Nemluv o tom co děláš, nevíš kdo tě poslouchá!

Říjen 2011

Taneční hodina 17.10.2011 v 19:30

19. října 2011 v 22:07 | klm.007 |  Divadlo v Celetné
Jako promarněnou šanci lze označit nejnovější premiéru Divadla v Celetné s názvem Taneční hodina. Režisér Alexandr Minajev ve snaze co nejvěrohodněji vykreslit taneční hodinu baletu, připravil pro diváky nikdy nekončící defilé amatérek snažící se o baletní základy. Ze začátku je to vtipné, kterak se dámy nejrůznějšího věku a fyzických dispozic pokoušejí o pátou pozici, později je to obdivuhodné, že se herečky během zkoušení dostaly do elementárních baletních základů, takže jsou skutečně věrohodné, ovšem později všechna ta práce u tyče či na volnosti začnou nudit. Pro celé to nekonečné kvantum baletního drilu totálně zaniká příběh. Jde totiž o příběh nikoliv o den otevřených dveří na tanečním kurzu.

Vtipný nápad, že hlavní aktérky vyprávějí své příběhy odskočivší na toaletu, zaniká právě v balastu baletního tréninku. Místo, aby sál s tanečnicemi rámoval příběh, příběh rámuje taneční sál. Jejich zpovědi jsou však natolik krátké anebo v porovnání s délkou tréninku tak vypadají, že je vlastně stěží lze vůbec zachytit.

Je zde sedm žen v kurzu + pianistka + baletní mistryně, které se pokoušejí vyprávět o svém životě, ale pokud se zpětně zamyslím, čím charakterizovat jednotlivé postavy, tak to dá hodně práce. Každá z těch postav má svůj příběh, ale ten není nikde vidět.

Milena Steinmasslová jako Lotta má takový kostým, že si nedovedu představit, že by si jej jakákoliv žena vzala na sebe. Srovnávám s kostýmy ostatních hereček, které byly oblečeny realisticky. Vladimíra Fomínová jako výtvarnice kostýmů zřejmě chtěla z Lotty udělat maminu, puťku domácí. Lotta se marně pokoušela vysvětlit vztah, který měla se svou dcerou Alicí (Martina Prášilová). Stejně jako Steinmasslové se to nepodařilo, i Martina Prášilová zanikla v davu ostatních žen.

Pokud přijmeme postavu Rebeky jako sociální případ, jako bezdomovkyni, které je nejlépe kdekoliv v teple, kdekoliv mezi lidmi, které ji alespoň trochu respektují, pak Eliška Mesfin Boušková byla v této roli oproti kolegyním nejsrozumitelnější.

Asi nejlepší příležitost měla Barbara Lukešová v roli Lilian. Submisivní, se silnými dioptrickými brýlemi, odsouzená k šikaně, to bylo jasné sdělení. Však také scéna, kdy je Lilian ukopána svými kolegyněmi téměř k smrti patří k silnému zážitku, ale hlavně je to trocha svěžího vzduchu do poněkud (dějově) nehybné inscenace.

Jitka Nerudová jako Karen také neměla moc příležitostí říct svůj příběh. Karen má nějaký problém se svým čerstvě narozeným dítětem. O co se jedná, mi tak nějak uniklo a tak z role Karen mi utkvělo v paměti jen to, že Karen bolela prsa a to jen proto, že to stále opakovala.

K Lence Huškové jako Idě a Jeleně Juklové jako Róze lze říct, že Ida pořád pila vodu, aby zhubla a Róza vše umývala a čistila proti špíně.

To vše je prostě málo a tak ještě jednou mohu jen konstatovat, že dámy věnovaly baletní přípravě opravdu hodně energie a bylo to vidět. Jistě za to patří dík Ivanně Illyenko, sólistce baletu Národního divadla, která je uvedena pod pohybovou spoluprací.

Velmi pozitivním byl prvek živé hudby, která byla ztělesněna pianistkou Veronikou Němcovou. Je to jednoduché, efektní, efektivní a účinné - živá hudba dělá divy.

Scéna Karla Špindlera velice dobře vytvořila iluzi půdního studia i s bytem Anny ve štítu střechy.

Skutečným zážitkem, co jediné zachránilo hru před úplným propadem, byla role Anny. Eva Elsnerová dokázala, majíc k tomu největší prostor, dovyprávět a dovyprávět svůj příběh. Ač by se mohlo na první pohled zdát, že život baletky zde vykreslený, je plný klišé - velká umělkyně po ukončení aktivní kariéry se živí jako periferní učitelka tance, kterou dobíhají fyzické i psychické běsy - Elsnerová dala Anně reálný rozměr. Na jedné straně je Anna stále herečka, to když hraje před svými žačkami, kterak je v pohodě a vše má pod kontrolou a na straně druhé, je to zhroucená žena zavřená ve svém kamrlíku mezi rekvizitami a vzpomínkami. Elsnerová se ubránila srdceryvným projevům, je skutečně velmi civilní a velmi nenápadná. Když pak v závěru konstatuje, skutečně konstatuje, že se nemůže postavit na nohy, scéna je tak tragická a ve své postatě až absurdní, až je komická. V posledních pár sekundách tohoto výstupu však člověka zamrazí a čas se zastaví. Je to úžasný zážitek. Celý život Anny se pak promítne v Umírající labuti, kterou Elsnerová zatančí tak, že pohybem dokáže sdělit divákům svou nejintimnější zpověď.

Velmi povedená byla paralela s loutkou na začátku a Elsnerovou na konci inscenace. I jiné nápady byly velmi zajímavé a povedené - třeba když se tanečnice proměnily v chrliče. Vše doprovázela i velmi podařená hudba Zdeňka Krále, která velice dobře "spolupracovala" s hudbou Saint-Saënse.

Ikdyž je celé představení dlouhé hodinu a půl bez přestávky v mnohých okamžicích jsem se pekelně nudil. Na sledování dam, které se snaží být baletkami nevidím nic zajímavého. Na příbězích dam, které se snaží při tanci zapomenout na starosti všedního dne, sní svůj sen o volnosti a odpoutání od starostí všedního dne, se dají vyprávět neuvěřitelné příběhy, ale ty v Celetné nenajdeme.

Já měl nakonec velké štěstí v tom, že kousek ode mne seděl v publiku první sólista baletu Národního divadla Michal Štípa, který se přišel pravděpodobně podívat na práci své kolegyně Illyenko. Když jsem se nudil, koukal jsem na pana Štípu, kterak reaguje na pro něj známé prostředí baletu. A to bylo mnohdy zajímavější, než to co se dělo na scéně.

Pokud by se nejméně o 50% taneční scény škrtly, pak by možná příběhy jednotlivých žen vystoupily na povrch. Těžko říct… Škoda zmařené práce.

Africká královna 11.10.2011 v 19:00

19. října 2011 v 21:03 | klm.007 |  Divadlo Palace
Velmi milé překvapní. Tato hra by zcela jistě nepřekročila stín běžné konverzační komedie, které se hrají ve všech komerčních divadlech - málo herců, minimální výprava a vysoké vstupné. Ovšem zde Viktorie Čermáková pojala režii velmi nápaditě a přitom velmi jednoduše. Martin Černý jako výtvarník scény stvořil geniální věc - loď. Nejdůležitější součást celého příběhu.

Hlavní hrdinové - misionářka Rosie Sayerová (Linda Rybová) a samorostlý kapitán malé lodi Africké královny Charles Allnutt (Hynek Čermák) se plaví po řece v tropické Africe a při tom prožívají svá dobrodružství.

Skutečně, loď na scéně vykonává všem zúčastněným skvělou službu. Jednak jsou to herci, kteří tak dostávají realistickou příležitost hrát "na skutečné lodi" a jednak jsou to diváci, kteří tak mají realistický pohled "na skutečné lodní dobrodružství". Práce s lodí a vše kolem ní je plná skvělých režijních nápadů. Zatímco v jiných produkcích, kde je na scéně loď, se o ní jen mluví, či se pouští hlas racků, popřípadě je loď statická. Zde se loď pohybuje, otáčí, naklání a houpá, což dělá ze hry skoro až film.

Herci působí na lodi opravdu věrohodně. V mnohém jim nahrává omezený prostor paluby a pochopitelně i pohybující se loď. Linda Rybová v mnohém připomíná svou předchůdkyni v této roli, ovšem v roli filmové a to Katherine Hepburn. Ovšem není to žádná kopie. Rybová se skvěle vypořádala s vděčnou postavou ukecané ženy, která doslova deptá mlčenlivého Hynka Čermáka. Čermák skvěle využil své fyziognomie a zobrazil typickou představu o námořníkovi. Oba herci si skvěle nahrávají a jejich vzájemné špičkování je tak skvělým hereckým koncertem.

Toto představení, které má na repertoáru čistě komerční divadlo by jistě uspělo i v divadlech, která inscenují umění a k tomu pobírají štědré dotace z veřejných zdrojů.

Škoda, že toto divadlo nenabízí žádné výhodné slevy pro věrné diváky. Díky skvělému inscenačnímu pojetí, skvělé adaptaci Věry Maškové, svěžímu a vtipnému textu i dobře obsazeným hercům lze tuto inscenaci doporučit opravdu všem.

P.S. Jak jsem se později dověděl, tak Divadlo Palace má i slevy pro své věrné diváky. Omlouvám se za mystifikaci.

Gazdina roba 10.10.2011 v 19:00

19. října 2011 v 20:51 | klm.007 |  Divadlo pod Palmovkou
Derniéra Gazdiny s Jitkou Čvančarovou. Toto skvělé představení mělo vždy své velké kouzlo. Jednoduchý příběh, který funguje jak po těch letech od napsání, tak i ve folklórním prostředí, které přece jen působí dost archaicky. Vynikajícím způsobem je hra doplněna o hudební složku, která ještě víc dokresluje venkov 19.století. Pod hudbou je podepsán Dalibor Štrunc, který jednak hudbu složil a jednak upravil lidové písně. A ač je hudba ze záznamu, živý zpěv herců působí doslova imaginativně. Stejně tak i režie Petra Kracika dokázala zakomponovat písně přímo do hry, aniž by působily jako vata či nastavení děje. Režisér správně našel ten základní klíč inscenace a to, že život na venkově je spojen s různými společenskými akcemi, které nelze dokonale zobrazit bez lidové písně.

Jaroslav Milfajt vytvořil skutečně dokonalou scénu, která by měla být zanesena do "muzea divadla" - jak vytvořit jednoduchou, funkční scénu, která zcela přirozeně zapadá do koloritu hry.

Těhotná Jitka Čvančarová zcela dle předpokladu dodala tragické postavě Evy patos opravdové lásky. Čvančarová nejen svým krásným zpěvem, ale i svou krásou a vnitřním nábojem byla zářivou hvězdou scény. Nebylo proto pochyb, že všichni chlapi si Evy všímali a všechny ženy byly ve střehu.

Ačkoliv jsem hru viděl několikrát, poprvé jsem měl v roli Mánka Petra Štěpána. Zcela jinak pojatá postava, na rozdíl od Jana Teplého, vytvořila nové pohledy na Evu. Srovnávat oba herce nemá smysl, už je po derniéře, každopádně bylo zajímavé vidět Jana Teplého spíše jako nevyzrálého Mánka, který si neuvědomuje důsledky svého jednání, je hnán naivitou sexuálního poblouznění či Petra Štěpána, který má Evu jako bokovku, bez ochoty vzdát se svého postavení. Zdá se, že Štěpánův Mánek věděl od začátku, že s Evou nic nebude. Vyhovoval mu status quo a čekal jen na vhodnou záminku, aby vztah ukončil.

