Ta Wagnerovská výzva visela ve vzduchu. Ačkoliv se o Wagnerových operách říká, že se člověk musí pět hodin dívat na hádající se bohy, kvůli dvaceti minutám nezapomenutelných melodií, bylo prostě nemožné ignorovat nově nastudovaného Parsifala v Národním divadle.
Je to skutečně monumentální dílo. Ten nepřetržitý tok hudby má kouzelnou moc. Bylo to mé první setkání s živě provedenou Wagnerovou operou. Pár oper od Wagnera jsem viděl už v televizi, ale u toho člověk stihne uvařit a vyžehlit. Ovšem v divadle, tam není úniku... Měl jsem strach, že pět hodin bude skutečně hodně, ale nakonec se ukázalo, že délka vůbec nevadila. Vadila však několika divákům, kteří cca půl hodiny před koncem z divadla odešli. A vypadalo to, že spěchali na nějaký ten dopravní prostředek, než že by se nudili. Možná by proto by se měl uvést do programu konec představení, tak jak je to obvyklé u jiných oper. Sdělení, že představení má pět hodin je skutečně nepřesné. Délka představení je totiž pět a půl hodiny.
Naprosto soustředěné publikum hltalo snad každou notu. Ó, kdyby se tak publikum chovalo vždy. Nikdo nerušil, nikdo si nepovídal, nikdo nesmrkal, netelefonoval, prostě nikdo nerušil. Nebýt to opera, řekl bych, že v divadle bylo hrobové ticho.
Inscenace Jiřího Heřmana byla opět velmi stylizovaná, v mnohém připomínala Hry o Marii. Pomalé pohyby zpěváků, s minimem kulis a množstvím světel. Heřman se opravdu nemusí za nic stydět. Jeho inscenace vůbec není nudná, má mnoho vrstev. Člověk má čas vše do sebe nasát. Nic není zbytečné. Pavel Svoboda by měl být za scénu veleben. Velice elegantní kostýmy Alexandry Gruskové nejen že dotvářely atmosféru inscenace, ale zpěváky i skvěle charakterizovaly. Jan Kodet jako choreograf neměl moc prostoru, nicméně jeho formování pohybu na scéně již tradičně patří k režiím Jiřího Heřmana. Je sympatické, že se režisér obklopuje stejnými spolupracovníky. Dílo se tak stává komplexnějším.
Zpěváci byli skvělí, pochopitelně Eva Urbanová jako Kundry si vysloužila největší potlesk. Ovšem dirigent John Fiore s orchestrem sklidili potlesk ještě větší. Mnozí diváci v závěru stáli.
Milovník opery by se neměl Wagnera bát. Je jasné, že cesta k Wagnerovi vede přes Traviatu, což může být poněkud delší cesta, ale v cíli divák nalezne sladkou odměnu. A ta cesta vlastně ani nemusí být nijak komplikovaná, když k divadlu jedou tři páteřní tramvajové linky z celé Prahy a těmi jsou tramvaje číslo 9, 17 a 22...