Nemluv o tom co děláš, nevíš kdo tě poslouchá!

Září 2011

Frida 22.9.2011 ve 20:00

24. září 2011 v 1:14 | klm.007 |  Hostující soubory
Kdo ví, zda by Frida byla tak často uváděna jako balet, kdyby nebyla z Mexika. Ač je příběh této malířky dostatečně dramatický, aby byl dramatizován, stále to není nic mimořádně odlišného od jiných podobných osudů. Ale ta hudba. Kouzlo tanga je neskutečné.

A tak i v Moravském divadle Olomouc vzniklo baletní dílo plné temperamentní, ale i komorně zajímavé hudby. A právě olomoucké divadlo dnes hostovalo v Praze ve Stavovském divadle. Pod libretem, choreografií a režií je podepsán Robert Balogh, kterému se podařilo vystavět velice srozumitelný příběh. Zdá se, že i divák, který nezná osudy Fridy musí děj pochopit.

Baloghova doslovnost byla v některých okamžicích do očí bijící - kovový skelet představující autobus, injekční stříkačka či červený hadr představující potrat, byl rozhodně zbytečný. Nedokáže snad olomoucké publikum vnímat abstrakci? Ten kovový autobus dělal spíše rachot, než by plnil svou funkci a vypadal na scéně jako u amatérů. Vynikající scéna operačního sálu se všemi těmi lékaři a sestrami byl degradován polopatickou mega stříkačkou. A při scéně potratu, která byla plná skvělých tanečních nápadů a hudby, si musela tanečnice opět zcela zbytečně vytahovat z lůna. I bez nápovědy by všechny tyto scény byly naprosto jednoznačné a srozumitelné. Také mi v příběhu chyběla politická rovina. Frida se pohybovala v dosti silném levicovém prostředí plných známými "revolucionáři" a to by jistě byl vhodný motiv navíc.

Balogh velmi dobře kombinuje a vybírá hudbu, takže příběh působí celistvě. Jsou zde komorní vystoupení plné vnitřních emocí i velké sborové scény. Docela mne překvapilo, jak velký soubor mají v Olomouci.

Velmi dobrá byla práce se světly a Jan Dušek zvolil při výpravě scény jednoduché, mnohokrát použité, osvědčené a vždy účinné proměny zadní stěny jeviště. Zvětšující se a zmenšující se obrazce měnily perspektivu a tím i náladu.

Klára Vágnerová navrhla široké spektrum kostýmů, které velice dobře dokreslovaly atmosféru. Kromě standardních tanečních kostýmů si vyhrála s kostýmy na tango či jiné společenské akce.

Celé představení stojí na Fridě. Renáta Mrózková využívala celou škálu vnitřních projevů, od temperamentní až po uzavřenou a nešťastnou ženu. Díky tomu nebyla postava Fridy jen pouhou hlavní postavou. Vnitřní napětí tanečnice ve spojení s hudbou dostávalo velmi realistický ráz. Jakoby Frida ani nebyla malířkou, ale tanečnicí. Její partner Rivera v podání Iva Jambora byl velmi dobrým technickým partnerem, i postavami k sobě ladili, přesto se mi zdál chladný jako by duše nebyla v těle.

Ostatní tanečníci nejen velmi dobře dotvářeli atmosféru příběhu - například závěr prvního jednání v tančírně, či začátek jednání druhého "v Americe", ale v podstatě každý tanečník měl i svou větší či menší sólovou věc. To je další plus Baloghova libreta.

A ikdyž to nebyl vyloženě triumf, jedná se rozhodně o zajímavé dílo, které obstojí na taneční scéně. zejména pozitivně hodnotím schopnost Roberta Balogha jednoduchými prostředky vyprávět zajímavý příběh.

A ještě si dovolím poznámku trochu mimo. Při hostovačkách se v hledišti sejde mnoho tanečníků z různých konců republiky. Je to pro ně jistě velká společenská událost. Však také o přestávce se všichni vzájemně zdraví a objímají. Bohužel, někteří i v hledišti komentují výkony tanečníků na jevišti. Prostě jinými slovy hrubě ruší. A tak to bylo i tento večer. A ještě jedna důležitá událost se stala. Obvykle v hledišti ruší sem tam nějaký divák, že si svítí mobilem. Dnes večer si někdo poprvé svítil tabletem a to je formát A4. Zdá se, že brzy budeme s nostalgií vzpomínat na obyčejné mobily...

Kauza Médeia 21.9.2011 v 19:30

24. září 2011 v 0:51 | klm.007 |  A studio Rubín
Na některá představení nelze zapomenout a tak se k nim člověk po čase vrací. Někdy jsou to velké divadelní kusy, jindy malá komorní produkce. Kauza Médeia v A Studiu Rubín patří k těm malým nenápadným produkcím, které však září na divadelním nebi v Praze.

Bylo napsáno hodně her, které vycházely ze hry jiné. Někdy je to povedené, někdy ne. Zde se to Petru Kolečkovi a Danielu Špinarovi povedlo na jedničku s hvězdičkou. Antická tragédie, kterou napsal Eurípidés, převedená do současnosti. A ačkoliv je to plnohodnotná tragédie, ty velké myšlenky vložené do povrchního světa 21. století, vyznívají komicky. Je tedy Kauza Médeia komedie nebo tragédie? Počítáme-li to podle smíchu, je to komedie, podíváme-li se hlouběji, je to jasná tragédie. Ideální stav.

Je jasné, že kromě autorů mají na úspěchu velký podíl obě herečky. Jana Stryková v roli Médei, maximálně deprivovaná rozehrává na malém prostoru silný příběh. Krásná, silná žena je zde zobrazena jako uřvaná troska s rozmazanými stíny. Přesto je stále cítit to obrovské charisma.

Zuzana Stavná v roli Glauky je směšně naivní, skoro až primitivní či jen jednoduchá slovenská pindulína. Slovenština zde působí jemně, stejně jako herečka, aby tak plně vyvažovala sílu Médei.

Třetí postavou je Jáson v podání Jaromíra Noska, která je vlastně jen do počtu. Jáson moc prostoru nemá a tak Nosek plní hlavně roli estetickou, neboť o něj obě ženy válčí.

