Asi nejnáročnější hru v historii divadla nyní nabízejí na Fidlovačce. Velký odklon od muzikálů a komedií, na které je publikum zvyklé je dalším prubířským kamenem, který ukáže, zda je publikum "vychovatelné". Zdá se, že po úspěchu Třech sester (které sice Čechov psal jako komedii, ale většinou to moc sranda není), zariskovalo divadlo a uvedlo titul, který je na rozdíl od Třech sester neznámý. Možná i proto se všude propaguje Eliška Balzerová jako hlavní postava, ačkoliv by si to spíše zasloužil Ondřej Brousek, na kterém celá inscenace stojí.
Hra Karola Sidona nabízí jednak zajímavý pohled do historie, kde se může člověk poučit, neboť příběh vychází ze skutečné události. Na druhou stranu Sidon vykreslil široké spektrum zajímavých postav, ve kterých se mohli pod režijním vedením Juraje Deáka realizovat fidlovačští herci.
Jednoduchá scéna Milana Davida umožňovala plynule a bez zaškobrtnutí měnit místa a časy, tak jak to příběh vyžadoval. Scéna tak spíše plnila roli rekvizity, než vykreslování reálných míst. Kostýmy Sylvy Zimula Hanákové (v programu psána jako Silva) byly jasná dobovka. Brouskova hudba s židovskými motivy byla sympatickým doplňkem celého představení.
Eliška Balzerová v roli Myriam, která vzpomíná na své dětství a rodiče velice citlivě a srozumitelně líčila své životní osudy. Při rozhovorech se svými rodiči a nejen s nimi, zvládla velmi snadno přesvědčit diváky, že je malá holčička a přitom se nemusela nijak dětsky pitvořit. Ačkoliv Myriam byla spíše ta, která klade otázky a roztáčí kola příběhu, nikoliv ta, která příběh buduje, Balzerová se nesnažila nijak přehrát své partnery, naopak velice citlivě minimalizovala své herecké projevy, čímž vytvořila půdu pro kompaktní příběh.
Díky upozadění Elišky Balzerové měl velkou příležitost Ondřej Brousek, jako otec Myriam a titulní postavy Shapiry. Jen taková poznámka na okraj, plno lidí v souvislosti s fotkou Elišky Balzerové na plakátech, hovoří o "té šapiře", nikoliv o "tom šapirovi". Nicméně zpět k postavě Shapiry. Ondřej Brousek dokázal vykreslit Shapiru jako člověka z masa a kostí. Nebylo pochybnosti o jeho motivech. Velice plastická postava dala Brouskovi příležitost zobrazit člověka nejen jako milujícího otce, ale i zidealizovanou ikonu v očích dcery Myriam. Stejně tak Brousek velice lehce odůvodnil motivy Shapiry jako podvodníka. Zdá se, že tato role nabízí nespočet možných variací, jak vybudovat postavu. Silná osobnost, která hraje vysokou hru, je nahlodávána pochybnostmi "vědeckými", ale i čistě rodinnými. A ve všech těch polohách Brousek Shapiru obhájil. To je základní předpoklad k tomu, aby svůj postoj k němu a k inscenaci mohli zaujmout i diváci.
Martina Randová jako Shapirová je šedou myškou. Nikdy není v popředí, ale o to úspěšněji vytváří na jevišti rodinné zázemí. Shapirová to je ztělesněním milující matky a manželky, ochránkyně rodinného krbu. Randová tak opět ukazuje, jak je sympatická v těchto "mollových partiích" , i když v těch komediáních "durových" je více vidět.
Jakoby vyšel ze synagogy, tak vypadá, působí a chová se Ginsburg, kterého hraje Otakar Brousek ml. Na gesta skoupý, jakoby nahrbený, zjevující se nečekaně, to vše je Ginsburg. Velice dobře zahraná postava. Byla skutečná radost se na Brouska ml. dívat.
Málá rozsahem, ale o to silnější je role Hany, sestry Myriam. Zuzana Vejvodová svým monologem opět dokázala, že to není jen mladá, krásná a vtipná herečka. Vejvodová dokáže velice dobře, s patřičnou dávkou patosu vytvořit i roli tragickou. Zbytečně nepřehrává, i když to mnohdy svádí. V této hře, jako jediná měla potlesk na otevřené scéně. Výstup Zuzany Vejvodové je pro mne silným motivem, vidět Shapiru ještě jednou. Přesto však musím poznamenat, že tento její výstup je tak silný oproti obsahu celé hry, že do určité míry je i rušivý.
Nová posila Fidlovačky přišla až se Smíchova. Milan Kačmarčík vytvořil zajímavou postavu Clermont-Ganneaua. Vědecký a možná i osobní oponent Shapiry působí skutečně odhodlaně, sofistikovaně a sebejistě. Kačmarčík s holou hlavou a velkými kotletami, strnule kráčíc, hovořící bez jakéhokoliv mimického obrazu, je skutečnou hrozbou Shapiry. Kačmarčík naplno využil minimálního prostoru, který mu inscenace poskytla. Až je škoda, že souboj Shapira Clermont-Ganneau nebyl větší. O to větší mohl být i Kačmarčíkův triumf. Herci lze vytknout snad jen "práce s hůlkou", kterou často používá jako ukazovátko, ačkoliv jeho asketický projev doslova vylučuje vnější projev emocí, který právě z herce uniká jeho hůlkou.
Dalimil Klapka v roli Tranga, khmérského sluhy tentokrát chyběl, takže jej nahradil přímo režisér inscenace Juraj Deák. Naštěstí Trang měl minimum výstupů, protože Juraj Deák v kostýmu Tranga vypadal víc než směšně.
Marek Holý roli Toma, měl tak málo prostoru, až se nabízí úvaha, že Holý byl obsazen jen pro svou hezkou tvář, aby zahrál mladého a krásného snoubence Hany.
I Jiří Racek měl malou roli, avšak Racek v uniformě amerického vojáka vypadal a choval se skutečně jako voják. Opravdový americký voják.
Veronika Divišová v roli malé Myriam byla roztomilým doplněním celého příběhu.
Škoda, že na děkovačce chyběla Zuzana Vejvodová (zřejmě byla nemocná, tak utíkala domů), jistě by měla největší potlesk. Ačkoliv je to hra náročná na vnímání, její inscenování je správnou cestou, jak rozšířit možnosti fidlovačských herců. Diváci byli při děkovačce hodně nadšení. Na druhou stranu o přestávce odešla skupinka lidí, kteří byli na výletě v Praze a chtěli vidět nějakou komedii. Ti byli hodně zklamáni.