektivní scéna mi v mnohém připomněla současnou "oprášenou" Toscu ve Státní opeře Praha, kde je scéna také takto šikmě perspektivní. Scéna Jana Zavarského je lehce popisná a srozumitelná. Na jeviště Stavovského divadla krásně zapadla. Dana Svobodová vytvořila líbivé kostýmy, které splňují standardní požadavky na určitou divadelní velkolepost. Existuje stále hodně diváků, zejména divaček, které vyžadují krásné kostýmy - protože to je ten symbol divadla - nosit něco, co lze právě jen v divadle. Je pravda, jak psali v jedné recenzi, že Tigrana byla příliš odlišená od Fidelie, že kostýmy byly příliš zdůrazňovaly rozdíly povah obou hrdinek, ale nijak rušivě to nepůsobilo.

Kateřina Jalovcová v roli Tigrany sklidila největší úspěch. Ovšem ani ostatní účinkující, zejména Fidelia v podání Lívie Obručnik Vénosové, či mužské postavy Edgar - Rafael Alvarez, Gualtiero - Pavel Vančura a Frank - Anatolij Orel. Nesmím vynechat ani skvělý sbor a vynikající orchestr pod vedením Martina Doubravského.

Celé představení bylo opravdovým sukcesem, ovace neměly konce, byť asi dva hlasy bučely na režiséra Martina Otavu. Bučení bylo dle mého názoru zcela mimo mísu a zřejmě to bylo něco osobního. Za takové představení by se nemuselo stydět ani Národní divadlo.

Divadlo F.X. Šaldy Liberec nejen, že Praze představilo v podstatě neznámou operu Giacoma Pucciniho, ale současně ukázalo, že i s malými prostředky a malým personálním obsazením, lze vytvořit kvalitní operní produkci. Škoda, že Edgar končí, rozhodně bych neváhal času a do Liberce se na něj jel ještě jednou podívat.

Bravo Liberec!

Caesar 9.3.2011 v 19:00

7. dubna 2011 v 14:15 | klm.007 |  Divadlo na Vinohradech
Nová inscenace v Divadle na Vinohradech se obrací ke klasicky inscenované hře. Po všech těch současných režiích, které ne vždy byly s radostí přijímány konzervativně laděným publikem, vyprodukovalo divadlo inscenaci, která má všechny atributy, aby stálého diváka zaujala. V první řadě je to klasický autor se známým titulem. Ačkoliv hra sama se moc nehraje, osudy Caesara jsou natolik známé, že lze skutečně hovořit o známém titulu. Stejně tak i klasicky pojaté kostýmy Martina Chocholouška s přehledem navozují tu správnou římskou náladu. I scéna je velice sympaticky provedená. Je jednoduchá a přitom velice účelná. Martinovi Chocholouškovi se skutečně podařilo vytvořit současnou scénografii, která však působí velmi klasicky.

Režisér Martin Stropnický hru pojal v docela rychlém tempu. Bylo překvapením, jak byl "Shakespeare" krátký. Hra plyne dostatečně rychle, jsou vypuštěny různé odbočky a kličky, takže se příběh stává přímočarým. To diváka neunavuje "zbytečným filozofováním". Na druhou stranu z celé hry zmizela jedna podstatná věc a to odpověď na otázku PROČ? Ze hry se vytratily motivy jednotlivých postav, proč má Ceasar zemřít. Někde se to nakonec divák dozví, ale chce to hodně pozornosti a někde zůstane jednání postav nepochopitelné. Díky tomu mohla být inscenace nenávratně zničena, nebýt skvělých hereckých výkonů, na které je radost se dívat, a které předurčují dostatečný úspěch u publika. Martinu Stropnickému se na druhou stranu skvěle podařilo vytvořit "běsnění davu" i s minimem herců a stejně tak politické projevy či prohlášení jednotlivých postav, působily, jako bychom byli v Senátu či Koloseu.