Prostě a jednoduše - Kauza Médeia je natolik skvělá hra, že by ji měl vidět každý.

Rusalka 18.9.2011 v 19:00

24. září 2011 v 0:29 | klm.007 |  Národní divadlo
Září, to je ideální čas na Rusalku. Sezóna není v plném proudu a tak i tituly jindy zcela vyprodané jsou volnější. Zřejmě po operním prázdninovém půstu jsem byl operně velmi dobře naladěn a musím říct, že toto nastudování jsem viděl dnes asi po páté. A opět jsem si to užil. Dirigent Zdeněk Müller vedl orchestr pro mé ucho a náladu v požadovaném tempu a i orchestr hrál překvapivě soustředěně. I když Maria Kobielska byla ověřenou a sympatickou Rusalkou, hlavní roli měla Ježibaba - Cizí kněžna v podání Jolany Fogašové. Tato pěvkyně má velké kouzlo osobnosti, kterým dokázala démonicky ovládat publikum. Však měla také v závěru největší potlesk. Prince Petera Bergera bylo občas hůř slyšet, jakoby se nemohl dostat přes masu hudby, která jej dělila od publika. Vodník Ondreje Mráze se mi zdál poněkud chladným, ale v celkovém dojmu spolu s ostatními odvedl dobrou práci a tak Rusalka na začátku sezóny mne dostatečně navnadila na jiná operní představení.

Proutník pod pantoflem 16.9.2011 v 19:30

24. září 2011 v 0:26 | klm.007 |  Divadlo Na Fidlovačce
O tom, že udělat dobrou frašku je umění, není pochyb. Stejně tak není pochyb o tom, že plno tvůrců zvolí primitivní, sprostý slovník a geniální dílo doplňují kopáním do zadku a nadbytečným pitvořením. Tomu všemu se Tomáš Töpfer jako režisér vyhnul a na Fidlovačce tak vzniklo skvělé dílo s dokonalým názvem Proutník pod pantoflem. Jelikož je francouzský název idiom, hraje se tato hra pod různými názvy, ovšem tento se mi zdá být skutečně dokonalý. Vystihuje atmosféru i téma a ještě nese s sebou určitou dramatičnost, neboť slova proutník a být pod pantoflem je zcela jistě protimluv.

Kostýmy Jana Duška navozují salónní atmosféru druhé poloviny 19. století a scéna téhož autora, která působí neutrálně, skvěle pracuje s prostorem jeviště. Zejména po přestávce, kdy se jednoduchými postupy změní jedna místnost v druhou, či se rozdělí jeviště na dům, byt a chodbu. I výběr hudby byl zcela adekvátní hře - Straussovy polky (Tritsch - Tratsch, Hromy a blesky či Pizzicato) byly nejen vhodné svou atmosférou, ale i rytmem, který doplňoval tempo hry.

Ano, tempo - jedna z nejdůležitějších věcí na kvalitní frašce. Až na pár výjimek inscenace šlapala jako hodinky. Ta hlušší místa se možná více reprízami oživí, či se vyškrtnou. Podle mne nejvíc nudnou se zdá být pasáž, kdy mladá Viviana v podání Vandy Chaloupkové vysvětluje, proč by chtěla manžela spíše proutníka než usedlého pána. Zde je zbytečně moc textu, který svou statičností brzdí rozjetý vlak. Vhodnými škrty by se jistě tempo dala zrychlit.

Obsazení jednotlivých rolí bylo šité na míru hercům, o tom není pochyb. A zatímco v některých hrách jsou jejich typy příliš šablonovité, tak zde měli herci možnost rozvinout svou divadelní přirozenost. Ano, přirozenost, to je to pravé, co z naprosto logiku postrádající frašky, dělá skvělou zábavu. V obsazení se nenašel jediný herec, který by nebyl přesvědčivý, který by se nenašel ve své "šílené" postavě.

Naprosto úžasná je Tereza Bebarová v roli Lucetty Gautierové, která dokáže skvěle používat hlas, výrazná mimika dělá také mnohé a její gestikulace v mnohém připomíná gestikulaci hereček němých filmů. Díky tomu se šantánová zpěvačka stala hvězdou nejen pro ostatní divadelní postavy, ale hlavně pro publikum. Stejně tak se i Václav Svoboda v roli Bouzina stal miláčkem publika. Svoboda podle hesla "kila hrajou", rozpohyboval svou postavu po celém jevišti v neuvěřitelném tempu, aby ji doplnil drobnou gestikulací a jemnou mimikou.

A kde Václav Svoboda ubral, tam Petr Rychlý v roli generála Irrigua přidal. Postava temperamentního Španěla v uniformě dovedla celou hru k dokonalosti, neboť co by to bylo za frašku, pokud by zde nebyl někdo, kdo nutí ostatní k běhu, či spíše útěku. Honiček tedy bylo dost, stejně tak i vtipných slovních spojení, která vyplynuly ze snahy hovořit Španěla francouzsky, tedy spíše česky. Jediné, co bych Petru Rychlému vytknul, je to, že každý voják dbá na svou uniformu a tak pokud to jen jde, tak by si ji měl zapnout. Generál by tak jistě získal větší autoritu a dominanci, o kterou by pak mohl v dalším gagu zase přijít.

Marek Holý jako Fernand de Bois zůstává poněkud vzadu. Jeho role spíše spouští gagy, než aby je pointovala. Na druhou stranu, Holý má dost velké charisma, aby byl přesvědčivým proutníkem, po kterém ženy touží. Marek Holý skvěle doplňuje temperament Terezy Bebarové a tak tento hlavní pár ve vzájemné komunikaci šlape jako hodinky.

Daniel Rous jako Fontanet využil kromě laciného, ovšem oblíbeného a vlastně nepostradatelnému fraškového humoru, tedy šišlajícího a prskajícího muže také svou fyziognomii a tudíž jeho postava nabízí komediální potenciál i jeho neverbální rovině.

Baronka Duvergerová v podání Martiny Randové drží naopak svůj fyzický projev na uzdě, zachovává aristokratický klid, ovšem i zde si Martina Randová věděla rady. Její byť jen povytažené obočí hovořilo za své, takže kde měl být vtip, byl.

