Nemluv o tom co děláš, nevíš kdo tě poslouchá!

Srpen 2011

UP END DOWN 15.6.2011 ve 20:00

31. srpna 2011 v 23:59 | klm.007 |  Cirk La Putyka
Ta síla pověsti byla tak silná, že nešlo odolat. La Putyka si za svou docela krátkou dobu získala slušné jméno na divadelním trhu v Praze a vyprodaná představení rozhodně o něčem svědčí. Je to natolik něco jiného, že lze stěží s něčím srovnávat.

Rozdělím tedy svou úvahu do dvou částí. Jedním tématem budou otázky provozně-technické a tím druhým představení jako takové.

V okamžiku, kdy vstupenky nejsou místenky, začínají se diváci shromažďovat v divadle mnohem dříve. Je to jasné, za ty peníze chce každý skvěle vidět. A tak již hodinu před představením se začínají trousit diváci. Nejprve je fronta u uvaděčky, co trhá lístky a vydává návleky na obuv, pak se všichni nahrnou ke vstupu do sálu. Vstup je uprostřed hospody, která je totálně zahulená a plná obyčejných hostů, kteří se neustále prodírají přes čekající diváky k baru. Přibližně dvacet minut před začátkem je už většina diváků přítomna, nedočkavě čeká u vchodu a teplota v hospodě a cigaretový dým stoupají. Zdá se to skutečně až téměř neúnosné. Až když teprve odbije dvacátá, objeví se první "herec", který poučuje diváky o "bezpečnosti práce". Mnozí z nás tak čekali na vpuštění do sálu skoro hodinu. Stačilo by jistě napsat, že do sálu se vpouští až v osm a pak by již nikdo nemusel s předstihem chvátat do divadla. Tak tohle se skutečně nepovedlo. Naštěstí pak již byly jen příjemné věci.

Představení jako takové mělo neuvěřitelný spád a kombinace pohybu, tance, zpěvu a deklamace za použití světelných efektů a cirkusových čísel, vytvořilo skvělou atmosféru. Rostislavu Novákovi ml. se podařil skvělý divadelní útvar. To obrovské množství účinkujících absolutně nebylo možné najednou vnímat. Těch vjemů bylo tolik, že návštěva reprízy je reálná. Mnohá čísla byla efektní, mnohá čísla byla technicky náročná a většina jich byla efektní i technicky náročná. Účinkující, mnohdy "obyčejní činoherci" dokázali neuvěřitelné akrobatické kousky. Je však pravdou, že u mnohých ta nedokonalá technická příprava byla vidět. Ačkoliv diváci jsou vstřícní, přesto by to chtělo posílit činoherní, či čistě dějovou linku představení. Pak by angažování herců, místo artistů bylo plně odůvodněné.

La Putyka má před sebou jistě skvělou budoucnost a je předpoklad, že se účinkující budou ještě více v artistických číslech profesionalizovat a tak nezbývá než věřit, že kromě technických záležitostí bude mít tvůrčí tým i další skvělé příběhy.

Je málo věci, které byste měli vidět, ale tohle vidět prostě musíte!

Konec masopustu 8.6.2011 v 19:00

31. srpna 2011 v 23:49 | klm.007 |  Národní divadlo
O té inscenaci se hodně hovořilo a hodně se od ní čekalo. Dopředu jsem byl srozuměn s tím, že to bude pro náročného diváka, neboť režii má Jan Antonín Pitínský a téma má být kolektivizace v 50. letech 20. století.

Nevím, kdo anoncoval toto představení jako představení o kolektivizaci. Toto téma tam bylo jen v pozadí, příběh byl spíše o atmosféře strachu z doby temna. To se však vůbec režisérovi nepodařilo vytvořit.

Těžko říct zda je chyba již v textu, který je mne můj vkus velmi měkký. Chápu, že v době své premiéry, uprostřed socialismu, měly byť sebemenší náznaky sáhodlouhé dopady. Na dnešní poměry jsou to však jen náznaky, které jsou velmi slabé na to, aby vytvořily opravdovou atmosféru.

