Nemluv o tom co děláš, nevíš kdo tě poslouchá!

Květen 2011

Pomluva 17.5.2011 v 19:30

18. května 2011 v 23:53 | klm.007 |  Divadlo v Řeznické
Člověk si rád zopakuje trochu dějepisu, pokud je to podáno zajímavě. Je jasné, že divadlo není dokument, ale určité souvislosti bývají zachovány. Tak to bylo i s Marií Antoinettou, královnou francouzskou. Luba Skořepová, jako duch této popravené královny, popisuje svůj život, opravdu od počátku, až k popravišti.

Velmi jednoduchá výprava v Divadle v Řeznické se do tohoto prostoru hodila a autorka výpravy a současně i režisérka Jana Podlipná skvěle vystihla genius loci tohoto divadelního prostoru. Divadlo samo o sobě svými sklepními prostory nemají daleko k hrobce, kde duch zemřelé může být jako doma.

Luba Skořepová skutečně jako duch na scénu nastupuje a lehce, až pohádkově začíná komunikovat s publikem. Ze začátku je smíchu dost, postupně jej ubývá, tak jak se královna stárne a blíží se její konec.

Obrovskou výhodou pro celou inscenaci je právě Skořepová, která oplývá neuvěřitelným optimismem, okořeněný lehkou špetičkou uvědomění si dočasnosti života. Tento životní elixír dodává jejímu výkonu jakousi snovost a smířlivost. V porovnání s jiným monodramatem César a Drana, které Skořepová hraje v ABC, je však přece jen francouzská královna více umravněna konvencemi a tolikrát zmiňovanou etiketou. Drana, obyčejná žena, je více otevřená, na nic si nehraje. Antoinetta se přece jen občas dostává ve svém vyprávění do politického soukolí a to, včetně její historické pověsti, ji ubírá body sympatičnosti, když má potřebu se stále obhajovat. To však neznamená, že by herečka či režisérka udělaly někde chybu. Naopak, v souvislosti s Dranou se vytváří zajímavé konotace. Životní příběhy dvou žen z různých zemí, dob a společenského žebříku, vyprávějí svůj příběh o životě a poznání. Vidět jednu hru, automaticky láká, vidět hru druhou.

Největším kladem celé hry je jednoznačně volnost v poselství. Ačkoliv text Hannelore K. někdy hovoří velmi jasně a stroze, Skořepová zdůrazní zcela nečekaně jiné slovo, změní intonaci či udělá pauzu a divákovi tak servíruje desítky různých možností, jak s emocemi naložit. Od smíchu po slzy, či jen prosté uvědomění si, že dar života je třeba využít na maximum. Některé šance se prostě neopakují.

Tato neskutečně optimistická hra o životě, vlastně o Životě, je skvělým pohlazením na duši a rozhodně doporučuji vidět!

U Kočičí bažiny 14.5.2011 v 19:30

18. května 2011 v 23:43 | klm.007 |  Činoherní klub
Po vzoru antické tragédie i hra U Kočičí bažiny začala plná mystických odkazů. Abstraktnost děje posadila postavy na jeviště dost daleko od všedního života diváků. Jak však symbolů a abstraktnosti ubývalo, příběh se stal nesmírně opravdovým. Celá hra stojí a padá na výkonu Veroniky Žilkové. Ta, pokud nemusí dělat diblíka či vypatlanou blondýnu, dokáže velice přesvědčivě a velmi civilně vykreslit ženu či ještě lépe matku, která ví, jakou cenu má její dítě bez ohledu na kvalitu otce.

Žilková svým temperamentem ovládla celé jeviště a celá srdce diváků. Ačkoliv postava Hester Swanové je cikánka, vůbec nevadilo, že Žilková vypadala velmi civilně, jako by to byla jen a jen ona a nikoliv nějaká imaginární postava. A právě v tom je ta síla hry. Ačkoliv Hester tuší blízký konec, hraje vabank. Je až neuvěřitelné, jaký skvělý pár tvoří Žilková a Matěj Dadák v roli Carthage Kilbride, otce společného dítěte. Dadák vystavěl postavu jako velmi slabého muže, který se nechal nejprve ovládat jen svými hormony, aby pak zbaběle zmizel. I ve vzájemných konfrontacích Dadák je vždy ten druhý. Zatímco v jiných hrách by svou slabost a submisi neobhájil, zde právě v kontrastu s temperamentem Žilkové, vytváří vynikajícím způsobem vykreslenou postavu.