Lilian Malkina jako Miss Bettingová moc prostoru neměla, přesto byla účastna mnoha dobrých gagů. Ostatní postavy byly velmi epizodní.

Co rozhodně překvapilo, byla závěrečná píseň všech herců. Z logiky věci vyplývalo, že se bude zpívat písnička, o které se stále během představení hovoří ve spojitosti s Bouzinem, tedy Václavem Svobodou. Bouzin je totiž textař písní. Ovšem nakonec bylo všechno jinak. Píseň to byla zcela jiná, nově složená. Text napsal Radek Balaš a hudbu Ondřej Brousek. Podle šíleného tempa celé hry, kdy v závěru byli diváci smíchem vyčerpání jako prací na poli, se dala očekávat veselá píseň v duchu celé hry. Opak byl však pravdou. Místo veselých tónů se linula divadlem melancholická melodie a spolu s textem se symbolicky uzavřela éra časů minulých. Už nikdy nebude tak bezstarostně veselo, jako v pařížských salónech 19. století. Byla to velmi důstojná tečka za světem Georgese Feydeaua, proutníka pod pantoflem.

Divadlo na Fidlovačce tak opět dokázalo, že dovede namíchat atraktivní repertoár. Na jedné straně kusy náročnější, na straně druhé úspěšné frašky. Proutník pod pantoflem se zcela jistě zařadí mezi stálice repertoáru a všem těm, kdo se chtějí pobavit, toto představení doporučuji.

Vražda za oponou 15.9.2011 v 19:00

24. září 2011 v 0:10 | klm.007 |  Hudební divadlo Karlín
Tak jako mezi hvězdami na obloze nemohou zářit všechny stejně, tak i v Hudebním divadle Karlín nemohou všechny muzikálové hvězdy zaujmout. Vedení divadla obsadilo i do vedlejších rolí velké hvězdy českého divadelního světa. Je to chvályhodné, že je kladen v obsazení důraz i na malé role, to však s sebou přináší očekávání a ta nepřišla. Jisté je však jediné, v celkovém výsledku je Vražda za oponou vynikající muzikálová událost sezóny.

Zatímco originál se jmenuje, zcela nic neříkajícím slovem Opona (pomineme-li případný americký idiom), v Karlíně zvolili přitažlivější a efektnější název - Vražda za oponou. Režie byla svěřena osvědčenému Antonínu Procházkovi, který tentokrát odvedl skvělou práci. Až na dva(?) vulgarismy bylo vše ve slušné, rozuměj nelaciné, rovině. Dokonce se režisér tentokrát obešel bez kopání do zadku. Díky tomu mohly vyniknout všechny ty drobné vtípky, kterými je Procházka pověstný, a které udělaly z celého představení vtipnou podívanou.

Je fakt, že libreto, tedy ona detektivní zápletka je taková podivná, mnohdy při vysvětlování motivů a výslechů podezřelých, tempo zpomaluje a nastává nuda. Hudba Johna Kandera je sympatická, poslouchatelná, nicméně až na závěr první části neobsahuje nic, co by se dalo nazvat "potenciálním hitem". Mnohdy také české texty k písním nějak drhnou a hercům nejdou lehce "od huby". A přitom pod českým překladem je podepsán zkušený Adam Novák.

Obsazení lze rozdělit do dvou kategorií - Ondřej Brzobohatý jako detektiv a ti ostatní. Pro mne to bylo neuvěřitelné překvapení, neboť Brzobohatý nejen, že zpívá, tančí a hraje, ale má i neuvěřitelné charisma, kterým dokonale ovládá publikum i v tak velkém sále, jakým Karlín je. Zde bych viděl zcela jasně minimálně nominaci na Thálii.

Snad už navždy pindulína Zuzana Norisová, opět jako dokonalá naivka. Ovšem aby ne, když se ta její role jmenuje "pohledná naivka". Norisová se dokáže prodat nejen má-li repliku, ale také v druhém plánu a to dává inscenaci další body.

Dasha má oproti ostatním jednu velkou výhodu. Jak jsem již naznačil na začátku, v závěru první části je píseň, která má předpoklady být hitem a tuto píseň právě zpívá Dasha v roli Georgie Hendricks. Dasha je v této písni naprosto úžasná a z potenciálu hudebního čísla vytěžila na maximum. Všechny další její výstupy jsou stejně jako u ostatních hvězd malé a případnými jinými herci nahraditelné.

Na Ivanu Chýlkovou jsem se těšil asi nejvíc, neboť její sarkasmus a muzikálové herectví mám rád, ale bohužel postava Carmen Bernsteinové moc muzikálových možností nenabízí. Chýlková odvedla skvělou práci, ale rozhodně by tuto postavu mohla hrát i bezejmenná sboristka.

Slizký Daryl Grady, typická postava Milana Šteindlera. Ulíznutá patka a proužkové sako, co víc si přát. Herec má bohužel minimum příležitostí, aby prodal své kouzlo. Každý jeho výstup je však velmi příjemným potěšením.

Bronislav Kotiš v roli anglického režiséra je sympaticky teatrální. Škoda, že postupně herec upouští od výrazné deklamace a velkých gest, neboť tak se prvotně odlišuje jakožto Angličan od těch… Američanů. Pokud se Kotiš soustředí na odlišnou mluvu a gesta od jiných postav, bude i ke konci hry stále výrazným prvkem inscenace.

I Lumír Olšovský jako Aaron Fox odvedl standardní výkon, na jaký jsem u něj v muzikálových produkcích zvyklý. Na nic víc neměl příležitost.

Martinovi Sobotkovi se podařilo v roli producenta vytvořit postavu, která je tak celou dobu mimo. Rozumějte, je zde detektiv a pak jsou zde umělci tak trochu v jednom pytli a producent. Sobotka se skvěle vydělil ze skupiny umělců - protože on jim není, on jen dává peníze.