Celá inscenace se tak proměnila v jakési pochodující masky a zajímavé obrazy. Ano, scéna Tomáše Rusína i kostýmy Jany Prekové, včetně hudby Vladimíra Franze, vytvářejí velmi zajímavé obrazy. Byla radost se dívat. Bohužel ač forma byla výborná, bez obsahu to prostě nejde.

Zcela nudné představení mělo v docela plném divadle podivnou atmosféru. Šustění a bavení se, jasně ukazovalo, že tohle diváky nebaví. Když pak v závěru šla teprve druhá opona, polovina parteru se zvedla a odcházela. Ty kyselé obličeje herců, kteří to viděli, bych vám nepřál vidět.

Tentokrát nemá smysl jmenovat nějakého herce. Všichni byli na jedné potápějící se lodi. Titanic to nebyl - ten se totiž i po potopení stal slavný.

Toto představení má nakročeno k derniéře. A hodně rychle.

Rodinná slavnost 3.6.2011 v 19:30

31. srpna 2011 v 23:43 | klm.007 |  Činoherní klub
Obvykle vyčítám všem těm, co jdou do divadla, že se dopředu nepřipraví, na co jdou a pak jsou nemile překvapeni. Tentokrát jsem se však nepřipravil já. A naštěstí se mi to vyplatilo.

Juraj Kukura v hlavní roli Helgeho má to nejdůležitější, co tato postava potřebuje a tou je charisma. Sebelepší herec bez silného kouzla osobnosti nemá šanci tuto postavu uhrát. Kukura, hned v první scéně, kdy si v županu připravuje slavností řeč na své vlastní narozeniny, magickou modulací hlasu dostává publikum na svou stranu. Helge, jako alfa samec, vládne rodině i širokému okolí. Silná autorita otce i podnikatele je nezpochybnitelná. To vše Kukura snadno představuje a díky tomu pak celý sled událostí dostává realistické kontury.

A tak když Christian v podání Matěje Dadáka při slavnostní večeři obviní svého otce z pohlavního zneužívání, byl to pro mne šok, stejně tak jako pro účastníky slavnostní tabule. Matěj Dadák velmi jemně vykreslil postavu Christiana. Dobře si poradil s civilním projevem i s projevy "zlomené duše". Christian tak byl opravdový - i dospělý muž může být pod tvrdou slupkou zranitelný a v tomto případě i zraněný.

Velmi zajímavým typem byl Petr Bláha v roli Michaela. Postava, jako by do této "příliš slušné společnosti" ani nepatřila. Zatímco všechny postavy ovládaly, mnohdy křečovitě, své emoce, tvářily se jako kusy ledu, Michael nešel daleko pro silná slova a gesta. Petr Bláha vytvořil rozmazleného podvodníčka, který oproštěn od společenských konvencí dokázal nakonec vzít spravedlnost do svých rukou.

Jistě zajímavou postavou je manželka Helgeho, Else v podání Lenky Skopalové. Jak už to v takových případech bývá, manželky mnoho ví, leccos tuší a přesto nedokážou zasáhnout. Taková je i Else. Skopalová je submisivní a téměř neviditelná, typická šedá myška. Řeklo by se, že je to postava až zbytečná, ale není. Právě ta neviditelnost je jedním z hlavních kamenů celé hry. Otázkou, nevyslovenou nebo nedořešenou, je vypořádání Else nikoliv s jejím manželem, ale s dětmi. Či spíše se měly děti vypořádat s matkou. Ač také oběť, její pasivita z ní každopádně udělala spoluviníka.

Ostatní postavy jsou jen do počtu, aby rozvinuly základní zápletku a dokreslily charaktery hlavních postav. Za zmínku stojí Helmut v podání Pavla Kikinčuka, který byl takovým organizátorem oslavy. Jeho za každou cenu navozována nálada pohody a dobré nálady dokreslovala již tak mnohdy trapné okamžiky, které se v rodině děly.

Hra je to vynikající, má spád a rozhodně ji doporučuji všem. Režiséru Martinu Čičvákovi se podařilo skvělé komorní drama, kterých v Praze není moc k vidění.

Hotel mezi dvěma světy 1.6.2011 v 19:30

31. srpna 2011 v 23:36 | klm.007 |  Divadlo Na Fidlovačce
Se známými opět na Fidlovačce. Tato hra má své kouzlo, lze v ní nalézt hodně myšlenek k zamyšlení, ale podruhé to již tak silný zážitek není.

Všechny postavy jsou obsazeny dle svého obvyklého typu. Snad jen Iva Pazderková byla obsazena jinak než do "blbé blondýny".

Pavel Šimák skvěle využil dispozic hlediště a jeviště divadla a hru tak rozprostřel do prostoru. Použít horní vstup do hlediště jako onen speciální výtah, kolem kterého se to všechno točí, byl skvělý nápad. Díky dispozici výtahu, měli herci dost času, než k němu dojdou, aby odehráli svou závěrečnou řeč. Dynamika v závěrečném monologu či dialogu každé postavě prospěla.

Hotel mezi dvěma světy, ač jistě nebude patřit k hlavním tahákům divadla, si jistě zaslouží existenci na této scéně. I přes vtipné momenty to není žádná komedie a je tak jistě chvályhodné, že se dramaturgie divadla pouští i do takových titulů.

Polední úděl 30.5.2011 v 19:00

31. srpna 2011 v 23:34 | klm.007 |  Divadlo v Dlouhé
Objeví-li se na českých jevištích velmi výrazná forma divadelní inscenace, obvykle to také značí i totální ztrátu obsahu. Je prostě umění namíchat ten správný koktejl formy a obsahu tak, aby to fungovalo.

Divadlo v Dlouhé je však natolik unikátní soubor, že jsem byl téměř 100% přesvědčen, že se Polední úděl v režii Hany Burešové povede. Ono se totiž sedí přímo na jevišti, hraje se na forbíně a v hledišti.

První jednání se odehrává na zaoceánském parníku a tak bylo naprosto dokonalým nápadem usadit diváky na jeviště. Herci pohybující se u zábradlí na okraji jeviště skvěle vytvářeli pocit, že se opravdu nacházíme na lodi, což vynikajícím způsobem dokreslovalo otevřené prostranství hlediště. Sedadla byla očekávaně překrytá plachtou, takže jakýkoliv pohyb plachty čitelně evokoval moře. Ve druhém jednání plachta ze sedadel zmizela, do uliček mezi sedadla se dala světla a vznikl naprosto jednoduchými prostředky hřbitov. Když se pak ve třetím jednání hlavní postavy dostaly do zabarikádované městské čtvrti, bylo zde tolik expresivních emocí, že volný prostor hlediště nijak nerušil ani neomezoval.

Scéna Martina Černého tak až na pár rekvizit pracovala spíše s prostorem a to naprosto dokonale. Za zmínku stojí velice elegantní kostýmy Kateřiny Štefkové, které by se s drobnými úpravami daly nosit i v běžném životě a člověk by byl považován za elegána. Zejména Miroslav Táborský byl v kostýmu proměněn k nepoznání a jeho postava tak dostala eleganci anglického gentlemana, nehledě na to, že Táborský v kostýmu omládl o hodně let. Ta elegance a hladkost projevu učinily z postavy De Ciz sympatickou postavu, která do zjitřených emocí ostatních postav vnášela klid a pohodu konzervativního gentlemana. Bylo až škoda, že postava má ve hře tak málo prostoru. Táborský minimalistickým projevem byl opakem živelné Ysé, která byla jeho ženou. Jakoby ona zmiňovaná elegance byla vlastně submisí muže, který nestačí plnit nároky své ženy. Ysé, kterou hrála Helena Dvořáková, byla skutečně plná emocí, které tryskaly všude kolem. Dvořáková bravurně pracovala jednak s osobní nespokojeností, ideály, ale i touhou. Tu to v ní bublalo, tu křičela. Sebevědomě se pohybovala mezi muži, avšak při bližším pozorování se ukázalo, že si zase až tak muži jistá není.