Radek Zima v roli Samka skvěle vyvažoval extrovertnost a erotický náboj Mánka. Jistě by bylo zajímavé rozebrat Samkovo chování. Do jaké míry skutečně věřil, že jej bude Eva milovat, že s ním zůstane? Byla to slepá víra nebo sázka na jedinou kartu - protože naděje, že sežene jakoukoliv jinou nevěstu byla téměř nulová… Možná by to Samkovi vyšlo, kdyby Evě (jim) nezemřelo dítě. Matka by pravděpodobně dítě neopustila.

Zcela bez pochyb zaujme hra také naprosto aktuálním vyzněním. Nahradíme-li problémy s vírou, problémy s majetkem, je to hra nanejvýš aktuální. Také pokrytectví, které Preissová zobrazuje snad v každém odstavci své hry, je velmi současné.

A tak, i když hra má už za sebou skoro čtyři a půl roku, je škoda, že končí. Tohle bude jedna z těch nezapomenutelných rolí, na které bude za padesát let stařičká Jitka Čvančarová ve svém medailonku pro televizi vzpomínat. Vsaďte se!

Tři holky jako květ 1.10.2011 v 19:30

2. října 2011 v 21:24 | klm.007 |  Divadlo Na Fidlovačce
Jaká je nejlepší reklama pro Divadlo na Fidlovačce? Odpověď je jasná - Eliška Balzerová. Není snad v Praze herečky, která by byla takovým tahákem, jako právě Balzerová. Postačí, aby byla uvedena na plakátu, a je vyprodáno daleko před premiérou. A tak je tomu i v případě hry Tři holky jako květ.

Hra je to koncepčně jednoduchá. Jsou to tři monology "babičky - dcery - vnučky", které se vzájemně prolínají a komentují.

Eliška Balzerová to má na jednu stranu lehké a na druhou těžké. Je to oblíbená herečka, která nemusí dokazovat své kvality a tak i její postava babičky Kay je taková příjemná, vtipná i dojemná. Balzerová umí rozesmát i dojmout, nebojí se sebeironie a nebojí se zestárnout. Její babička je starší, unavená žena. A to je hlavní rozdíl od "Mého báječného rozvodu". Jinak je vlastně úplně stejná a to bohužel podporuje i sama hra, neboť obě hry mají několik stejných témat.

Marie Doležalová jako vnučka Amber na mne působila ze začátku nějak nepravděpodobně. Že by se skutečně takhle chovali dnešní náctiletí? Snad to bylo i tím tempem mluvy a výrazu, ale ve svazcích Amber jsem se ztrácel. Kdo je kdo jsem stále musel řešit. Když se pak ke konci Amber zklidnila, byla srozumitelnější i její postava.

Ovšem pro mne hlavní hvězdou večera byla Iva Pazderková v roli dcery Kay a matky Amber. Pazderková si vyhrála s postavou zejména v úvodu hry, kdy její postava byla skutečně hodně, ale hodně nervově labilní. Její Lorraine byla naprosto rozkošná. Pazderková nevyužila potenciál "blbé blondýny", ačkoliv se to v některých scénách přímo nabízelo. Pazderková zůstala svá, vytvořila zcela novou postavu, která byla pro mne nejzajímavější ze všech. Na každý její výstup jsem se těšil, neboť jsem měl možnost sledovat něco nového. Málokdy je herec zcela jiný. Zde Iva Pazderková byla. Postupem času s vývojem postavy a její psychické stabilizaci, se Pazderková postupně proměňovala v civilnější postavu. Lorraine oproštěná od sentimentu Kay a naivity Amber tak byla nejplastičtější a nejzajímavější postavou celé hry. Až jsem si říkal, že by si Lorraine Pazderková zasloužila samotné monodrama.

Jednoduchá scéna Pavla Kodedy jednoznačně nabízí vyrazit jako zájezdovka po celé naší vlasti. Tři holky jako květ není nic mimořádného ani světoborného. Je to příjemné pokoukání na takový obyčejný život. Režisér Jan Jirků zvolil jednoduchou, přímou interpretaci textu. Nehledal jinotaje, ale vyprávěl zcela realistický a pravdivý příběh, který se jistě někde stal anebo stane.

Představení si užijí zejména ženy 50+, kterých bylo v divadle plno, a které se báječně bavily. A protože ta hra má přesah a není jen o ženách, bavit se budou i muži.

Tartuffe 30.9.2011 v 19:00

2. října 2011 v 21:08 | klm.007 |  Divadlo na Vinohradech
Spíše než Tartuffe by se hra uváděná na Vinohradech měla jmenovat Orgon - takový je tam posun. Orgon, oběť Tratuffových intrik je totiž výrazně vyzdvižen oproti jiným postavám. Svatopluk Skopal v této postavě vypadá jako Falstaf - dostatečně tlustý, dostatečně požitkářský, ověšen bohatým kostýmem a obrovskou parukou. Vlastně všichni jsou takto vizuálně zvýraznění. Milovníci kostýmů si určitě přijdou na své. Pod kostýmy je podepsána Zuzana Bambušek Krejzková. Ovšem samotné kostýmy a paruky nestačí, nějak chybí obsah.

Režisér Štěpán Pácl udělal inscenaci, která se tváří velmi impozantně, ale přitom obsahuje plno věcí, které jsou zbytečné a plno věcí, které chybí.

Chybí hlavně Tartuffe. Lukáš Příkazký absolutně postrádá charisma podvodníka. Pořád se o něm mluví, jaký je to pokrytec, jak škodí Orgonovi, ale když se pak objeví na scéně, je to jen jakýsi klučík. Příkazký udělal z Tartuffa figurku, která je vláčena událostmi, než aby události tvořila. A pokud je slabý zlosyn, nemůže vyznít závěrečná moralita. Tartuffe je na Vinohradech tak bezvýznamný, že by skoro postačilo o něm ve hře jen mluvit…

Svatopluk Skopal tak přebírá otěže hlavní postavy a není pochyb o tom, že jím je. Orgon je impozantní persona a Skopal toho využívá. Ovšem díky tomu, že jeho protivník v podstatě neexistuje, není důvod Orgona litovat - když o vše přijde, ani mu fandit - když se všechno zlé v dobré obrátí.

Jana Stryková jako Elmíra je plná života, je to jedna z mála postav, která dokázala ve formě najít obsah. Věříme Elmíře její sexuální náruživost i se s ní skvěle bavíme, když líčí na Tartuffa past. Však také scéna Elmíry s Tartuffem ve druhé části patří k tomu nejlepšímu, co bylo večer k vidění. Je však paradoxní, že i v této svěží a vtipné scéně byl Tartuffe pouze ve vleku Elmíry.

Oldřich Vlach v roli Kleantese krásně recitoval verše, pronášel moudra, ale nehrál. Jako by to četl na první zkoušce.

Martin Zahálka jako paní Pernellová byl úžasný. Jeho impozantní postava všechny převyšovala a přitom působila tak žensky. Je škoda, že tato postava nemá moc prostoru. Mohli jsme se víc bavit.

Pavel Baťek jako Damis byl skvěle maskovaný, používal skvělou chůzi, takže kdo jej nezná po hlase, či si to nepřečetl v programu, tak jej určitě nepoznal. Ale to je všechno. Jeho postava ve hře byla vlastně zbytečná. Stejně na tom byla Lucie Štěpánková jako Mariana a Daniel Bambas jako její nápadník Valér. Jejich vztah byl jen naznačen, ale pořádného rozuzlení jsem se nedočkal. Tyto tři postavy se klidně mohly škrtnout. A přitom Bambas i ve svém mikrovýstupu ukázal jak velké má charisma. To jistě mohl být mnohem lepší Tartuffe.

Jaroslav Satoranský se v roli pana Loyala jen mihnul a nebýt toho, že mu nefungovala sešívačka, takže se marně snažil přidělat papír s nápisem exekuce, a tím se nechtěně stál velmi komickou postavou, byl by vlastně dávno zapomenut.

Jediná opravdová postava, která dokázala publikum skvěle bavit a to průběžně celý večer, byla Lucie Juřičková v roli Doriny. Juřičková plná temperamentu skvěle využívala každou příležitost, kterak pobavit.

Zajímavé bylo, že se o přestávce hodně diskutovala scéna - a to nebývá obvyklé. Pavel Svoboda navrhl jednoduchou scénu, která se vtipně přestavovala a tím bavila diváky. Bohužel však úplně v závěru hry se scéna tak radikálně změnila, až to pokazilo celou koncepci.

Je to zvláštní - je zde hra, roky prověřená a přesto zde působí unyle. Tartuffovo pokrytectví není skoro vidět, jeho pobožnosti si všimne snad jen znalec Moliérova díla. Komické okamžiky jsou vzácné a závěrečné rozřešení je mimo styl celého večera. Jakoby režisér nevěděl co s hrou.

Ve hře je několik vtipných a zajímavých okamžiků, ale to nestačí. Pozitivem je živá hudba produkovaná na cembalo Filipem Dvořákem. Pominuli nefungující sešívačku Jaroslava Satoranského či obrovské okno Svatopluka Skopala, který si musel pro nápovědu až do portálu, působila tato inscenace jako naprosto nehotová. A to jsem už předpremiér viděl hodně.

Představení tak lze doporučit jen těm, kdo chtějí vidět zajímavé, bohatě zdobené kostýmy. Kdo chce vidět obraz společnosti, která je plná pokryteckých a chamtivých Tartuffů, nechoďte. Přesně tohle totiž v inscenaci nenajdete.

Sto roků samoty 27.9.2011 v 19:00

2. října 2011 v 21:00 | klm.007 |  ABC
Divadlo ABC se opět vydalo cestou uvádění dramatizací slavných světových románů. Sto roků samoty od Gabriela García Marqueze v režii Petera Gábora stojí na křižovatce úspěšnosti. Velký potenciál hry byl z velké části naplněn, přesto však nemusí být většinovým divákem zcela přijat. Uvidíme, zda Jitka Smutná, jakožto hlavní postava, dokáže cestou šeptandy nalákat lidi. Ne příliš plné divadlo jasně ukázalo, že své místo na divadelním nebi si bude muset inscenace, která je krátce po premiéře ještě vybojovat.

Gáborova režie se opět odehrává na otevřené scéně, kde výprava Jozefa Cillera jako vždy vytvoří scénu, která je v podstatě neměnná a herec tak pracuje ve stále stejném prostoru měněném jen drobnými úpravami či rekvizitami. Ta otevřenost vždy dává velký prostor divákově fantazii, samotná Gáborova režie "bez opony" otevírá duše dokořán. Atmosféru také velmi dobře vykresluje hudba Vladimíra Franze, která je velmi silným, ovšem ne dominantním, prvkem inscenace. V hudbě zobrazené jihoamerické motivy, spolu s kostýmy Kataríny Holkové, jasně zasazují celou inscenaci na jihoamerický kontinent. Zejména kostým Vladimíra Čecha je ukázkou, jak jednoduše vytvořit kostýmem postavu, aniž by se muselo něco vysvětlovat, či otrocky kopírovat reálie.

Herci v Gáborově režii mají velký prostor vnitřních prožitků. Herci se doslova předhánějí, jak na sebe (v tom nejlepším slova smyslu) upozornit. Většinou je scéna plná herců a tak kdo se neprosadí, jako by nebyl.

Jak jsem již výše naznačil, vše stojí a padá na výkonu Jitky Smutné. Herečka, která před pár sezónami doslova statovala ve Zlaté kapličce, na půdě Městských divadel pražských dostala takový prostor, že ji lze zcela oprávněně označit za hlavní herečku divadla. Smutná měla před sebou převyprávět celý svůj život, tedy život Úrsuly. Začíná jako dítě a umírá jako stoletá. Když v počátku příběh vypravoval a Úrsula byla hodně malá a mladá, herečka se obešla bez pitvoření, aby omládla. Zůstala vlastně velmi civilní, jako i v jiných etapách vyprávění. Postava byla budována hlavně na emocích nesených hlasem. Divák tak skutečně prožil celých sto let života Úrsuly. Kdyby se daly vedle sebe fotografie Smutné ze začátku, prostředku či konce inscenace, nenašel by se viditelný rozdíl, dle kterého by bylo možno určit věk Úrsuly. Když pak po přestávce začne celý příběh vrcholit, Smutná buduje atmosféru v divadle tak silně, že se divadlo ani nehne. A když pak celé představení skončí, vybaví se o Úrsule ono známé: "Šťastná to žena".

Do nejmenších detailů propracovaná postava José Arcádio Buendía v podání Vladimíra Čecha, plně tohoto herce rehabilitovala. Čech, jehož největší devizou je jeho hlas, se stal obětí svého hlasu. V posledních x-hrách byl vždy obsazován do epizodních, či naprosto plochých postav "rozumných a inteligentních mužů", kteří hrají prostřednictvím své důstojnosti, která je tvořena Čechovým hlasem. Díky tomu se tak všechny Čechovy postavy staly tak nudné. Ovšem to co předvádí v této hře, je naprosto úžasné. Každý jeho výstup je balzámem na duši. Jeho tolik výrazný hlas ustupuje do pozadí, naopak výška postavy, kostým a tvář jako z westernu působí naprosto impozantně. Hodnověrnějším Jihoameričanem být už nemůže. Jeho vděčná role velkého snílka s tragickým koncem tak rozhodně vysoko vyčnívá. Čechovi se také podařilo vytvořit reálný jihoamerický temperament, aniž by přehrával. Ve druhé půli toho Čech již mnoho nenamluví, ovšem to co předvádí pouhými gesty je úžasné.

Radka Fidlerová jako Pilar Ternera, žena v pozadí. Fidlerová snad nikdy nebyla v předním pásu jeviště, přesto její postava dotvářela zajímavou atmosféru celé inscenace, neboť se průběžně zjevovala po celou dobu hry. Naopak Jaromír Nosek jako Pietro Crespi zazářil, aby hned zhasnul, neboť postava moc prostoru neměla. Nosek skvěle vytvořil a odlišil postavu z jiného kontinentu (Ital).

Všichni ostatní herci se různě zjevovali a zase mizeli, nikdo nebyl zbytečný, všichni skvěle vytvářeli tolik zajímavý příběh. Režisér Gábor velmi dobře kombinoval reál a "nadpřirozenem". Setkávání živých postav s mrtvými bylo velmi dobře provedené, nerušilo ani nebylo k smíchu. Co se však režii ne zcela povedlo, byly některé situace, které byly provedeny natolik abstraktně, že musely být později vysvětleny a třeba prvotně i špatně pochopeny. Mně se to stalo se smrtí Pietra Crespiho. Domníval jsem se, že jej zabila Amaranta, ačkoliv se později hovořilo o tom, že spáchal sebevraždu.

Škoda tedy, že některé abstraktní vyjádření děje se minulo účinkem. To snižuje "body" jinak velmi kvalitní inscenaci. Je však třeba upozornit ty, kteří knihu četli. Setkal jsem se s negativními reakcemi na dramatizaci. Každopádně však stojí za to vidět Jitku Smutnou a Vladimíra Čecha.