Jana Zenáhlíková naprosto vynikajícím způsobem zahrála netalentovanou herečku. Celý začátek se tak skvěle podařil. Antonín Procházka vytvořil divadelní scénu na divadelní scéně, kde nic nefungovalo, všichni byli naprosto hrozní a mezi nimi čněla Jessica Cranshaw. Ten úvod se prostě povedl. Zdá se však, že ty tak pečlivě nainscenované chyby nebyly pro běžného diváka viditelné či slyšitelné. Já se smál, až se za břicho popadal a lidé kolem mě (seděl jsem v oblouku, takže jsem jich viděl dost)seděli s kamenným výrazem "zatím nic moc, bavte mne".

Ovšem na závěr jsem si nechal obrovskou pochvalu za scénu a choreografii. Jména bohužel nevím, protože v Karlíně před premiérou neprodávají program. To je opravdu nechutné. Takže chválím bezejmenné - ani na tom internetu to nemají. Nicméně duet Brzobohatého s Norisovou jako Ginger a Fred bylo ve velkém muzikálovém stylu, za který by se nemusel stydět ani Ziegfeld. To byla taková krása. Přesně v tomto okamžiku se Karlín na poli muzikálů rehabilitoval. Po Praze je plno divadel, kde hrají muzikály, ale jen Karlín má kapacitu a schopnosti udělat tu velkolepost.

Milovníci muzikálu, neváhejte a s klidným svědomím jděte do Karlína, kde při vyšetřování Vraždy za oponou prožijete skvělý večer.

Dům Bernardy Alby 10.9.2011 v 19:00

14. září 2011 v 22:18 | klm.007 |  Na cestách za divadlem
Nová sezona zahájena na "oblasti". Využít dovolenou k návštěvě divadla, je přece vynikající nápad, že. Ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti dávali osvědčenou klasiku Federica García Lorcy "Dům Bernardy Alby". Tato vyloženě ženská hra potřebuje vysoce charismatickou herečku, která má schopnosti přikovat diváky do sedadel, neboť Bernarda bez dostatečného charismatu je nudná.

Jaroslava Tihelková již na plakátě vypadá dostatečně nekompromisně a dominantně. Na scéně již tak děsivá není. Tihelková postavila Bernardu na velmi civilním projevu (v rámci možnosti určité stylizace). Bernarda se tak nestává patologickou osobností, ale prostě jen dominantní matkou. Její dominance je mnohdy zbytečně dokreslena křikem, jistě by stačil jen výraz ve tváři. A jelikož je Bernarda bez démonického kouzla, sledujeme docela obyčejný příběh a nikoliv hororovou tragédii.

V tom množství ženských postav bez jediného muže, je složité, aby každá herečka vynikla. A tak mnohé postavy mi splývají. Nelze zapomenout na Adélu Jitky Joskové, která plná života jako jediná nevzdávala boj s konvencemi a nadvládou své matky. Stejně tak i Pavlína Vašková v roli Martirio prokazovala silnou životaschopnost, navzdory svému postižení. Herečka pevně držela figuru a v nahrbené postavě s chromou rukou se lehce a přesvědčivě pohybovala po jevišti.

Z vedlejších rolí byla sympatická Bernardina matka Eva Matalová, která vnášela do ponurého domu a příběhu lehkost a bezstarostnost stařeckého života, navzdory ne zrovna nejlepšímu zacházení ze strany svých příbuzných.

Ovšem nejpřirozenější ze všech, opravdovou Španělkou byla Monika Horká v roli služky. Na jednu stranu podřízená své zaměstnavatelce, na straně druhé dostatečně prostořeká a drzá hovoří o věcech, na které si jiní netroufají.

Režie Igora Stránského byla standardní bez klišé i bez výstředností. Výprava Evy Jiřikovské byla standardně oblastní, nicméně práce s detailem - plakát, kostým, zdi Bernardina domu - zajistila komplexnost celé hře. Nelze zapomenout ani na hudbu Martina Štědroně, která byla plná motivů jak španělských, tak i moravských a lze ji hodnotit jako velmi dobrou.

Je jasné, že toto téma nezapadá do požadavků některých diváků na "nikdy nekončící komedii" a tak i zde o přestávce dost lidí zmizelo.

Rozhodně však mohu toto představení doporučit. Díky zcivilnění Bernardy tak možná na scéně uvidíte svou matku, tetu, manželku či sousedku.

Statistika sezóny 2010/2011

1. září 2011 v 20:35 | klm.007 |  Kdo jsem?
Celkový počet představení: 92
činohra: 60
opera: 11
balet: 17
muzikál: 3
Cirk La Putyka: 1

Počet letošních premiér (vč. hostovaček): 42
činohra: 30
opera: 5
balet: 4
muzikál: 2
Cirk La Putyka: 1

Hostovačky - celkový počet: 16
činohra: 13
opera: 1
balet: 1
muzikál: 1

Cesta za divadlem: 6
činohra: 3
opera: 2
balet: 1

Finance:
za vstupenky utraceno: 17.889,- Kč
plné vstupné: 34.884,- Kč
díky slevám a známostem ušetřeno: 16.995,- Kč
průměrná cena vstupenky: 194,- Kč
celková sleva v %: 51,28%


DIVADLA - návštěvnost:
Národní divadlo (ND) 16

Divadlo v Celetné 10

Stavovské divadlo (ND) 7

Divadlo Na Fidlovačce 5
Divadlo na Vinohradech
Divadlo v Dlouhé
Nová scéna (ND)

Činoherní klub 4
Švandovo divadlo

Divadlo ABC 3
Divadlo Archa
Divadlo Pod Palmovkou
Severočeské divadlo O a B
Státní opera

Divadlo Kolowrat (ND) 2
Divadlo v Řeznické

A Studio Rubín 1
Divadlo bez Zábradlí
Divadlo F.X. Šaldy
Divadlo Hybernia
Divadlo Na Zábradlí
Divadlo Ponec
Divadlo Ungelt - letní scéna
Divadlo Viola
Komorní Fidlovačka
La Fabrika
Městské divadlo Zlín
Otáčivé hlediště Český Krumlov

Macbeth 17.7.2011 ve 21:45

1. září 2011 v 1:04 | klm.007 |  Na cestách za divadlem
Rok se s rokem sešel a já se opět ocitnul na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově. A opět to byl Macbeth. Zatímco loni byla obloha bez mráčku, hvězdy a měsíc svítily, tentokrát se po obloze valily husté mraky, zvěstující až apokalyptickou pohromu - však také bylo představení pro déšť na deset minut přerušeno. Ukázalo se, kterak má počasí vliv na atmosféru celého představení. Je jasné, že u komedie to asi bude jedno, ale u této tragédie jsem vnímal hru pokaždé jinak. Nedokážu popsat, v čem se mi zdála hra jiná, každopádně však divadlo "s nejvyšším stropem na světě", dokáže i za pomoci nevyzpytatelného počasí vytvořit nezapomenutelné divadelní zážitky. Proto tak těžce nesu neustálé diskuze o zrušení tohoto skvělého divadelního zařízení, jakým je otáčivé hlediště. Dokud bude tato letní scéna v provozu, budu do Krumlova jezdit.