Chlap do nepohody. Tak by se dal charakterizovat Amalric. Tato postava v mnohém připomíná zkušené kovboje z Dallasu. Amalric umí jednat se ženami, je znalý v politice (té velké i té malé) a leckde byl. Miroslav Hanuš postavu dokreslil jistou arogancí v hlase, což z něj dělalo nejsyrovějšího muže ve hře. Amalric toho moc nenamluvil, spíše jednal.

To Marek Němec v roli Mesy byl jiný kalibr. Němec opět, jato třeba v Běsech v Celetné, dokonale vykreslil postavu ztroskotance, osoby labilní, nevyzrálé či depresivní. Mesa, se utápí v lásce, žalu, opuštění, samotě i přítomnosti ženy, prostě ve všem co jej obklopuje. S děsivou jistotou, že klid nikdy nenajde, to vše je Mesa. A Němec, který postavu dokreslil i zajímavou "plačtivě-žádostivou" intonací hlasu, se na scéně spíše vznášel ideály, než aby chodil po vratké lodní palubě.

Všechny čtyři postavy, všichni čtyři herci dokázali vymodelovat skvělý příběh. I přes intelektuální deklamace postav, herci vytvořili tyto postavy z masa a kostí. Všechny postavy měly svá pozitiva i negativa, prostě ideálně zahrané osudy. A když pak v závěru Mesa mizí ve hvězdné obloze, divadelní imaginace byla dokonána.

Vlastně jen jednu výtku mám, kdo si nepřečetl program nebo není znalec na asijské dějiny, neměl šanci pochopit proč jsou ve třetím jednání postavy obklíčené a zabarikádované. Já jako pilný divák si stačil před představením nastudovat program, kde je to vysvětleno, ale jinak nevím, nevím…

Doporučuji všem, rozhodně se vyplatí jít. A ačkoliv si na komorních představeních sedám tak, abych měl hlavu v úrovni hlav herců, zde bych neváhal a sedl si přímo do první řady. Co nejblíže skvělému divadlu!

Tanec smrti 28.5.2011 v 19:00

31. srpna 2011 v 23:22 | klm.007 |  Divadlo na Vinohradech
Inscenace postavená na hereckých osobnostech. Je to hodně nebo málo? Pro svátečního diváka je to to hlavní, já požaduji i něco víc. Ačkoliv je hra Augusta Strindberga psaná pro tři herce, jen dva jsou ti hlavní.

Jaromír Meduna v roli Kurta je "jen" katalyzátorem či záminkou pro akci obou hlavích představitelů. Vlastně ať se Meduna snaží sebevíc, prostě překáží. Kdykoliv se objeví na scéně, napětí v hledišti poklesne, přece jen se stále očekává vzájemná interakce Ladislava Freje a Hany Maciuchové.

Maciuchová i Frej ve svých typických rolích. Cholerik a lehce labilní žena. Zatímco Maciuchová nepředvedla nic nového, pořád to byla její typická role, snad už od doby Nemocnice a vlastně se to ani nečekalo, Frej se svými záchvaty i cholerickou povahou zaujal víc.

Velmi sympatická byla scéna Václava Vohlídala, který na každou stranu jeviště postavil jednu velkou skříň, přičemž v jedné byly osobní věci Edgara (Ladislav Frej) a ve druhé Alice (Hana Maciuchová). Na této komorní scéně, kdy diváci do hlediště jdou přes jeviště a mají možnost jako v muzeu nahlédnout do vitrín těchto skříní, se tak díky doplňkům zde uložených, již dopředu seznámí s hlavními postavami.

Jisté je však jedno, oba herci držící se ověřených divadelních postupů vytvořili zajímavý pár, který má tu schopnost, že přitáhne diváky. Jak jsem již výše psal, pro člověka, který do divadla chodí minimálně je tato hra v režii Michala Pavlíka velkým zážitkem.

