Nová sezona zahájena na "oblasti". Využít dovolenou k návštěvě divadla, je přece vynikající nápad, že. Ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti dávali osvědčenou klasiku Federica García Lorcy "Dům Bernardy Alby". Tato vyloženě ženská hra potřebuje vysoce charismatickou herečku, která má schopnosti přikovat diváky do sedadel, neboť Bernarda bez dostatečného charismatu je nudná.
Jaroslava Tihelková již na plakátě vypadá dostatečně nekompromisně a dominantně. Na scéně již tak děsivá není. Tihelková postavila Bernardu na velmi civilním projevu (v rámci možnosti určité stylizace). Bernarda se tak nestává patologickou osobností, ale prostě jen dominantní matkou. Její dominance je mnohdy zbytečně dokreslena křikem, jistě by stačil jen výraz ve tváři. A jelikož je Bernarda bez démonického kouzla, sledujeme docela obyčejný příběh a nikoliv hororovou tragédii.
V tom množství ženských postav bez jediného muže, je složité, aby každá herečka vynikla. A tak mnohé postavy mi splývají. Nelze zapomenout na Adélu Jitky Joskové, která plná života jako jediná nevzdávala boj s konvencemi a nadvládou své matky. Stejně tak i Pavlína Vašková v roli Martirio prokazovala silnou životaschopnost, navzdory svému postižení. Herečka pevně držela figuru a v nahrbené postavě s chromou rukou se lehce a přesvědčivě pohybovala po jevišti.
Z vedlejších rolí byla sympatická Bernardina matka Eva Matalová, která vnášela do ponurého domu a příběhu lehkost a bezstarostnost stařeckého života, navzdory ne zrovna nejlepšímu zacházení ze strany svých příbuzných.
Ovšem nejpřirozenější ze všech, opravdovou Španělkou byla Monika Horká v roli služky. Na jednu stranu podřízená své zaměstnavatelce, na straně druhé dostatečně prostořeká a drzá hovoří o věcech, na které si jiní netroufají.
Režie Igora Stránského byla standardní bez klišé i bez výstředností. Výprava Evy Jiřikovské byla standardně oblastní, nicméně práce s detailem - plakát, kostým, zdi Bernardina domu - zajistila komplexnost celé hře. Nelze zapomenout ani na hudbu Martina Štědroně, která byla plná motivů jak španělských, tak i moravských a lze ji hodnotit jako velmi dobrou.
Je jasné, že toto téma nezapadá do požadavků některých diváků na "nikdy nekončící komedii" a tak i zde o přestávce dost lidí zmizelo.
Rozhodně však mohu toto představení doporučit. Díky zcivilnění Bernardy tak možná na scéně uvidíte svou matku, tetu, manželku či sousedku.