Je škoda, že Macbeth v Krumlově skončil. Kdo neviděl, litujte! Kdo viděl, bude souhlasit se mnou, že nelze zapomenout!

Román pro ženy 27.6.2011 v 19:00

1. září 2011 v 1:01 | klm.007 |  Švandovo divadlo na Smíchově
Nebýt slevové akce, tak bych na toto představení nikdy nešel. Ovšem za tu sníženou cenu jsem neodolal. Je třeba říct, že knihu jsem nečetl a film viděl jen jednou. Film byl dobrý, ale jednou stačilo. A tak mne vlastně zajímalo, jak se povede přenést knihu na jeviště. Již mnohokrát se to u jiných slavných knih nepovedlo a u jiných bylo divadlo mnohem lepší než kniha.

Román pro ženy je naprosto nepovedenou adaptací nebo režií? Těžko říct. Příběh je velmi těžkopádný a vše ještě zpomalují "zatmívačky" mezi obrazy, čímž se celé představení mění na fragmentované gagy, tedy pokud je zrovna co k smíchu.

Danielu Hrbkovi se prostě režie nepovedla. Bylo to skutečně tak slabé, že mne nenapadá co napsat. Nechalo mne to prostě naprosto chladným. Ano, párkrát jsem se zasmál, to přiznám, ale to je skutečně málo.

Ljuba Krbová se s rolí matky vypořádala velmi dobře. Je natolik odlišná od filmové Simony Stašové, že ji nejen nelze srovnávat, ale při jejím hraní na mysl ani filmová matka nepřijde. Krbová je sympatická, realistická, oproštěná od afektů, takže její civilní herectví je docela sympatické. To se nedá říct o její dceři Lauře, která je naopak zcela zaměnitelná za Lauru filmovou. Markéta Stehlíková nepřináší nic, jen kopii a prázdnou šablonu.

Jiří Langmajer v roli Olivera opět ukázal, že je to pořád ten rozjuchaný puberťák. Langmajer ať hraje co hraje, čím dál víc ukazuje, že se nedokázal přehrát do mužů středního věku. Na jevišti tak jeho postava působí zcela nepravděpodobně a spíš je věkově blízká Lauře, než matce.

Barbora Poláková v roli Ingrid byla nejlepší. Poláková postavila Ingrid jako totálně blbou blondýnu, pevně se držela nahozené linky a její výrazné oči plné naivity, dokázaly každý výstup okořenit maximálním komičnem. Poláková tak velmi podstatně zvedla úroveň jinak podprůměrné inscenace.

I Ivan Lupták byl docela zábavný, byť vedle Laury vypadal spíše jako její bratr či v lepším případě její spolužák. Dvojice to byla nesourodá a nepravděpodobná.

Miroslav Hruška jako soused Žemla odvedl standardní práci muže - šedé myšky.

Představení nikomu nedoporučuji, byť úspěch u publika byl docela velký. Jednak to byly ženy, které se viděly v jednotlivých postavách a mnohdy se smíchy plácaly do stehen, jindy to byly - také ženy - které dopředu citovaly pasáže z knihy či filmu. V Praze je jistě dost jiných produkcí, tohle byly vyhozené peníze.

Racek 24.6.2011 v 19:00

1. září 2011 v 0:55 | klm.007 |  Stavovské divadlo
Zatímco v Poledním údělu v Divadle v Dlouhé je sezení na jevišti a hraní na forbíně logicky zdůvodnitelné, stejná dispozice ve Stavovském divadle nabízí pouze jednu interpretaci. Stavovské divadlo je na Dočekalovu koncepci Racka prostě velké. Proto logicky celý děj uzavřel na jevišti, kde se vejdou jak diváci, tak i herci. Hlediště se využije minimálně a snad jen proto, aby se neřeklo. Pokud by Národní divadlo mělo menší scénu typu ABC, tak by se jistě hrálo na jevišti a sedělo v hledišti.

Ať již tedy byl režiséra Dočekala motiv jakýkoliv, Racek se mu povedl. Michal Dočekal přivedl Čechova v parádním balení. Ze hry neudělal čistou tragédii, ale naopak vykreslil postavy natolik vtipně, že se divák dobře baví. Až na konci pak s hrůzou zjistí, že za tím vším smíchem jsou slzy a hořkost života. Přesně tak jak by to u Čechova mělo být.

Scéna Martina Chocholouška je velmi jednoduchá s minimem rekvizit. Je uzavřená, takže celý příběh je velmi komorní. Kostýmy Zuzany Bambušek Krejzkové jsou současné a spolu s hudbou Petra Haase navozují aktuální současnost. Je skutečně s podivem, že hra je tak stará, když působí tak svěže.

Všichni herci jsou jako perly. Není role, která by byla nudná či prázdná. Všichni dokázali vytvořit tu atmosféru prázdnoty, kdy i ti nejbližší nežijí spolu, ale vedle sebe.

Taťjana Medvedcká jako naprosto dokonalá Arkadinová. Medvecká v roli velké divadelní herečky má nejen všechny potřebné manýry velké divy, ale i charisma. Vstoupí-li Medvecká na scénu, vstoupí velká divadelní umělkyně Arkadinová. I v těch nejosobnějších projevech, kdy už, už ji chceme litovat a soucítit s ní, zahlédneme jiskru v oku, kterak nás jako publikum pečlivě sleduje. Ano, Arkadinová stále hraje.