Caesar jako takový je v příběhu v podstatě irelevantní, neboť se celý děj točí o přípravách na jeho vraždu. Pavel Rímský tuto historicky zidealizovanou postavu zcela polidštil. Chybí jí velký patos i velké monology o státu a podobně. Dokonce jí chybí i vůdcovské charisma. Rímský postavu Caesara vykreslil jako obyčejného poživačného politika, kterého vlastně "věci veřejné" vůbec nezajímají. Žije si ve svém uzavřeném světě odtržený od reality všedního dne. Je to vlastně absolutně nezajímavý člověk. Pozornost na sebe strhává akorát při jeho záchvatech, kdy sebou mrská na zemi a jeho okolí dost okatě váhá, zda mu pomoci. Proto, když je nakonec Caesar zavražděn, nechává to publikum klidným. Koho dnes zaujme vražda politika? Když nad tím tak zpětně přemýšlím, takto vytvořená koncepce inscenace by se v klidu bez postavy Caesara obešla. Postačilo by jen o ní mluvit.

Elegán a idealista Brutus v podání Daniela Bambase zaujme hlavně díky své naivitě. Tak čistá duše v politice budí pozornost. Je otázkou, zda se tato pozornost nezmění ve výsměch. Bambas se v roli Bruta pohybuje sebejistě a Brutus je tak vykreslen velmi reálně. Bambas dává důraz na své potřeby, jako je například péče o své tělo, než o potřeby "celospolečenské", byť se jimi doslova zaklíná. Tento rozpor mezi tím co dělá a o čem hovoří, tak vytváří zajímavou postavu nerozhodného člověka, který se nechce vzdát svého pohodlí a u televize kritizuje politiky ve zprávách.

Cassius, to je jiný hráč. Chladný a vypočítavý, bez téměř jakýchkoliv vnějších emocí. Ivan Řezáč Cassia uzavřel dovnitř nedobytné tělesné schránky a pevně si hlídá, aby nic neproniklo napovrch. Řezáčova postava tak vykazuje jako jedna z mála nejsilnější emoce, aniž by herec musel byť jen mrknout. Přesto má však postava slabé místo. Nevím proč, ale neustále mne přitahovala pravá ruka Cassia. Zatímco celé tělo je nehnutě kožené, pohyb pravé ruky a její gestikulace ukazovaly, kterak to v Cassiovi vře. Byla radost sledovat každý Řezáčův výstup.

Jan Šťastný se opět dokázal proměnit a tak Antonius není podobný žádné jiné postavě, kterou herec jinde hraje. Šťasnému velká gesta na velkém jevišti sluší. Přesto však celou první polovinu není jasné, co motivuje Antonia k jeho jednání. Až monologem po přestávce Antonius vyloží karty na stůl. Pak již vládne jevištěm naprosto jasně a přehledně. Je tak škoda první části, kde se tato postava ztrácí mezi ostatními.

Octavianus to je naprosto průhledná postava. Jiří Dvořák zde hraje nejcivilněji ze všech postav. Lehkost a ironie působí velmi příjemně, je to sympatická a milá postava. Oblíbený politik,který lehce vyhrává volby. Ovšem na druhý pohled je zřejmé, že Octavianus jde pevně za svým cílem a nebojí se při tom ušpinit ruce. Dvořákovi se tak podařilo vytvořit vlka v rouše beránčím.

Jasné, přímé a bez kliček, to je Casca Jana Holíka. Ostatní postavy splývají s davem. Za zmínku ještě stojí Jiří Čapka jako Flavius, který jako jediný vypadal a choval se jako pravý římský občan. Všichni ostatní byli "jen" herci.

V mini rolích se mihly také dvě dámy a to Daniela Kolářová jako Calpurnie a Jana Stryková jako Porcie. Obě měly minimum prostoru a ještě méně textu, nicméně po jejich výstupu jsme mohli všichni litovat, že toho nemají víc. Obě byly skvělé a obě vynikajícím způsobem vložily ženský prvek do jinak čistě mužského prostředí.

Nová hra má jistě ambice přilákat odpadnuté konzervativní publikum. Bude zajímavé sledovat zda historické kostýmy i výprava spolu se známým autorem i titulem dokáží naplnit divadlo dlouhodobě.

Hra to není špatná a ačkoliv se o žádnou bombu nejedná, stojí zato jí vidět.