Dětské role jsou obvykle jednoduché o sympatických dívenkách, co se tulí k mamince a roztomile žvatlají. Ne však v této hře. Postava Josie vyžaduje skutečné hraní a nestačí jen předstírat. Vynikajícím způsobem roli zahrála Veronika Divišová. Ve všech polohách - škádlící babičku, mazlící se k tatínkovi i umírající v náručí matky - dokázala být nejen přirozená, ale i emočně plná.

Gabriela Vránová jako paní Kilbridová rozehrála komickou postavu o prázdném životě, který se scvrknul na pouhé počítání peněz, kdy jedinou radostí je uspoření alespoň jedné libry. Tak prázdnota postavy byla děsivá. Vránová se snažila prostřednictvím své postavy poučovat všechny kolem, ale ti se jí jen pochopitelně smáli. Paní Kilbridová se tak stala zbytečným člověkem, který je odsouzen na zapomnění již za živa.

Ivana Wojtylová opět na vysokých podpatcích vytvořila zajímavou postavu, která se pohybovala na obou stranách sporu, ale nijak výrazně postava Moniky Murrayové do děje nezasáhla.

Lenka Skopalová jako Kočičí žena se zjevovala a zase mizela, nesla s sebou proroctví a celému příběhu dodávala punc okultnosti.

Jediný opravdový muž v inscenaci byl Xavier Cassidy v podání Vladimíra Kratiny, který jako jediný dokázal věci pragmaticky řešit. To opovržení svým budoucím zetěm Kilbidem bylo zjevné.

Marika Šopolská opět se svou dětsky naivní tváří vytvořila Karolínu Cassidyovou, tak roztomilou a mile sympatickou, že jí vlastně bylo vše prominuto. A tak zatímco v jiných příbězích žena, která odloudí manžela, bývá označena jako hlavní viník, zde je viníkem jen a pouze Kilbride. Na tak roztomilou dívenku se přece nemůže nikdo zlobit, byť by to byla ona, která se vdává za Kilbrida.

Otec Willow to byl absolutní výsměch církvi. Senilní postava v podání Stanislava Zindulky byla spíše ztroskotancem ve vlastním životě, než duchovním pastýřem.

Postavu ducha Josefa Swana velmi elegantně zahrál Vojtěch Kotek. Ten dokázal pomalým pohybem, klidem v duši a velmi příjemnou modulací hlasu navodit skutečnou duchařskou atmosféru. I Kotkovi, stejně jako Žilkové, sluší postavy vážné. Ani na chvíli na scéně nebyla veselá postavička ze všech těch "filmů pro mladé".

Ostatní dvě postavy v podání Stanislava Štíchy a Františka Skopala byly natolik epizodní, že nemá cenu o nich psát.

Opět velmi zajímavě byla vytvořena scéna Toma Cillera, která navozovala prázdnotu a destrukci života, kolem kterého se celá hra točí. Hudba Petra Kofroně skvěle dotvářela podivnou náladu na jevišti, snad jen notoricky známý tanec malých labutí z Labutího jezera působil rušivě.

Martinu Čičvákovi se podařilo zrežírovat hutný příběh, který na konci některé divačky dohnal k slzám. Opravdovost a syrovost, kterou Veronika Žilková vložila do hlavní postavy je tím pravým tahákem, proč představení doporučit.

Nejlepší kamarádky 11.5.2011 v 19:30

18. května 2011 v 23:31 | klm.007 |  Divadlo Na Fidlovačce
Asi po dvou a půl letech jsem se objevil na tomto představení. Kamarádky chtěly vidět nějaké ženské téma a tak Nejlepší kamarádky byly tou správnou volbou. Ukázalo se, že hlavně obě hlavní představitelky dozrály. Sandra Pogodová a Martina Randová, se lehce přehrály od pubertálního řádění na jevišti do hořkosladkého hodnocení mikrosvěta zvaného manželství.

