Nová inscenace v Divadle na Vinohradech se obrací ke klasicky inscenované hře. Po všech těch současných režiích, které ne vždy byly s radostí přijímány konzervativně laděným publikem, vyprodukovalo divadlo inscenaci, která má všechny atributy, aby stálého diváka zaujala. V první řadě je to klasický autor se známým titulem. Ačkoliv hra sama se moc nehraje, osudy Caesara jsou natolik známé, že lze skutečně hovořit o známém titulu. Stejně tak i klasicky pojaté kostýmy Martina Chocholouška s přehledem navozují tu správnou římskou náladu. I scéna je velice sympaticky provedená. Je jednoduchá a přitom velice účelná. Martinovi Chocholouškovi se skutečně podařilo vytvořit současnou scénografii, která však působí velmi klasicky.
Režisér Martin Stropnický hru pojal v docela rychlém tempu. Bylo překvapením, jak byl "Shakespeare" krátký. Hra plyne dostatečně rychle, jsou vypuštěny různé odbočky a kličky, takže se příběh stává přímočarým. To diváka neunavuje "zbytečným filozofováním". Na druhou stranu z celé hry zmizela jedna podstatná věc a to odpověď na otázku PROČ? Ze hry se vytratily motivy jednotlivých postav, proč má Ceasar zemřít. Někde se to nakonec divák dozví, ale chce to hodně pozornosti a někde zůstane jednání postav nepochopitelné. Díky tomu mohla být inscenace nenávratně zničena, nebýt skvělých hereckých výkonů, na které je radost se dívat, a které předurčují dostatečný úspěch u publika. Martinu Stropnickému se na druhou stranu skvěle podařilo vytvořit "běsnění davu" i s minimem herců a stejně tak politické projevy či prohlášení jednotlivých postav, působily, jako bychom byli v Senátu či Koloseu.
Caesar jako takový je v příběhu v podstatě irelevantní, neboť se celý děj točí o přípravách na jeho vraždu. Pavel Rímský tuto historicky zidealizovanou postavu zcela polidštil. Chybí jí velký patos i velké monology o státu a podobně. Dokonce jí chybí i vůdcovské charisma. Rímský postavu Caesara vykreslil jako obyčejného poživačného politika, kterého vlastně "věci veřejné" vůbec nezajímají. Žije si ve svém uzavřeném světě odtržený od reality všedního dne. Je to vlastně absolutně nezajímavý člověk. Pozornost na sebe strhává akorát při jeho záchvatech, kdy sebou mrská na zemi a jeho okolí dost okatě váhá, zda mu pomoci. Proto, když je nakonec Caesar zavražděn, nechává to publikum klidným. Koho dnes zaujme vražda politika? Když nad tím tak zpětně přemýšlím, takto vytvořená koncepce inscenace by se v klidu bez postavy Caesara obešla. Postačilo by jen o ní mluvit.
Elegán a idealista Brutus v podání Daniela Bambase zaujme hlavně díky své naivitě. Tak čistá duše v politice budí pozornost. Je otázkou, zda se tato pozornost nezmění ve výsměch. Bambas se v roli Bruta pohybuje sebejistě a Brutus je tak vykreslen velmi reálně. Bambas dává důraz na své potřeby, jako je například péče o své tělo, než o potřeby "celospolečenské", byť se jimi doslova zaklíná. Tento rozpor mezi tím co dělá a o čem hovoří, tak vytváří zajímavou postavu nerozhodného člověka, který se nechce vzdát svého pohodlí a u televize kritizuje politiky ve zprávách.
Cassius, to je jiný hráč. Chladný a vypočítavý, bez téměř jakýchkoliv vnějších emocí. Ivan Řezáč Cassia uzavřel dovnitř nedobytné tělesné schránky a pevně si hlídá, aby nic neproniklo napovrch. Řezáčova postava tak vykazuje jako jedna z mála nejsilnější emoce, aniž by herec musel byť jen mrknout. Přesto má však postava slabé místo. Nevím proč, ale neustále mne přitahovala pravá ruka Cassia. Zatímco celé tělo je nehnutě kožené, pohyb pravé ruky a její gestikulace ukazovaly, kterak to v Cassiovi vře. Byla radost sledovat každý Řezáčův výstup.
Jan Šťastný se opět dokázal proměnit a tak Antonius není podobný žádné jiné postavě, kterou herec jinde hraje. Šťasnému velká gesta na velkém jevišti sluší. Přesto však celou první polovinu není jasné, co motivuje Antonia k jeho jednání. Až monologem po přestávce Antonius vyloží karty na stůl. Pak již vládne jevištěm naprosto jasně a přehledně. Je tak škoda první části, kde se tato postava ztrácí mezi ostatními.
Octavianus to je naprosto průhledná postava. Jiří Dvořák zde hraje nejcivilněji ze všech postav. Lehkost a ironie působí velmi příjemně, je to sympatická a milá postava. Oblíbený politik,který lehce vyhrává volby. Ovšem na druhý pohled je zřejmé, že Octavianus jde pevně za svým cílem a nebojí se při tom ušpinit ruce. Dvořákovi se tak podařilo vytvořit vlka v rouše beránčím.
Jasné, přímé a bez kliček, to je Casca Jana Holíka. Ostatní postavy splývají s davem. Za zmínku ještě stojí Jiří Čapka jako Flavius, který jako jediný vypadal a choval se jako pravý římský občan. Všichni ostatní byli "jen" herci.
V mini rolích se mihly také dvě dámy a to Daniela Kolářová jako Calpurnie a Jana Stryková jako Porcie. Obě měly minimum prostoru a ještě méně textu, nicméně po jejich výstupu jsme mohli všichni litovat, že toho nemají víc. Obě byly skvělé a obě vynikajícím způsobem vložily ženský prvek do jinak čistě mužského prostředí.
Nová hra má jistě ambice přilákat odpadnuté konzervativní publikum. Bude zajímavé sledovat zda historické kostýmy i výprava spolu se známým autorem i titulem dokáží naplnit divadlo dlouhodobě.
Hra to není špatná a ačkoliv se o žádnou bombu nejedná, stojí zato jí vidět.