Tak jako se o muzikálu Kdykam hovořilo, že "tudy ne", pak o inscenaci Být či nebýt můžeme napsat "nebýt". Ona vlastně až tak špatná není, ale Miroslav Donutil z ní dělá volné pokračování Sluhy.
Daniel Špinar, můj oblíbený režisér, se vydal jinou cestou než je u něj obvyklé a místo moderní výpravy a prázdné scény, zvolil kašírované kulisy a velkolepé kostýmy.
Tato černá komedie má velký potenciál diváky bavit, ovšem těmi dotyky k válečným praktikám, divákovi občas mrzne úsměv. A je s podivem jak toto vybočení z čistě komediálního žánru těžce nesou diváci. Jde o diváky, kteří přišli na Trufaldina Donutila. Když Miroslav Donutil odchází se scény, povyskočí si, tak se jedna rodinka kousek ode mne plácá do stehen a směje se a směje se. Skutečně! Pak se není co divit, když si paní z této rodinky posteskne, že šla na komedii, aby se pořádně pobavila a ona to až zas taková sranda nebyla. A díky těmto divákům se z představení stává estráda, kterou pan Donutil neustále přiživuje. Je proto škoda, že se režisérovi Danielu Špinarovi nepodařilo ukočírovat Miroslava Donutila, aby vynechal své "civilní vtípky". Postava Josefa Tury, kterou Donutil hraje, je totiž šitá přesně pro něj. Donutil lehce hraje egoistu a největšího herce všech dob, donuceného být hrdinou v podstatě proti své vůli. A tak zatímco Donutil hodně přehrává, Miluše Šplechtová v roli jeho manželky si roli divy užívá. Šplechtová volí rozumná gesta, aby byla její postava herečky Marie Turové měla esprit velké herečky, ale přitom, aby bylo její chování věrohodné. Šplechtová tak jednoznačně získává největší podíl na úspěchu hry.
Jan Dolanský ve své obvyklé divadelní roli. Mladý a naivní milovník Stanislaw Sobinski nijak nevybočuje z jiných obdobných postav. Dolanský drží tuto linii pevně. Není to výtka. Dolanský je skutečně vždy v těchto rolích naivních milovníků dokonale roztomilý.
Václav Postránecký v roli gestapáka Erhardta, jako by se řídil heslem Čestmíra Řandy, který říkal, že "kila hrají". I Postránecký nepřináší nic nového, rutinně staví svou komediální postavu a baví diváky. Snad jen Postránecký dokáže s kamenným výrazem ve tváři sdělit, že: "My (Němci) koncentrujeme a Poláci táboří."
David Matásek přehrává. Zcela zbytečně a tak se jeho postava ředitele činohry staví po bok Miroslava Donutila.
Vladislav Beneš v roli Rowicze, to je jiná káva. Benešova postava, je postavou druhého plánu. Beneš si doslova užívá své výstupy. Objeví se, zaperlí a zase zmizí. Jeho sarkastické poznámky jsou neobyčejně vtipné. A protože se nijak nepitvoří a nepřehrává, jsou to úžasné repliky. Skvělou partnerkou je mu Hana Igonda Ševčíková v roli herečky Zagatewské. I ona šperkuje celou inscenaci svými výstupy.
Anna Kateřiny Burianové a Grünberg Rudolfa Stärze jsou velmi civilní postavy. Vedle nich všichni vypadají jako blázni. Právě tyto postavy mnohdy přinášejí reálný pohled na svět a právě díky nim získává komedie tu hořkost. Nebýt jich, byla by to jen šaškárna v uniformách, takhle má člověk možnost si i přes ten smích uvědomit ta zvěrstva co se děla.
Filip Rajmont jako špion gestapa měl malou roli, stejně jako Alexej Pyško v roli majora gestapa. Oba pánové však zapadli do koncepce inscenace a oba si vysloužili smích za některé své akce.
Zajímavým byl Josef Bánovec v roli mladého Grünberga. Tento člen Dismanova rozhlasového dětského souboru byl neuvěřitelně zdatný - v pohybu obecně, v tanci i přirozenosti. V závěru měl velký potlesk.
Henrich Boráros vytvořil jak jsem již výše uvedl kašírovanou scénu, nicméně scéna z vybombardovaného divadla byla skvělá. Prázdný prostor a díra ve střeše od bomby působila neobyčejně silně. Málokdy se o přestávce či po představení hodnotí v chodbách divadla scéna. Tentokrát jsem několikrát zaslechl hovor na toto téma a vždy bylo pochvalné.
Katarína Hollá vytvořila bohaté kostýmy divadelních herců i věrohodné uniformy gestapa. Kostýmy plně podporovaly klasické pojetí této inscenace.
Jeden recenzent v celostátním médiu kritizoval skutečnost, že herci na scéně nerozlišují, kdy hrají herce a kdy jsou herci v soukromí. A skutečně, tato disproporce se mi vybavila chvíli po začátku představení a tuto vadu považuji za nejslabší článek celé inscenace. Pokud bych měl zavřené oči, tak by se nedalo rozpoznat, kdy se jedná o herce na scéně a kdy v soukromí.
Ačkoliv představení mělo docela velký úspěch, rozhodně nevím, komu bych jej doporučil. Na jedné straně jsou zde milovníci pitvoření Miroslava Donutila, na které je tato komedie moc vážná, na druhé straně jsou zde nemilovníci pitvoření Miroslava Donutila a těm to bude Miroslav Donutil vadit. Snad by se dala vyprofilovat ještě jedna skupina, která by se mohla smát přímo panu Donutilovi a nikoliv jeho postavě, tak jak tu udělala jedna velmi známá herečka, která se byla na představení podívat. Ta se smála vždy jako jediná na tak specifických místech, že jsem se musel smát i já, jak to bylo okaté...
hezký layout