Kdo ví, zda by Frida byla tak často uváděna jako balet, kdyby nebyla z Mexika. Ač je příběh této malířky dostatečně dramatický, aby byl dramatizován, stále to není nic mimořádně odlišného od jiných podobných osudů. Ale ta hudba. Kouzlo tanga je neskutečné.
A tak i v Moravském divadle Olomouc vzniklo baletní dílo plné temperamentní, ale i komorně zajímavé hudby. A právě olomoucké divadlo dnes hostovalo v Praze ve Stavovském divadle. Pod libretem, choreografií a režií je podepsán Robert Balogh, kterému se podařilo vystavět velice srozumitelný příběh. Zdá se, že i divák, který nezná osudy Fridy musí děj pochopit.
Baloghova doslovnost byla v některých okamžicích do očí bijící - kovový skelet představující autobus, injekční stříkačka či červený hadr představující potrat, byl rozhodně zbytečný. Nedokáže snad olomoucké publikum vnímat abstrakci? Ten kovový autobus dělal spíše rachot, než by plnil svou funkci a vypadal na scéně jako u amatérů. Vynikající scéna operačního sálu se všemi těmi lékaři a sestrami byl degradován polopatickou mega stříkačkou. A při scéně potratu, která byla plná skvělých tanečních nápadů a hudby, si musela tanečnice opět zcela zbytečně vytahovat z lůna. I bez nápovědy by všechny tyto scény byly naprosto jednoznačné a srozumitelné. Také mi v příběhu chyběla politická rovina. Frida se pohybovala v dosti silném levicovém prostředí plných známými "revolucionáři" a to by jistě byl vhodný motiv navíc.
Balogh velmi dobře kombinuje a vybírá hudbu, takže příběh působí celistvě. Jsou zde komorní vystoupení plné vnitřních emocí i velké sborové scény. Docela mne překvapilo, jak velký soubor mají v Olomouci.
Velmi dobrá byla práce se světly a Jan Dušek zvolil při výpravě scény jednoduché, mnohokrát použité, osvědčené a vždy účinné proměny zadní stěny jeviště. Zvětšující se a zmenšující se obrazce měnily perspektivu a tím i náladu.
Klára Vágnerová navrhla široké spektrum kostýmů, které velice dobře dokreslovaly atmosféru. Kromě standardních tanečních kostýmů si vyhrála s kostýmy na tango či jiné společenské akce.
Celé představení stojí na Fridě. Renáta Mrózková využívala celou škálu vnitřních projevů, od temperamentní až po uzavřenou a nešťastnou ženu. Díky tomu nebyla postava Fridy jen pouhou hlavní postavou. Vnitřní napětí tanečnice ve spojení s hudbou dostávalo velmi realistický ráz. Jakoby Frida ani nebyla malířkou, ale tanečnicí. Její partner Rivera v podání Iva Jambora byl velmi dobrým technickým partnerem, i postavami k sobě ladili, přesto se mi zdál chladný jako by duše nebyla v těle.
Ostatní tanečníci nejen velmi dobře dotvářeli atmosféru příběhu - například závěr prvního jednání v tančírně, či začátek jednání druhého "v Americe", ale v podstatě každý tanečník měl i svou větší či menší sólovou věc. To je další plus Baloghova libreta.
A ikdyž to nebyl vyloženě triumf, jedná se rozhodně o zajímavé dílo, které obstojí na taneční scéně. zejména pozitivně hodnotím schopnost Roberta Balogha jednoduchými prostředky vyprávět zajímavý příběh.
A ještě si dovolím poznámku trochu mimo. Při hostovačkách se v hledišti sejde mnoho tanečníků z různých konců republiky. Je to pro ně jistě velká společenská událost. Však také o přestávce se všichni vzájemně zdraví a objímají. Bohužel, někteří i v hledišti komentují výkony tanečníků na jevišti. Prostě jinými slovy hrubě ruší. A tak to bylo i tento večer. A ještě jedna důležitá událost se stala. Obvykle v hledišti ruší sem tam nějaký divák, že si svítí mobilem. Dnes večer si někdo poprvé svítil tabletem a to je formát A4. Zdá se, že brzy budeme s nostalgií vzpomínat na obyčejné mobily...