Cyrano!! Cyrano!! Cyrano!! Postmuzikál 25.5.2011 v 19:00

31. srpna 2011 v 20:02 | klm.007 |  Divadlo na Vinohradech
Je to zvláštní, ale co šeptanda udělala z tohoto chystaného představení už v době, kdy snad byla teprve první čtená zkouška, bylo neuvěřitelné. Je jasné, že hlavním hybatelem emocí bylo obsazení Dagmar Havlové - Veškrnové do role Roxany. Její věk a společenské postavení prostě dominovalo, aniž by vůbec dovolovalo přemýšlet na tím, co diváka čeká. Naštěstí Cyrano v podání Martina Stropnického je adekvátní věkem, takže oba herci spolu ladili. Jistý problém se zdál být v Kristiánovi, respektive Martinu Krausovi, který je skutečně oproti Roxaně velmi mladý. Nakonec to ale nebyl žádný problém. Ale od začátku.

Nejen obsazení hlavních postav do této hry, ale především režie Vladimíra Morávka dávala naději, že se objeví velké imaginativní představení se silnou složkou vizuální i hudební. Stejně tak i překlad nikoliv notoricky používaného Vrchlického, ale současný jazyk Pavla Kohouta. A aby toho nebylo málo, celé představení je pojato jako muzikál, kde hudbu složil Xindl X.

Vladimíru Morávkovi se skvěle podařila výtvarná stránka. Jednotlivé scény, například hned ta první, dávají pocit archaické, zapomenuté fotografii. Pohyby jednotlivých postav, ať již jsou to postavy hlavní, střední, nebo bezejmenné, se po jevišti pohybují, stojí, utíkají, tak jak to s textem či náladou plyne. Málo kdy mám pocit, že přesně takto to má být.

A ačkoliv kostýmy jsou historicky stylizované, přesto Sylva Zimula Hanáková vytvořila moderní kostýmy, které dokonale podporovaly charakter postav.

Rozhodně jako velké plus považuji text Pavla Kohouta. Zbavení archaického patosu, který s sebou nese text Vrchlického, tomuto dílu jednoznačně prospělo. Vytvořilo se tak paralelní dílo, které nemůže konkurovat klasické klasice, neboť zde byla stvořena nová hra. Současný jazyk tak vytváří pocit nové hry, která objevuje nové okolnosti, aniž by jakkoliv narušila onen základní milostný trojúhelník.

Ačkoliv je titul označován jako post muzikál, od pravého muzikálu jej odlišuje jen činoherní zpívání herců. Není to klasický muzikálový zpěv, který má přece jen jinou formu. Ovšem ani to zde nevidím jako jakékoliv omezení. Herci zpívají, mnohdy si jen tak pobrukují a to vše vytváří komplexní pohodu, která z představení dýchá.

Hudba k písním od Xindla X je příjemná na poslech, úvodní píseň se zadírá pod kůži a po východu z divadla ne a ne zmizet z paměti. Ovšem sebelepší hudba k písním je zde zastíněna scénickou hudbou z dílny opět Xindla X a Jakuba Cidlinského. Scénická hudba dodává celému vyznění hry další body navíc.

Dagmar Havlová - Veškrnová hraje Roxanu velmi úspornými prostředky, mnohdy jakoby na scéně ani nebyla. Její upozaděnost a jistá introvertnost ji omlazují, takže láska Kristiána a Roxany je (věkově) přijatelná. Opravdu, za celou dobu není problém v tomto smyslu. Havlová, tím jak je upozaďována okolnostmi dějící se na scéně, z ní naopak krásně vystupuje a její krása pak naplňuje celé divadlo. Havlová tak dokázala to, co mnohým herečkám chybí - přesvědčit diváky, že ti chlapi na scéně co ji milují, ji milují doopravdy!