Sandra Pogodová, ač stále na jevišti excentricky šílí a chrlí ze sebe nekonečnou záplavu slov, již není ta nevybouřená dívka. Ta hořkost z prázdnoty, z těch hodin čekání na milovaného chlapa, je cítit. Pogodová tak nyní spíše oslovuje ženy po třicítce, které nenašly zatím toho pravého, než dvacítky, které loví v kalných vodách.

I Martina Randová ve svém vnitřním projevu zvážněla. Ta její rezignace na budoucnost partnerského života je skutečně děsivá. Však také její závěrečný pohled do publika byl mrazivou tečkou, za jinak šílenou komedií.

Nejlepší kamarádky jsou prostě skvělá komedie, kterou si musí užívat každý. Už dlouho jsem se tak nezasmál. Je jasné, že je to spíše ženské téma, ikdyž Pavel Nečas dělá vše proto, aby hájil mužské plémě. Marně. Muži prostě před ženami nemají žádnou šanci.

Divadelní hra pro tři herce tak skvěle pobavila publikum, že mnozí se nejen nekonečně smáli, ale dokonce i komentovali výkony hereček. A mé kamarádky byly tak nadšené, že chtějí jít ještě jednou - a vezmou si s sebou papír a tužku, aby si mohly ty skvělé citáty a rady zapisovat a svým bezbranným partnerům drsně servírovat.

imINg 10.5.2011 ve 20:00

18. května 2011 v 23:23 | klm.007 |  Nová scéna
Nebýt Mozaiky v ČRo 3 na Vltavě, tak by mi tato akce unikla. Ovšem díky rozhlasové reportáži, kde jsem se dozvěděl, že tanečníky bude doprovázet živý orchestr a ještě k tomu BERG, bylo rozhodnuto.

Po příchodu do divadla to vypadalo, že na scéně bude vystupovat snad největší hvězda současnosti, takový zmatek a napětí bylo cítit kolem pokladny, kde se vinula nekonečná fronta. Široké spektrum diváků od studentů v alternativních oblečcích až po seniory v oblecích, ukazovalo na velmi široký záběr publika. Plno bylo do posledního místečka, dokonce i všechny židle přístavků byly plné. Někteří dokonce seděli i na schodech. A ještě se ukázalo, že někdo šel na BERG a někdo na DekkaDancers. Ideální stav!

Síla živého orchestru však nakonec jasně rozhodla o tom, že představení je třeba označit za koncert doplněný tanečními a video prvky a nikoliv jako taneční představení s doprovodem živé hudby. BERG zvolil velmi zajímavou a velmi atraktivní dramaturgii. Od abstraktních hudebních zvuků až po líbivé melodie.

DekkaDancers se pak představili v zajímavých videoprojekcích z různých částí Nové scény, ovšem díky malým monitorům byl problém vychutnat si nápady tanečníků, neboť v okamžiku, kdy bylo těžké na dálku rozlišit i pohlaví tanečníků, pak nezbylo moc toho, na čem by se dal tvořit zážitek. Tanečníci na monitorech se tak stali jen jakýmisi postavičkami dokreslující živou hudbu. O mnoho zajímavější bylo činoherní vystoupení tanečníků, kteří se pustili na velmi tenký led mluveného slova. Je jedno, zda na scéně promlouvá amatér či profesionál, mluvené slovo se stává součástí celého jevištního celku. A jelikož tanečníci nejsou školení na mluvený projev, byl to skutečný risk. Nakonec se však ukázalo, že tato část byla z vystoupení DekkaDancers nejemotivnější. Zpovědi jednotlivých tanečníků, vyřknuté jen několika slovy, maximálně větami, ve většině případů, nesly neuvěřitelný náboj.

timINg tak vytvořil velmi zdařilý celek a závěrečný potlesk dal jasně najevo, že tento projekt se řadí mezi ty veleúspěšné, které se prezentovaly na Nové scéně. Škoda, že se na scéně tento projekt objevil jen třikrát. Pokud budou nějaké reprízy, rozhodně si to nenechám ujít.

Dámský krejčí 7.5.2011 v 16:30

18. května 2011 v 23:14 | klm.007 |  Činoherní klub
Pro luštitele křížovek: fraška na sedm = Feydeau. V Činoherním klubu mají již letitou Fydeauovu inscenaci - Dámský krejčí. Jako obvykle se jedná o zápletku s nevěrou. Absurdní situaci střídá ještě absurdnější, a tak divákovi nezbývá, než přestat přemýšlet a jen se smát a smát a dobře se bavit. Jistě inscenaci prospělo, že se hraje v kuse bez přestávky se sympatickou délkou hodina a půl.