Vetchý stařeček Sorin. To je František Němec. Herec nechal vitálnost v šatně a na scéně se proměnil ve starce dítě. Němec bezchybně pracuje s tělem i hlasem. Každá jeho věta, každá glosa zasviští vzduchem a řízne jako břitva. Zatímco mnozí herci, kteří hrají se stařeckou holí, ji používají jako rekvizitu, Němec ji naprosto přesvědčivě používá jako skutečnou zdravotnickou pomůcku. Stejně tak ji skvěle používá jako ukazovátko. Je to prostě radost sledovat Františka Němce v akci a také v době, kdy hrají jiní a on je v pozadí.

Jak moc je dospělý Treplev? Jan Dolanský vytvořil postavu fyzicky zralého mladého muže, který je však uvnitř stále nedospělý. Na jedné straně je zde závislost na matce, na straně druhé snaha odpoutat se. Ten neustálý vnitřní boj. Treplev tak získává zajímavé kontury. Je to sympaťák, kterému divák fandí, protože jeho matka Arkadinová je fakticky nesnesitelná.

I Trigorin Davida Prachaře má co sdělit. Oportunista Trigorin je hvězdou velkého světa. Přesto i zde pochyby dostihnou hrdinu. Prachař pojal Trigorina jako celebritu, která se jako pijavice drží Arkadinové.

Dr. Dom není příliš velká role pro Ladislava Mrkvičku, ale pokaždé, když se na scéně potká s Pavlínou Johanny Tesařové, začne to jiskřit. Tento vnitřní vztah obou postav je osvěžením celé hry a je radost se na oba herce dívat.

Magdaléna Borová jako Nina Zarečná to má docela těžké. Postava je docela jasně napsaná, má jasnou strukturu a vývoj, takže je těžké něčím překvapit. Borová tak Ninu odehrála standardně depresivně.

Máša Lucie Žáčkové působí velmi sympatickým dojmem. Žáčková jako vždy dokáže snadno hrát vnitřním herectvím a postava tak získává reálné kontury.

Saša Rašilov jako Medveděnko opustil svou obvyklou roli "sympatický kladný hrdina". Tentokrát je to podivná postava ztroskotance a Rašilov zde dokáže perfektně pracovat se sympatickou tváří a vnitřní prázdnotou, čímž se Medveděnko stává právoplatným členem celého "panoptika".

Sprostota a pot, to jsou hlavní atributy Šamrajeva. Z postavy je naprosto čitelně cítit stáj, široká pole a nekonečná zemědělská práce. Hraje Alexej Pyško.

Nechci se opakovat po novinových recenzích, ale Racek ve Stavovském divadle je skutečně událostí sezóny. Je pak trochu paradoxní, že hraje-li se Racek ve Staváku, v Národním hrají propadák Konec masopustu…

Návštěvy u pana Greena 23.6.2011 v 19:00

1. září 2011 v 0:44 | klm.007 |  Divadlo bez zábradlí
Po dlouhé době jsem zavítal do Divadla bez zábradlí. Byla to zřejmě televizní reportáž, co mne nalákala. Jaké však bylo mé překvapení, že v hledišti byla obsazenost tak kolem 50%.

Scéna ak.arch. Jiřího Hlupého nebyla příliš povedená. Byt pana Greena měl být neuklizený, plný různého harampádí, tak jak tu u některých seniorů bývá. Ovšem nahradit tento nepořádek zmuchlanými novinami, rozházenými po jevišti, považuji za nejen laciné a do očí bijící, ale pro autora scény s odborným titulem zcela nehodné a nevhodné.

Režie Vladimíra Michálka byla srozumitelná, lze jí snad vytknout jen příliš dlouhé "zatmívačky" mezi jednotlivými obrazy, ale to šlo na rozdíl od zmuchlaných novin přehlédnout.

To, že se Stanislavu Zindulkovi podařilo pana Greena vytvořit velmi přesvědčivě, hovoří to, že o přestávce jsem zaslechl rozhovor diváků o tom, jak už je ten Zindulka starý, že sotva chodí… Zindulka naprosto skvěle využil dramatického potenciálu postavy pana Greena. Nejprve s ním diváci soucítí, kterak byl nešťastným objektem dopravní nehody, aby jej pak s odporem sledovali pro jeho nesmiřitelné a nekompromisní nálady a nakonec, aby mu v závěru fandili, kterak má dojít k setkání s jeho dcerou. Zindulka tak nejen skvěle fyzicky ztvárnil postavu, ale i vnitřním prožitkem dotvořil naprosto realistického člověka z masa a kostí.

Matěj Hádek jako Ross Gardiner, to měl o poznání těžší. Pan "slušný" a ještě k tomu gay, není moc vhodná postava pro jakoukoliv dramatickou stavbu. Hádek však dokázal posunout homosexualitu do druhého plánu a svou postavu naopak vystavěl na obyčejném člověčenství. Ať tedy Ross nebo pan Green, nakonec řešili oba téměř stejný problém - jak se chováme ke svým rodinám a jak se chovají rodiny k nám. V širším slova smyslu pak lze pojem rodina nahradit slovem společnost.

Tato hra je velmi milou a sympatickou hrou, která jistě potěší všechny diváky, zejména pro svou lidskost a víru ve šťastné konce.

Slavnostní galakoncert k 65. výročí založení školy 19.6.2011 v 19:00

1. září 2011 v 0:38 | klm.007 |  Stavovské divadlo
Druhý den absolventského představení taneční konzervatoře byl letos nahrazen gala, které oslavovalo 65. výročí založení školy.

Celý večer postrádal exkluzivní lesk mimořádné události, připomínal spíše domácí představení pro zasvěcené. Mohla to být nevýhoda, ale nakonec to skoro až neformální představení bylo plné dobré pohody, skvělého tance a optimismu. Mezi skutečnými tanečními hvězdami se zjevovaly malinkaté budoucí hvězdičky v podobě nejrůznějších studentů. Program byl rozdělen v podstatě do dvou částí. V první se představili absolventi "ze světa", ve druhé části pak studenti konzervatoře. Ať již to byl úmysl dramaturgický či jen čistě technický, v první části se představila slavná jména, aby pak všichni z výšin profesionálního tance klesli k realitě všedního dne, k mladým, snad nadějným studentům. Díky tomu, že v závěru vystupovali již jen studenti, byla potlačena personifikace představení a celý večer se tak stal skutečnou oslavou Taneční konzervatoře hlavního města Prahy.

Úvod patřil nástupu celé školy. A ačkoliv záznam Čajkovského hudby ze Spící krasavice poněkud selhal, nakonec se začátek povedl. To kvantum dětí a mladých mužů a žen, kteří se vešli na jeviště Stavovského divadla, navodil příjemnou atmosféru a pak se mohlo opravdu začít.

Nejprve Le Papillon na Offenbachovu hudbu. Toto číslo zařazené do absolventského představení jsem viděl včerejšího dne, ovšem s jiným obsazením. Dnes to byla Kateřina Plachá a Matěj Šust. A zatímco včera se to moc nepovedlo dámě, dnes se moc nevedlo muži.

Sympatické bylo také Nokturno - pas de deux Titanie a Oberona na Bartholdovu hudbu v choreografii současného šéfa baletu Jihočeského divadla Attily Egerháziho. Dobře vykreslený vztah obou hrdinů byl patrný i z této malé ukázky, což je jistě sympatické, neboť většina pas de deux jsou jen technikálie. Tančili Světlana Mládková a Zdeněk Mládek.

Co by to bylo za gala, kdyby chyběl Korzár, Diana a Acteon či Don Quijote. Tentokrát to byl Basil a Kitri. Klasická klasika v podobě pas de deux z baletu Don Quijote v podání zástupců Státní opery Praha - Lucie Rákosníkové a Michala Krčmáře. A tak zatímco Lucie Rákosníková odtančila standardně, vedle Michala Krčmáře působila dost nevýrazně. Krčmář se svým velkým sebevědomím skvěle odvedl všechny finesy Basila a tím Rákosníkovou zcela zastínil. Michal Krčmář je si vědom svých kvalit a dokonale se umí prodat. A tak zatímco pro většinu tanečníků výstup končí posledními tóny, Krčmář si plnými doušky užíval ovací. Je radost jej sledovat při děkovačce, kdy pomalými gesty se klaní nejen nám v parteru, ale i galeriím, na které mnozí tanečníci zapomínají. Byl to právě jen Krčmář, který jako jediný z "domácích" měl potlesk jako zahraniční hosté.

Fokinova a Saint-Saënsova Labuť dostane každého. Může být seberozdováděnější atmosféra v publiku, ale po prvních tónech se vše zklidní a všichni hltají tanečnici. I Barbora Kohoutková, zastupující Národní divadlo (ostatní měli představení), dokázala navodit tu správnou atmosféru.

Jan Váňa si z Národní opery Ukrajiny v Kyjevě přivezl partnerku Katarynu Kozachenko a spolu zatančili Grand pas classique. Kozatchenko skvěle technicky vybavená a sympatický Jan Váňa zatančili tuto klasiku pro potěchu všech. Úspěch byl velký a nálada tak v sále dále gradovala.

Někdy si člověk u moderních choreografií říká "proč". Proč to či ono. Proč mnohdy pohyb tanečníka je jen pohybem tanečníka, bez jakéhokoliv významu a pak se objeví někdo, kdo s lehkostí a naprosto přesvědčivě ukáže, že i moderní choreografie mohou mít obsah. Ivan Liška na hudbu Bohuslava Martinů postavil pro své ovečky z Bavorského státního baletu v Mnichově velmi milou podívanou. Lehkost a odůvodnitelnost každého pohybu udělaly z tohoto tanečního čísla, se sympatickým názvem "Na Rejdišti", sladký bonbónek večera. Zuzana Zahradníková, Lukáš Slavický a Matěj Urban ve skvěle sehraném triu.

Garden of other. Hudba: Anna-Maria Hefele a Emiliano Trujillo v choreografii Dominique Dumaise tančili sólisté Kevin O´Day baletu Národního divadla v Mannheimu - Veronika Kornová-Cardizzaro a Miguel Gonzáles Muelas. Zde se přiznám, že tento styl hudby a tance je mi cizí, vůbec mne to neoslovilo a nebavilo. Žádné ani negativní ani pozitivní emoce jsem neměl, takže se víc vyjadřovat nebudu.

A na závěr první části, hvězdy první velikosti. Otto Bubeníček, Jiří Bubeníček a Jón Vallejo. To charisma obou bratrů Bubeníčků je neuvěřitelné. Až by to vypadalo, že by mohli předvádět cokoliv a vždy by se to líbilo. Ovšem jejich hudba - Otto Bubeníček a Johann Pachelbel či choreografie Jiřího Bubeníčka opět ukazují na to, že Bubeníčci nejsou pouhou prázdnou značkou. Oni prostě umí. Vynikající taneční číslo. Prostě nádhera! Taneční číslo se jmenovalo Canon in D Major.

Po přestávce již ověřená klasika Růže od Petra Zusky na hudbu Spirituál kvintetu. Velmi příjemná hudba a Zuskova choreografie naplňuje divadlo poklidnou atmosférou "návrat ke kořenům". Je to podařené dílo a vždy má úspěch. Tentokrát tančili studenti konzervatoře: Kristýna Peštová, Matěj Šust, Tereza Chábová, Aneta Veverková, Pavla Horká, Štěpán Pechar, Ondřej Vinklát a Alexandr Sadirov.

Pak byla druhá přestávka, pro diváky zcela nesmyslná, neboť Růže nebyla zas tak dlouhá. Je jasné, že pauza byla kvůli tanečníkům, ale to šlo jistě udělat jinak, například mezi Růži a Sinfonietu, která následovala vložit něco jiného.

Jak jsem tedy již uvedl, následovala Sinfonieta. A jelikož to byla ta Šmokova, následovaly po Růži opět lidovky. I tato choreografie je velmi povedená a s Janáčkovou hudbou plně souzní. I zde tančili studenti konzervatoře a nějaký ten absolvent k tomu: Tereza Chábová, Michal Krčmář, Dominika Černá, Zuzana Kormošová, Kristýna Peštová, Jaroslava Janečková, Kristýna Brabencová, Štěpán Pechar, Dominik Peřina, Marek Červinka, Oncřej Vinklát, Matěj Šust, Pavel Kolář, Alexandr Sadirov.