I Martin Stropnický v roli Cyrana celou hrou omládl. Vypadá zde jako rošťák z televizních pohádek 80.let minulého století. Cyrano v jeho pojetí není žádný "monument", však také nikdy nestojí na scéně a nedeklamuje pateticky text. Stropnického Cyrano, je věčný mladík a bouřlivák, který se nechce svazovat konvencemi. Tak lehkost s jakou je Cyrano hrán opět v mnohém hře pomáhá. Když Cyrano sedí a brnká na kytaru jako u táborového ohně, chce se člověku zachumlat pod deku, koukat do ohně či na hvězdy a nechat čas plynout do nekonečna. Jedinou výtku tak vůči Martinu Stropnickému mám a to je skutečnost, že mu někdy není rozumět. Všichni herci mají mikroporty, ale jen jeho hlas mnohdy zní z reproduktorů jako chrčení.

Martin Kraus jako Kristián měl docela snadnou roli. Postava Kristiána je klasicky naivní, není co stavět a tak jediným nutným hereckým postupem bylo sladit pár Kraus x Havlová. Kde Havlová ubrala, tam Kraus přidal a naopak a tak pár vyzněl harmonicky.

Zajímavě postavenou byla role De Guiche, kterou hraje Pavel Batěk. Zatímco v klasických inscenacích je to "černý ďáběl". Zde působil De Guiche velmi přirozeně, neuměle a místo extrémně negativní postavy, to byl jen "obyčejný" konkurent Cyrana a "obyčejný" ctitel Roxany.

Opravdovým labužníkem se stal paštikář Raguenau. Václav Vydra skutečně vymodeloval postavu tohoto bonvivána tak plasticky, že vůně jeho jídel, byť o nich jen mluvil, se linula po celém divadle.

I Castel - Jaloux Ladislava Freje byl velmi civilní postavou. Každý jeho výstup nesl s sebou kus vlastenectví, což tématu války dodávalo autentičnost.

Veronika Žilková v roli Dueňy vytěžila z minirole maximum. Přišla, rozesmála publikum a zase zmizela. Neměla moc prostoru a tak nebyl prostor na nadbytečné grimasy a přehrávání.

Jako vynikající považuji nápad vyobrazit Montfleuryho jako kastráta. Daniel Bambas v barokním kostýmu, falzetem jako kontratenor zpíval svou árii a byl naprosto skvělý. Konečně jsem po všech těch Cyranech pochopil Cyrana, proč zakázal Montfleurymu hrát.

Další kvantum herců ve velkých a malých rolích se střídalo na jevišti, kde čas plynul docela pomalu. Přesto představení uteklo jako voda a diváci povětšinou odcházeli spokojeni. "Čekala jsem něco jiného, ale nebylo to špatné.", prohlásila jedna divačka, když odcházela z divadla.

A tak jediné co by se mělo změnit, by bylo věnování pozornosti nazvučení Martina Stropnického a utlumení hudby při scéně války, která opravdu velmi řve.

Tento postmuzikál má tedy šanci vydržet na scéně Vinohradského divadla déle než jednu sezónu, když už se to těm letošním premiérám moc nepovedlo.

Zločin a trest 23.5.2011 v 19:30

31. srpna 2011 v 19:49 | klm.007 |  Divadlo v Řeznické
Jsou představení, která si roky udrží svou úroveň a jsou představení, která se rozpadnou po pár reprízách na řeku slov. Dostojevského Zločin a trest patří do kategorie stálic. Ač se obměnili původní herci, hra pořád má hlavu a patu a stále se na ni dá dívat.

Ikdyž se jedná o ruskou literaturu, hra není nekonečně dlouhá. I přes mnohé filozofování má spád. Vrah je znám a divák sleduje, která se detektiv snaží pachatele usvědčit. Tak trochu Colombo, že? Samozřejmě, že Dostojevskij má mnohem propracovanější postavy, takže to srovnání hodně kulhá.

Martin Myšička v roli Raskolnikova dokázal vytvořit všechny polohy této postavy. Chudý (bývalý) student, pochybovač o sobě i světě i jakýsi individualista, který bojuje sám za sebe. Myšičkův Raskolnikov se neustále pod tíhou svědomí i okolí doslova plouží a trápí celé představení. Překvapilo mne, že v hereckém projevu Martina Myšičky častokrát vystoupí Vladimír Dlouhý, který tuto postavu hrál před ním. Skutečně velmi zajímavé…

Zajímavou postavou je také Porfirij Petrovič Zdeňka Duška. Dušek vytvořil policistu v mnohém se podobající radovi Vacátkovi. Dušek skvěle vytvořil postavu policisty, která mění taktiku výslechu a vyšetřování, tak jak to situace vyžaduje, aby byl vrah usvědčen.

Jan Vlasák moc prostoru neměl, ale každý jeho výstup byl balzámem pro duši. Vlasák jakoby šeptal a přesto z něj sálala síla dominantního muže, který terorizoval svou ženu.

Martin Hofmann ve dvojí roli. Tak trochu gestapácký spolupracovník Porfije Petroviče ve vysokých holínkách a na druhou stranu úlisný šmírák.

Zločin a trest v této dramatizaci obsáhl celé široké dílo Dostojevského, je stále ke koukání a tak mi nezbývá, než jej každé otevřené duši doporučit.

Don Quijote 22.5.2011 v 17:00

31. srpna 2011 v 19:43 | klm.007 |  Na cestách za divadlem
Že klasický balet nesvědčí malému jevišti, je jasné. I tak se stále a stále inscenuje na malých oblastních scénách. Je to v pořádku? Není to spíše baletu na škodu? Rozhodně ne. Vždyť i Národní divadlo není ideální baletní scénou.

Ne příliš velký baletní soubor Severočeského divadla opery a baletu v Ústí nad Labem, pod vedením baletního šéfa Vladimíra Nečase inscenovalo klasiku Dona Quijota. Choreografii stavěl sám baletní šéf Vladimír Nečas, přičemž vycházel k Petipovy verze. Nečas, spíše než vlastní choreografické nápady, upravil Petipu pro omezený počet tanečníků divadla.

A skutečně. Počet tanečníků na scéně vypadal velmi komorně, ovšem s ohledem na velikost jeviště, bylo plno. Přesto právě jeviště bylo velmi limitujícím faktorem pro technické provedení některých kroků. Zejména tím trpěly skoky, díky čemuž se mnohé skoky změnily v poskoky.

Jelikož jsem viděl ústecké tanečníky v klasice prvně, zajímaly mne i jejich technické dispozice. Bohužel musím konstatovat, že nic moc. Ale abychom si rozuměli, srovnávám s některými tanečníky pražskými a mnohými světovými. A to se objektivně srovnávat nedá. Takže ještě jednou. Ačkoliv tanečníci nejsou technicky ti nejlepší, dokázali mne od začátku až do konce skvěle bavit. Vřelý potlesk diváků, téměř po každém výstupu a závěrečné ovace, jasně hovořily o tom, že diváci mají své tanečníky rádi.

První a třetí dějství bylo dějově nejslabší. Po jednotlivých tanečních číslech byla vždy moc dlouhá pauza, než se hrálo dál. Dějová linka tak byla neustále přetrhována. Na druhou stranu, dějství druhé, bylo skvělé. Ať již to byli cikáni, s naprosto dokonalou Vajdovou ženou v podání Simony Christianové, či komplet "bílé jednání". Dryáda Vladimíra Podhorná a Amor Mária Pánková předvedly lehkost baletního tance, tak jak by měl vypadat. Obě dámy dokázaly zcela utišit diváky, kteří soustředěně hltali každý krok. I sbor v této části skvěle tančil a tak se toto "bílé jednání" stalo vrcholem večera.

Margarita Pleškova jako Kitri postrádala erotickou lehkost a nepodařilo se jí stvořit energickou Kitri. Nebýt barvy kostýmu, byla by zaměnitelná za své kolegyně na scéně. Pavel Enekeš o to víc komunikoval s publikem, mnohé jeho kousky odměnili diváci smíchem, přesto i on nedokázal plně prodat Basila jako hlavní postavu.

