Když mne dovolená zavála až na Moravu a do Zlína to bylo jen kousek, nešlo odolat a tak jsem v Městském divadle Zlín viděl divadelní adaptaci známého filmu Je třeba zabít Sekala.
Obrovská scéna Milana Popelky zasahovala až do hlediště. A ještě ke všemu byla na točně. Nejprve to vypadalo skutečně monumentálně, nakonec se však ukázalo, že ta velkolepost, prostornost a vzdušnost jsou celému příběhu na škodu. Příběh, tak jak jej adaptoval Martin Františák a režíroval Petr Veselý, byl velmi komorní a uzavřený do jednotlivých chalup, hospody a kostela. Herci tak na scéně mnohdy vypadali jako malé myšky v obrovském teráriu. Je to škoda, protože adaptace se povedla a příběh nesl neuvěřitelné množství emocí.
Hana Holcmanová vytvořila klasické konzervativní kostýmy, kterým vévodila černá a bílá. Zato hudba Mikiho Jelínka, byla velmi současná. Díky spojení konzervativního a moderního pojetí, se oba proudy skvěle doplňovaly, čímž elegantně dotvářely vyznění celé inscenace.
Je jasné, že hlavní podíl na úspěchu celé hry má Zdeněk Julina, který rolí Ivana Sekala doslova terorizoval nejen obyvatele vesnice, ale i diváky. Julina, skvěle konstitučně stavěný, svou štíhlostí a suchým projevem, doslova bez viditelných emocí, ovládal prostor celého divadla. Lehce vládl hlasem, kdy zejména jeho vyjadřování "jakoby jen tak mimochodem" doslova elektrizovalo. A když zapráskal bičem, hned bylo jasné, kdo je ve vsi pánem.
Jeho protivník, nemluvný Jura Baran v podání Radovana Krále, se snažil z pochopitelných důvodů ve vsi ztratit před německou mašinérií. Král svou prvoplánovou submisí, skvěle vytvořil postavu, která nechce zasahovat do dění na vesnici, čímž se tak výrazně odlišuje od ostatních. Když je však donucen bojovat, bojuje.
Ano, boje. Souboje Sekala s Baranem, byly vzorovou divadelní prací. Naturalistické podání ať již hospodské rvačky, či závěrečného souboje, vyvolávalo v divácích hlasité reakce, ne nepodobné sportovnímu komentování.
Ostatní postavy, tedy ty mužské, v podstatě splývají. Zejména společenství ostatních sedláků, vytváří jednolitý útvar. Zakřiknutí, mrzutí, pijáci a kuřáci, rokují a rokují. Mezi nimi však vyniká zejména Radoslav Šopík, který má jako Starosta, přece jen větší roli. A také jeden v podstatě bezejmenný obyvatel vesnice Sehnálek, se díky Karlu Semerádovi, stal nositelem spravedlnosti. To on dokázal spravedlnost popsat a díky tomu jako jediný z celé party deptaných sousedů byl politováníhodný.
Ženy to měly docela jednoduché. Byly dvě. Znásilnění ženy, je vždy odporné, takže veškeré publikum bylo na straně Anežky, kterou hrála Eva Novotná. Miluše Hradská, se jako Marie vždy objevila, řekla nějakou tu repliku a zase zmizela. Hradská vystavěla Marii, tak trochu jako zlomenou Kostelničku. Stáří a rezignace na život nemají šanci bojovat s odhodlaným Sekalem.
Páter Flóra, tak trochu pozorovatel mimo dění. Pro mne velmi kontroverzní a slabošská postava. Luděk Randár vytvořil unaveného služebníka božího, který se na jednu stranu alibisticky distancuje od dění ve vesnici, na druhou stranu doslova našeptává a navádí ostatní obyvatele vesnice, co by se asi tak mělo dělat. Nakonec se jde vyzpovídat a duše je očištěna.
Jak jsem již v úvodu psal. Inscenaci by svědčilo menší, komornější divadlo. Každopádně i ta zlínská inscenace má svou sílu a kouzlo. V závěru došlo i na slzy v publiku. Je také třeba pochválit tvůrce divadelního programu, který kromě bohaté fotografické přílohy a poznámkám k inscenaci, obsahuje také celý text hry.