No a pak vystoupil ještě jednou ředitel konzervatoře Jaroslav Slavický, který ukončil "oficiální část", rozloučil se a uvedl "speciální bonus" Jakstohoven v choreografii Toma Rychetského a Viktora Konvalinky na hudbu Vangelise, Jacksona a Montiho. Všichni tanečníci, opět studenti, dokázali na tuto vtipnou choreografii natolik rozesmát a rozproudit publikum, že závěrečné ovace neměly konce a diváci se slzami v očích spokojeně odcházeli z divadla. Tančili: Michal Krčmář, Michal Vaněk, Marek Červinka, Štěpán Pechar, Ondřej Vinklát, Matěj Šust, Pavel Kolář a Alexandr Sadirov.

Oba večery, tedy tento i absolventské představení, natáčela Česká televize. Snad se záznam povede a bude kromě výkonů tanečníků zachována i skvělá atmosféra obou večerů.

Absolventské představení 2011 18.6.2011 v 19:00

1. září 2011 v 0:13 | klm.007 |  Stavovské divadlo
Obvyklé absolventské představení taneční konzervatoře hlavního města Prahy se ze dvou dnů smrsklo na den jediný. Absolvenťák je vždy vnímám ze dvou rovin. Jednak je to velmi příjemné představení, kde všechny ty maminky a babičky nadšeně tleskají a tím dodávají výkonům tanečníků hvězdný prach a současně jednotlivé ročníky obvykle přicházejí se zajímavou dramaturgií. A stejně tak jako každý rok, i letos je nejlepší klasika, velmi sympatické jsou lidovky a velmi podprůměrná je moderna. Znamená to, že tanečníci z oddělení moderního tance jsou podprůměrní anebo pedagogové nedokážou postavit zajímavou choreografii?

Začalo se hezky romanticky. La Vivandére v choreografii Artura Saint-Leona a na Pugniho hudbu, navodilo tu správnou baletní atmosféru. Romantismus v plné síle. Studenti se zlehka pohybovali na scéně a úspěch byl zaručený. Kristýna Brabencová, Pavla Horká, Zuzana Kormošová, Kristýna Peštová a Zuzana Příhodová, ty všechny měly velký potlesk, ale na Matěje Šusta neměly. Jeden muž mezi dívkami a plné hlediště žen všeho věku, to je skutečně dobrá pozice. Každopádně Matěj Šust oslovil diváky nikoliv svým maskulinem, ale skvělým tancem.

Le Papillon od Jacka Offenbacha v choreografii Marie Taglioni, po rekonstrukci Pierra Lacotta, dalo příležitost prvnímu pas de deux večera. Aneta Veverková a Ondřej Vinklát sympaticky tančili, nicméně extatický výkon se nekonal. Zatímco Ondřej Vinklát odvedl velmi slušnou práci, Aneta Veverková, zřejmě svázaná trémou, dost chybovala.

Prokazatelným vrcholem večera se stal fragment z baletu Gajané v choreografii podle Niny Anisimové Kateřina Slavická a Nelly Danko. Na první pohled by to svádělo k jednoduchému tvrzení, že temperamentní Chačaturjanova hudba musí mít úspěch. Není tomu tak. Orientální nádech hudby, i její rychlost kladou na tanečníky velké nároky. Kromě tempa, musí držet také charakter tance. To, že se vše povedlo bylo patrné nejen na vyrovnaném potlesku (přece jen Šavlový tanec je velmi populární), ale hlavně na kompaktnosti celého představení. Šavlový tanec tak byl zcela legitimní součástí, nikoliv hlavním tahákem. Bylo by škoda, kdyby toto taneční číslo zmizelo z repertoáru Bohemian Baletu. Zuzana Kormošová, Zuzana Příhodová, Alexandr Sadirov, Pavla Horká, Jaroslava Janečková, Matěj Šust, Kristýna Peštová, Pavel Kolář, Ondřej Viklát, Marek Červinka, Dominik Peřina a studenti z dalších ročníků.

Česká suita Antonína Dvořáka v choreografii Kateřiny Dedkové-Frankové, by se dala nazvat sympatické lidovky. Lidové tance jsou obyčejně úspěšné, zde byly nedílnou součástí absolventského představení. Radost a mládí to byla Česká suita. Pavla Horká, Tereza Jankovská, Jaroslava Janečková, Zuzana Kormošová, Kristýna Brabencová, Kristýna Peštová, Dominika Černá, Ondřej Vinklát, Matěj Šust, Štěpán Pechar, Alexandr Sadirov, Pavel Kolář, Dominik Peřina, Marek Červinka.

Za propadák večera by se dal nazvat závěrečný kousek a to Bohemian Rhapsody od skupiny Queen v choreografii Lucie Holánkové. Naprosto nevhodný výběr hudby. Skupina Queen je natolik výraznou, že postavit jakýkoliv tanec bude vždy jen jejím doprovodem. Hudba plně dominovala a tanečníky zcela upozadila. Pokud by na scéně nebyli, snad by si toho nikdo nevšiml. A co se týče choreografie, tak něco tak slabého jsem už dlouho neviděl. Pokud to co zde studenti předvedli, je to co se naučili za osm let, tak nač mít taneční konzervatoř - Liduška postačí. Dominika Černá, Jaroslava Janečková, Tereza Jankovská, Barbora Melmerová, Pavel Kolář, Oldřich Vojta, Kristýna Brabencová, Pavla Horká, Kristýna Peštová, Zuzana Příhodová, Zuzana Kormošová, Aneta Veverková, Marek Červinka, Dominik Peřina, Alexandr Sadirov, Matěj Šust a Ondřej Vinklát.

La Vivandiére a Gajané zachránili celý večer, a tak mohu s klidem na duši napsat, že jsem byl spokojený a příští rok opět přijdu. Mladým tanečníkům přeji alespoň nějaké angažmá a "Zlomte vaz!"