Jako obvykle, i zde je scéna bez přestaveb a opět je vynikajícím způsobem vymyšlená. Tom Ciller a jeho zjevující se a mizející dveře, toť skvělý kousek scénické tvorby.

Ačkoliv v programu není uveden autor hudby, přece se jen ozývaly jakési rytmické a donekonečna opakované zvuky, které jako metronom odměřovaly tempo inscenace.

Martin Čičvák režisérsky zvládl základní požadavek frašky a to je přesné tempo hry. Divák si nesmí ani na chvíli vydechnout, protože by zjistil, že se dívá na absolutní blbost. To je základní stavební kámen frašky.

Opět se ukazuje, jaké nesmírné charisma má Ondřej Sokol. Jeho hlavní postava, Moulineauxe, má všechny potřebné atributy, aby jí divák fandil. Sokol je skvělý, jak v situační komice, tak i v sarkastických poznámkách. Sokolův suché komentáře situace na scéně pak dělá s diváky divy.

Ovšem i ostatní herci, skvěle naplňují motiv této inscenace. Radek Holub jako Bassinet je neodolatelný zejména v němých výstupech. Hovoří-li, pak je stejně dobrý jako ostatní, ovšem mlčí-li, pak jeho postava, mnohdy v druhém plánu, se stává postavou hlavní.

Jaromír Dulava a jeho věčně nechápající dlouhán Aubin i neobyčejně sexy tchýně madame Aigrevile v podání Mahuleny Bočanové, to vše jsou skvělé postavy. Matěj Dadák v roli sluhy Štěpána je hlavně nahrávač ostatním. Barbora Seidlová, jako hlavní naivka Zuzana i Antonie Talacková jako Yvonna rozehrávají ženskou hru o věrnosti a nevěře na plno. Dana Černá neboli Róza neboli dáma s psíkem dokázala právě s loutkou psíka na jevišti provádět neuvěřitelné věci.

Snad díky té krátké verzi, nebyla ve hře hluchá místa, čas uplynul jako voda a divák pak vyšel z divadla osvěžený elixírem smíchu. Ač to tak nevypadá, fraška je těžké umění pro inscenátory, ovšem když se to povede, je to hra lehká jako pírko. A zde se to povedlo na jedničku.

Je třeba zabít Sekala 30.4.2011 v 19:00

18. května 2011 v 23:04 | klm.007 |  Na cestách za divadlem
Když mne dovolená zavála až na Moravu a do Zlína to bylo jen kousek, nešlo odolat a tak jsem v Městském divadle Zlín viděl divadelní adaptaci známého filmu Je třeba zabít Sekala.

Obrovská scéna Milana Popelky zasahovala až do hlediště. A ještě ke všemu byla na točně. Nejprve to vypadalo skutečně monumentálně, nakonec se však ukázalo, že ta velkolepost, prostornost a vzdušnost jsou celému příběhu na škodu. Příběh, tak jak jej adaptoval Martin Františák a režíroval Petr Veselý, byl velmi komorní a uzavřený do jednotlivých chalup, hospody a kostela. Herci tak na scéně mnohdy vypadali jako malé myšky v obrovském teráriu. Je to škoda, protože adaptace se povedla a příběh nesl neuvěřitelné množství emocí.

Hana Holcmanová vytvořila klasické konzervativní kostýmy, kterým vévodila černá a bílá. Zato hudba Mikiho Jelínka, byla velmi současná. Díky spojení konzervativního a moderního pojetí, se oba proudy skvěle doplňovaly, čímž elegantně dotvářely vyznění celé inscenace.

Je jasné, že hlavní podíl na úspěchu celé hry má Zdeněk Julina, který rolí Ivana Sekala doslova terorizoval nejen obyvatele vesnice, ale i diváky. Julina, skvěle konstitučně stavěný, svou štíhlostí a suchým projevem, doslova bez viditelných emocí, ovládal prostor celého divadla. Lehce vládl hlasem, kdy zejména jeho vyjadřování "jakoby jen tak mimochodem" doslova elektrizovalo. A když zapráskal bičem, hned bylo jasné, kdo je ve vsi pánem.