Charismatický Vladimír Gončarov jako Espada si vedl suverénně a jeho postava čněla nad ostatními tanečníky.

Ostatní tanečníci v nejrůznějších rolích od sborových, demi či sólových plně naplňovali Minkusovu hudbu do detailu, neboť optimistická hudba si žádá i optimistické tančení.

Orchestr pod vedením Norberta Baxy skvěle provedl tento klasický balet a v mnohém přispěl k velkému úspěchu představení.

Z tohoto představení mám takový zážitek, o který se chci podělit:

Několik řad v hledišti měli bylo obsazeno seniory. Podle toho, že s nimi byly i mladší ženy, které to organizovaly, tipuji, že se jednalo o výlet některého domova důchodců. Ve skupině seniorů byla i žena, ve věku kolem devadesáti let. Ten rychlý přesun skupiny do divadla, rychle si sednout a podobně jí nedělal dobře. Byla zmatená, dětsky senilní a naštvaná. Nestíhala prostě reagovat na všechny ty rychlé podněty okolí a to ji rozčilovalo. Byl problém ji dostat do řady, sedla si hned na krajní sedadlo a nechtěla se posunout dál… Nakonec se dostala až přede mne. Když se konečně posadila, tak se uklidnila a když se zvedla opona, tak jen spráskla ruce nad tou nádherou. Celé představení si rukou "dirigovala", tleskala, kde to jen šlo, a když se o přestávce rozsvítilo, tak jsem zaslechl, jak říká své sousedce: "Já jsem tak šťastná, že jsem šla. To je taková nádhera. To je dobře, že nám to divadlo nevzali."

A to jsou ty okamžiky, kdy si člověk uvědomí, jaký význam má regionální divadlo. Chtěl bych tedy divadlu i tanečníkům konkrétně, poděkovat za tuto paní, za skvělé představení, které jí přineslo radost i ve věku, kdy se člověk postupně všemu vzdaluje. Pokud někdy uslyšíte o "kvalitě života seniorů", vzpomeňte si na tuto paní, která seděla ve tmě hlediště a nad vaší prací se radovala jako malé dítě.

Její pastorkyňa 20.5.2011 v 19:00

31. srpna 2011 v 19:31 | klm.007 |  Národní divadlo
Ne příliš plné divadlo opět dokázalo, že Janáček ne vždy táhne. I tato již ohraná inscenace má své kouzlo. Je to především čistý venkovský styl. Rustikální prostředí na scéně vytváří jak kameny, bylinky, tak hlavně dřevo.

Eva Urbanová jako Kostelnička, opět dokázala uchvátit diváky. Kostelnička je vynikající postava pro svou mnohovrstevnou povahu a Eva Urbanová dokáže vykreslit velice široké spektrum nálad této hlavní postavy.

Zajímavou postavou byl Štefan Margita v roli Lacy. Margita se hned na začátku inscenace projevil jako komik - ? - a to zejména jeho schválnostmi ke kolegům na scéně. Lenka Šmídová jako Stařenka by jistě mohla vyprávět, kterak jí Margita rozsypal brambory, rozkopal je po scéně a pak jednu hodil přímo po Šmídové. K tomu se rozsypané brambory pokoušel napíchnout na klacek. Už, už to vypadalo, že dnešní Pastorkyňa bude komická opera, ale nakonec se Margita zklidnil a pak již dramatu nic nechybělo.

Poprvé jsem viděl v roli Jenůfy Pavlu Vykopalovou a její Jenůfa byla sympatickou postavou této Janáčkovy opery.

Inscenaci považuji za zdařilou. Režii Jiřího Nekvasila a scénu Daniela Dvořáka za srozumitelnou, takže ten, kdosi troufá, či ten kdo již dozrál na Janáčkovu hudbu, by jistě měl tuto inscenaci Národního divadla vidět.