Jsou představení, která si roky udrží svou úroveň a jsou představení, která se rozpadnou po pár reprízách na řeku slov. Dostojevského Zločin a trest patří do kategorie stálic. Ač se obměnili původní herci, hra pořád má hlavu a patu a stále se na ni dá dívat.
Ikdyž se jedná o ruskou literaturu, hra není nekonečně dlouhá. I přes mnohé filozofování má spád. Vrah je znám a divák sleduje, která se detektiv snaží pachatele usvědčit. Tak trochu Colombo, že? Samozřejmě, že Dostojevskij má mnohem propracovanější postavy, takže to srovnání hodně kulhá.
Martin Myšička v roli Raskolnikova dokázal vytvořit všechny polohy této postavy. Chudý (bývalý) student, pochybovač o sobě i světě i jakýsi individualista, který bojuje sám za sebe. Myšičkův Raskolnikov se neustále pod tíhou svědomí i okolí doslova plouží a trápí celé představení. Překvapilo mne, že v hereckém projevu Martina Myšičky častokrát vystoupí Vladimír Dlouhý, který tuto postavu hrál před ním. Skutečně velmi zajímavé…
Zajímavou postavou je také Porfirij Petrovič Zdeňka Duška. Dušek vytvořil policistu v mnohém se podobající radovi Vacátkovi. Dušek skvěle vytvořil postavu policisty, která mění taktiku výslechu a vyšetřování, tak jak to situace vyžaduje, aby byl vrah usvědčen.
Jan Vlasák moc prostoru neměl, ale každý jeho výstup byl balzámem pro duši. Vlasák jakoby šeptal a přesto z něj sálala síla dominantního muže, který terorizoval svou ženu.
Martin Hofmann ve dvojí roli. Tak trochu gestapácký spolupracovník Porfije Petroviče ve vysokých holínkách a na druhou stranu úlisný šmírák.
Zločin a trest v této dramatizaci obsáhl celé široké dílo Dostojevského, je stále ke koukání a tak mi nezbývá, než jej každé otevřené duši doporučit.