Jeho protivník, nemluvný Jura Baran v podání Radovana Krále, se snažil z pochopitelných důvodů ve vsi ztratit před německou mašinérií. Král svou prvoplánovou submisí, skvěle vytvořil postavu, která nechce zasahovat do dění na vesnici, čímž se tak výrazně odlišuje od ostatních. Když je však donucen bojovat, bojuje.

Ano, boje. Souboje Sekala s Baranem, byly vzorovou divadelní prací. Naturalistické podání ať již hospodské rvačky, či závěrečného souboje, vyvolávalo v divácích hlasité reakce, ne nepodobné sportovnímu komentování.

Ostatní postavy, tedy ty mužské, v podstatě splývají. Zejména společenství ostatních sedláků, vytváří jednolitý útvar. Zakřiknutí, mrzutí, pijáci a kuřáci, rokují a rokují. Mezi nimi však vyniká zejména Radoslav Šopík, který má jako Starosta, přece jen větší roli. A také jeden v podstatě bezejmenný obyvatel vesnice Sehnálek, se díky Karlu Semerádovi, stal nositelem spravedlnosti. To on dokázal spravedlnost popsat a díky tomu jako jediný z celé party deptaných sousedů byl politováníhodný.

Ženy to měly docela jednoduché. Byly dvě. Znásilnění ženy, je vždy odporné, takže veškeré publikum bylo na straně Anežky, kterou hrála Eva Novotná. Miluše Hradská, se jako Marie vždy objevila, řekla nějakou tu repliku a zase zmizela. Hradská vystavěla Marii, tak trochu jako zlomenou Kostelničku. Stáří a rezignace na život nemají šanci bojovat s odhodlaným Sekalem.

Páter Flóra, tak trochu pozorovatel mimo dění. Pro mne velmi kontroverzní a slabošská postava. Luděk Randár vytvořil unaveného služebníka božího, který se na jednu stranu alibisticky distancuje od dění ve vesnici, na druhou stranu doslova našeptává a navádí ostatní obyvatele vesnice, co by se asi tak mělo dělat. Nakonec se jde vyzpovídat a duše je očištěna.

Jak jsem již v úvodu psal. Inscenaci by svědčilo menší, komornější divadlo. Každopádně i ta zlínská inscenace má svou sílu a kouzlo. V závěru došlo i na slzy v publiku. Je také třeba pochválit tvůrce divadelního programu, který kromě bohaté fotografické přílohy a poznámkám k inscenaci, obsahuje také celý text hry.

Hry o Marii 25.4.2011 v 19:00

18. května 2011 v 22:34 | klm.007 |  Národní divadlo
Již po několikáté jsem se šel podívat. Dnes prvně jsem měl obsazení, které jsem dosud neviděl. Alžběta Poláčková a Pavla Vykopalová. Obě dámy zpívaly překrásně, však také závěrečný potlesk byl velmi intenzivní. Škoda jen chrličky ohně, která místo ďábelského tance s ohni, jen nesla dvě louče, se kterými si spíš svítila, než by budila jakékoliv emoce. Stejně tak bylo poněkud překvapující, že od minula, kdy jsem to viděl naposledy, nebyl nikdo, kdo by opravil jeden z "ohnivých kombajnů" ze hry o Paskalině. Opět se netočil.

Indián v ohrožení 20.4.2011 ve 20:00

18. května 2011 v 22:30 | klm.007 |  Hostující soubory
Pro velký úspěch jsem opět vyrazil na hodinu teoretické fyziky. Spolu se mnou neodolala parta kamarádů a kamarádek, které jsem nalákal na skvělé představení. Mnozí byli nadšeni, ovšem některým se přece jen ta fyzika zdála moc složitá. Přesto se ukazuje, že neexistuje téma, které by nešlo zpracovat jako divadelní hra. Lehkost s jakou plyne celý příběh, je přímo vzorový. Mnohé hry by si z toho mohly vzít příklad a mnozí učitelé by se měli jít podívat, aby viděli, že je jen na nich, zda své žáky dokážou zaujmout. HaDivadlo tak v divadle Archa opět slavilo triumf.