close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Nemluv o tom co děláš, nevíš kdo tě poslouchá!

Sto roků samoty 27.9.2011 v 19:00

2. října 2011 v 21:00 | klm.007 |  ABC
Divadlo ABC se opět vydalo cestou uvádění dramatizací slavných světových románů. Sto roků samoty od Gabriela García Marqueze v režii Petera Gábora stojí na křižovatce úspěšnosti. Velký potenciál hry byl z velké části naplněn, přesto však nemusí být většinovým divákem zcela přijat. Uvidíme, zda Jitka Smutná, jakožto hlavní postava, dokáže cestou šeptandy nalákat lidi. Ne příliš plné divadlo jasně ukázalo, že své místo na divadelním nebi si bude muset inscenace, která je krátce po premiéře ještě vybojovat.

Gáborova režie se opět odehrává na otevřené scéně, kde výprava Jozefa Cillera jako vždy vytvoří scénu, která je v podstatě neměnná a herec tak pracuje ve stále stejném prostoru měněném jen drobnými úpravami či rekvizitami. Ta otevřenost vždy dává velký prostor divákově fantazii, samotná Gáborova režie "bez opony" otevírá duše dokořán. Atmosféru také velmi dobře vykresluje hudba Vladimíra Franze, která je velmi silným, ovšem ne dominantním, prvkem inscenace. V hudbě zobrazené jihoamerické motivy, spolu s kostýmy Kataríny Holkové, jasně zasazují celou inscenaci na jihoamerický kontinent. Zejména kostým Vladimíra Čecha je ukázkou, jak jednoduše vytvořit kostýmem postavu, aniž by se muselo něco vysvětlovat, či otrocky kopírovat reálie.

Herci v Gáborově režii mají velký prostor vnitřních prožitků. Herci se doslova předhánějí, jak na sebe (v tom nejlepším slova smyslu) upozornit. Většinou je scéna plná herců a tak kdo se neprosadí, jako by nebyl.

Jak jsem již výše naznačil, vše stojí a padá na výkonu Jitky Smutné. Herečka, která před pár sezónami doslova statovala ve Zlaté kapličce, na půdě Městských divadel pražských dostala takový prostor, že ji lze zcela oprávněně označit za hlavní herečku divadla. Smutná měla před sebou převyprávět celý svůj život, tedy život Úrsuly. Začíná jako dítě a umírá jako stoletá. Když v počátku příběh vypravoval a Úrsula byla hodně malá a mladá, herečka se obešla bez pitvoření, aby omládla. Zůstala vlastně velmi civilní, jako i v jiných etapách vyprávění. Postava byla budována hlavně na emocích nesených hlasem. Divák tak skutečně prožil celých sto let života Úrsuly. Kdyby se daly vedle sebe fotografie Smutné ze začátku, prostředku či konce inscenace, nenašel by se viditelný rozdíl, dle kterého by bylo možno určit věk Úrsuly. Když pak po přestávce začne celý příběh vrcholit, Smutná buduje atmosféru v divadle tak silně, že se divadlo ani nehne. A když pak celé představení skončí, vybaví se o Úrsule ono známé: "Šťastná to žena".

Do nejmenších detailů propracovaná postava José Arcádio Buendía v podání Vladimíra Čecha, plně tohoto herce rehabilitovala. Čech, jehož největší devizou je jeho hlas, se stal obětí svého hlasu. V posledních x-hrách byl vždy obsazován do epizodních, či naprosto plochých postav "rozumných a inteligentních mužů", kteří hrají prostřednictvím své důstojnosti, která je tvořena Čechovým hlasem. Díky tomu se tak všechny Čechovy postavy staly tak nudné. Ovšem to co předvádí v této hře, je naprosto úžasné. Každý jeho výstup je balzámem na duši. Jeho tolik výrazný hlas ustupuje do pozadí, naopak výška postavy, kostým a tvář jako z westernu působí naprosto impozantně. Hodnověrnějším Jihoameričanem být už nemůže. Jeho vděčná role velkého snílka s tragickým koncem tak rozhodně vysoko vyčnívá. Čechovi se také podařilo vytvořit reálný jihoamerický temperament, aniž by přehrával. Ve druhé půli toho Čech již mnoho nenamluví, ovšem to co předvádí pouhými gesty je úžasné.

Radka Fidlerová jako Pilar Ternera, žena v pozadí. Fidlerová snad nikdy nebyla v předním pásu jeviště, přesto její postava dotvářela zajímavou atmosféru celé inscenace, neboť se průběžně zjevovala po celou dobu hry. Naopak Jaromír Nosek jako Pietro Crespi zazářil, aby hned zhasnul, neboť postava moc prostoru neměla. Nosek skvěle vytvořil a odlišil postavu z jiného kontinentu (Ital).

Všichni ostatní herci se různě zjevovali a zase mizeli, nikdo nebyl zbytečný, všichni skvěle vytvářeli tolik zajímavý příběh. Režisér Gábor velmi dobře kombinoval reál a "nadpřirozenem". Setkávání živých postav s mrtvými bylo velmi dobře provedené, nerušilo ani nebylo k smíchu. Co se však režii ne zcela povedlo, byly některé situace, které byly provedeny natolik abstraktně, že musely být později vysvětleny a třeba prvotně i špatně pochopeny. Mně se to stalo se smrtí Pietra Crespiho. Domníval jsem se, že jej zabila Amaranta, ačkoliv se později hovořilo o tom, že spáchal sebevraždu.

Škoda tedy, že některé abstraktní vyjádření děje se minulo účinkem. To snižuje "body" jinak velmi kvalitní inscenaci. Je však třeba upozornit ty, kteří knihu četli. Setkal jsem se s negativními reakcemi na dramatizaci. Každopádně však stojí za to vidět Jitku Smutnou a Vladimíra Čecha.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama