close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Nemluv o tom co děláš, nevíš kdo tě poslouchá!

Proutník pod pantoflem 16.9.2011 v 19:30

24. září 2011 v 0:26 | klm.007 |  Divadlo Na Fidlovačce
O tom, že udělat dobrou frašku je umění, není pochyb. Stejně tak není pochyb o tom, že plno tvůrců zvolí primitivní, sprostý slovník a geniální dílo doplňují kopáním do zadku a nadbytečným pitvořením. Tomu všemu se Tomáš Töpfer jako režisér vyhnul a na Fidlovačce tak vzniklo skvělé dílo s dokonalým názvem Proutník pod pantoflem. Jelikož je francouzský název idiom, hraje se tato hra pod různými názvy, ovšem tento se mi zdá být skutečně dokonalý. Vystihuje atmosféru i téma a ještě nese s sebou určitou dramatičnost, neboť slova proutník a být pod pantoflem je zcela jistě protimluv.

Kostýmy Jana Duška navozují salónní atmosféru druhé poloviny 19. století a scéna téhož autora, která působí neutrálně, skvěle pracuje s prostorem jeviště. Zejména po přestávce, kdy se jednoduchými postupy změní jedna místnost v druhou, či se rozdělí jeviště na dům, byt a chodbu. I výběr hudby byl zcela adekvátní hře - Straussovy polky (Tritsch - Tratsch, Hromy a blesky či Pizzicato) byly nejen vhodné svou atmosférou, ale i rytmem, který doplňoval tempo hry.

Ano, tempo - jedna z nejdůležitějších věcí na kvalitní frašce. Až na pár výjimek inscenace šlapala jako hodinky. Ta hlušší místa se možná více reprízami oživí, či se vyškrtnou. Podle mne nejvíc nudnou se zdá být pasáž, kdy mladá Viviana v podání Vandy Chaloupkové vysvětluje, proč by chtěla manžela spíše proutníka než usedlého pána. Zde je zbytečně moc textu, který svou statičností brzdí rozjetý vlak. Vhodnými škrty by se jistě tempo dala zrychlit.

Obsazení jednotlivých rolí bylo šité na míru hercům, o tom není pochyb. A zatímco v některých hrách jsou jejich typy příliš šablonovité, tak zde měli herci možnost rozvinout svou divadelní přirozenost. Ano, přirozenost, to je to pravé, co z naprosto logiku postrádající frašky, dělá skvělou zábavu. V obsazení se nenašel jediný herec, který by nebyl přesvědčivý, který by se nenašel ve své "šílené" postavě.

Naprosto úžasná je Tereza Bebarová v roli Lucetty Gautierové, která dokáže skvěle používat hlas, výrazná mimika dělá také mnohé a její gestikulace v mnohém připomíná gestikulaci hereček němých filmů. Díky tomu se šantánová zpěvačka stala hvězdou nejen pro ostatní divadelní postavy, ale hlavně pro publikum. Stejně tak se i Václav Svoboda v roli Bouzina stal miláčkem publika. Svoboda podle hesla "kila hrajou", rozpohyboval svou postavu po celém jevišti v neuvěřitelném tempu, aby ji doplnil drobnou gestikulací a jemnou mimikou.

A kde Václav Svoboda ubral, tam Petr Rychlý v roli generála Irrigua přidal. Postava temperamentního Španěla v uniformě dovedla celou hru k dokonalosti, neboť co by to bylo za frašku, pokud by zde nebyl někdo, kdo nutí ostatní k běhu, či spíše útěku. Honiček tedy bylo dost, stejně tak i vtipných slovních spojení, která vyplynuly ze snahy hovořit Španěla francouzsky, tedy spíše česky. Jediné, co bych Petru Rychlému vytknul, je to, že každý voják dbá na svou uniformu a tak pokud to jen jde, tak by si ji měl zapnout. Generál by tak jistě získal větší autoritu a dominanci, o kterou by pak mohl v dalším gagu zase přijít.

Marek Holý jako Fernand de Bois zůstává poněkud vzadu. Jeho role spíše spouští gagy, než aby je pointovala. Na druhou stranu, Holý má dost velké charisma, aby byl přesvědčivým proutníkem, po kterém ženy touží. Marek Holý skvěle doplňuje temperament Terezy Bebarové a tak tento hlavní pár ve vzájemné komunikaci šlape jako hodinky.

Daniel Rous jako Fontanet využil kromě laciného, ovšem oblíbeného a vlastně nepostradatelnému fraškového humoru, tedy šišlajícího a prskajícího muže také svou fyziognomii a tudíž jeho postava nabízí komediální potenciál i jeho neverbální rovině.

Baronka Duvergerová v podání Martiny Randové drží naopak svůj fyzický projev na uzdě, zachovává aristokratický klid, ovšem i zde si Martina Randová věděla rady. Její byť jen povytažené obočí hovořilo za své, takže kde měl být vtip, byl.

Lilian Malkina jako Miss Bettingová moc prostoru neměla, přesto byla účastna mnoha dobrých gagů. Ostatní postavy byly velmi epizodní.

Co rozhodně překvapilo, byla závěrečná píseň všech herců. Z logiky věci vyplývalo, že se bude zpívat písnička, o které se stále během představení hovoří ve spojitosti s Bouzinem, tedy Václavem Svobodou. Bouzin je totiž textař písní. Ovšem nakonec bylo všechno jinak. Píseň to byla zcela jiná, nově složená. Text napsal Radek Balaš a hudbu Ondřej Brousek. Podle šíleného tempa celé hry, kdy v závěru byli diváci smíchem vyčerpání jako prací na poli, se dala očekávat veselá píseň v duchu celé hry. Opak byl však pravdou. Místo veselých tónů se linula divadlem melancholická melodie a spolu s textem se symbolicky uzavřela éra časů minulých. Už nikdy nebude tak bezstarostně veselo, jako v pařížských salónech 19. století. Byla to velmi důstojná tečka za světem Georgese Feydeaua, proutníka pod pantoflem.

Divadlo na Fidlovačce tak opět dokázalo, že dovede namíchat atraktivní repertoár. Na jedné straně kusy náročnější, na straně druhé úspěšné frašky. Proutník pod pantoflem se zcela jistě zařadí mezi stálice repertoáru a všem těm, kdo se chtějí pobavit, toto představení doporučuji.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama