Že klasický balet nesvědčí malému jevišti, je jasné. I tak se stále a stále inscenuje na malých oblastních scénách. Je to v pořádku? Není to spíše baletu na škodu? Rozhodně ne. Vždyť i Národní divadlo není ideální baletní scénou.
Ne příliš velký baletní soubor Severočeského divadla opery a baletu v Ústí nad Labem, pod vedením baletního šéfa Vladimíra Nečase inscenovalo klasiku Dona Quijota. Choreografii stavěl sám baletní šéf Vladimír Nečas, přičemž vycházel k Petipovy verze. Nečas, spíše než vlastní choreografické nápady, upravil Petipu pro omezený počet tanečníků divadla.
A skutečně. Počet tanečníků na scéně vypadal velmi komorně, ovšem s ohledem na velikost jeviště, bylo plno. Přesto právě jeviště bylo velmi limitujícím faktorem pro technické provedení některých kroků. Zejména tím trpěly skoky, díky čemuž se mnohé skoky změnily v poskoky.
Jelikož jsem viděl ústecké tanečníky v klasice prvně, zajímaly mne i jejich technické dispozice. Bohužel musím konstatovat, že nic moc. Ale abychom si rozuměli, srovnávám s některými tanečníky pražskými a mnohými světovými. A to se objektivně srovnávat nedá. Takže ještě jednou. Ačkoliv tanečníci nejsou technicky ti nejlepší, dokázali mne od začátku až do konce skvěle bavit. Vřelý potlesk diváků, téměř po každém výstupu a závěrečné ovace, jasně hovořily o tom, že diváci mají své tanečníky rádi.
První a třetí dějství bylo dějově nejslabší. Po jednotlivých tanečních číslech byla vždy moc dlouhá pauza, než se hrálo dál. Dějová linka tak byla neustále přetrhována. Na druhou stranu, dějství druhé, bylo skvělé. Ať již to byli cikáni, s naprosto dokonalou Vajdovou ženou v podání Simony Christianové, či komplet "bílé jednání". Dryáda Vladimíra Podhorná a Amor Mária Pánková předvedly lehkost baletního tance, tak jak by měl vypadat. Obě dámy dokázaly zcela utišit diváky, kteří soustředěně hltali každý krok. I sbor v této části skvěle tančil a tak se toto "bílé jednání" stalo vrcholem večera.
Margarita Pleškova jako Kitri postrádala erotickou lehkost a nepodařilo se jí stvořit energickou Kitri. Nebýt barvy kostýmu, byla by zaměnitelná za své kolegyně na scéně. Pavel Enekeš o to víc komunikoval s publikem, mnohé jeho kousky odměnili diváci smíchem, přesto i on nedokázal plně prodat Basila jako hlavní postavu.
Charismatický Vladimír Gončarov jako Espada si vedl suverénně a jeho postava čněla nad ostatními tanečníky.
Ostatní tanečníci v nejrůznějších rolích od sborových, demi či sólových plně naplňovali Minkusovu hudbu do detailu, neboť optimistická hudba si žádá i optimistické tančení.
Orchestr pod vedením Norberta Baxy skvěle provedl tento klasický balet a v mnohém přispěl k velkému úspěchu představení.
Z tohoto představení mám takový zážitek, o který se chci podělit:
Několik řad v hledišti měli bylo obsazeno seniory. Podle toho, že s nimi byly i mladší ženy, které to organizovaly, tipuji, že se jednalo o výlet některého domova důchodců. Ve skupině seniorů byla i žena, ve věku kolem devadesáti let. Ten rychlý přesun skupiny do divadla, rychle si sednout a podobně jí nedělal dobře. Byla zmatená, dětsky senilní a naštvaná. Nestíhala prostě reagovat na všechny ty rychlé podněty okolí a to ji rozčilovalo. Byl problém ji dostat do řady, sedla si hned na krajní sedadlo a nechtěla se posunout dál… Nakonec se dostala až přede mne. Když se konečně posadila, tak se uklidnila a když se zvedla opona, tak jen spráskla ruce nad tou nádherou. Celé představení si rukou "dirigovala", tleskala, kde to jen šlo, a když se o přestávce rozsvítilo, tak jsem zaslechl, jak říká své sousedce: "Já jsem tak šťastná, že jsem šla. To je taková nádhera. To je dobře, že nám to divadlo nevzali."
A to jsou ty okamžiky, kdy si člověk uvědomí, jaký význam má regionální divadlo. Chtěl bych tedy divadlu i tanečníkům konkrétně, poděkovat za tuto paní, za skvělé představení, které jí přineslo radost i ve věku, kdy se člověk postupně všemu vzdaluje. Pokud někdy uslyšíte o "kvalitě života seniorů", vzpomeňte si na tuto paní, která seděla ve tmě hlediště a nad vaší prací se radovala jako malé dítě.