Jako promarněnou šanci lze označit nejnovější premiéru Divadla v Celetné s názvem Taneční hodina. Režisér Alexandr Minajev ve snaze co nejvěrohodněji vykreslit taneční hodinu baletu, připravil pro diváky nikdy nekončící defilé amatérek snažící se o baletní základy. Ze začátku je to vtipné, kterak se dámy nejrůznějšího věku a fyzických dispozic pokoušejí o pátou pozici, později je to obdivuhodné, že se herečky během zkoušení dostaly do elementárních baletních základů, takže jsou skutečně věrohodné, ovšem později všechna ta práce u tyče či na volnosti začnou nudit. Pro celé to nekonečné kvantum baletního drilu totálně zaniká příběh. Jde totiž o příběh nikoliv o den otevřených dveří na tanečním kurzu.
Vtipný nápad, že hlavní aktérky vyprávějí své příběhy odskočivší na toaletu, zaniká právě v balastu baletního tréninku. Místo, aby sál s tanečnicemi rámoval příběh, příběh rámuje taneční sál. Jejich zpovědi jsou však natolik krátké anebo v porovnání s délkou tréninku tak vypadají, že je vlastně stěží lze vůbec zachytit.
Je zde sedm žen v kurzu + pianistka + baletní mistryně, které se pokoušejí vyprávět o svém životě, ale pokud se zpětně zamyslím, čím charakterizovat jednotlivé postavy, tak to dá hodně práce. Každá z těch postav má svůj příběh, ale ten není nikde vidět.
Milena Steinmasslová jako Lotta má takový kostým, že si nedovedu představit, že by si jej jakákoliv žena vzala na sebe. Srovnávám s kostýmy ostatních hereček, které byly oblečeny realisticky. Vladimíra Fomínová jako výtvarnice kostýmů zřejmě chtěla z Lotty udělat maminu, puťku domácí. Lotta se marně pokoušela vysvětlit vztah, který měla se svou dcerou Alicí (Martina Prášilová). Stejně jako Steinmasslové se to nepodařilo, i Martina Prášilová zanikla v davu ostatních žen.
Pokud přijmeme postavu Rebeky jako sociální případ, jako bezdomovkyni, které je nejlépe kdekoliv v teple, kdekoliv mezi lidmi, které ji alespoň trochu respektují, pak Eliška Mesfin Boušková byla v této roli oproti kolegyním nejsrozumitelnější.
Asi nejlepší příležitost měla Barbara Lukešová v roli Lilian. Submisivní, se silnými dioptrickými brýlemi, odsouzená k šikaně, to bylo jasné sdělení. Však také scéna, kdy je Lilian ukopána svými kolegyněmi téměř k smrti patří k silnému zážitku, ale hlavně je to trocha svěžího vzduchu do poněkud (dějově) nehybné inscenace.
Jitka Nerudová jako Karen také neměla moc příležitostí říct svůj příběh. Karen má nějaký problém se svým čerstvě narozeným dítětem. O co se jedná, mi tak nějak uniklo a tak z role Karen mi utkvělo v paměti jen to, že Karen bolela prsa a to jen proto, že to stále opakovala.
K Lence Huškové jako Idě a Jeleně Juklové jako Róze lze říct, že Ida pořád pila vodu, aby zhubla a Róza vše umývala a čistila proti špíně.
To vše je prostě málo a tak ještě jednou mohu jen konstatovat, že dámy věnovaly baletní přípravě opravdu hodně energie a bylo to vidět. Jistě za to patří dík Ivanně Illyenko, sólistce baletu Národního divadla, která je uvedena pod pohybovou spoluprací.
Velmi pozitivním byl prvek živé hudby, která byla ztělesněna pianistkou Veronikou Němcovou. Je to jednoduché, efektní, efektivní a účinné - živá hudba dělá divy.
Scéna Karla Špindlera velice dobře vytvořila iluzi půdního studia i s bytem Anny ve štítu střechy.
Skutečným zážitkem, co jediné zachránilo hru před úplným propadem, byla role Anny. Eva Elsnerová dokázala, majíc k tomu největší prostor, dovyprávět a dovyprávět svůj příběh. Ač by se mohlo na první pohled zdát, že život baletky zde vykreslený, je plný klišé - velká umělkyně po ukončení aktivní kariéry se živí jako periferní učitelka tance, kterou dobíhají fyzické i psychické běsy - Elsnerová dala Anně reálný rozměr. Na jedné straně je Anna stále herečka, to když hraje před svými žačkami, kterak je v pohodě a vše má pod kontrolou a na straně druhé, je to zhroucená žena zavřená ve svém kamrlíku mezi rekvizitami a vzpomínkami. Elsnerová se ubránila srdceryvným projevům, je skutečně velmi civilní a velmi nenápadná. Když pak v závěru konstatuje, skutečně konstatuje, že se nemůže postavit na nohy, scéna je tak tragická a ve své postatě až absurdní, až je komická. V posledních pár sekundách tohoto výstupu však člověka zamrazí a čas se zastaví. Je to úžasný zážitek. Celý život Anny se pak promítne v Umírající labuti, kterou Elsnerová zatančí tak, že pohybem dokáže sdělit divákům svou nejintimnější zpověď.
Velmi povedená byla paralela s loutkou na začátku a Elsnerovou na konci inscenace. I jiné nápady byly velmi zajímavé a povedené - třeba když se tanečnice proměnily v chrliče. Vše doprovázela i velmi podařená hudba Zdeňka Krále, která velice dobře "spolupracovala" s hudbou Saint-Saënse.
Ikdyž je celé představení dlouhé hodinu a půl bez přestávky v mnohých okamžicích jsem se pekelně nudil. Na sledování dam, které se snaží být baletkami nevidím nic zajímavého. Na příbězích dam, které se snaží při tanci zapomenout na starosti všedního dne, sní svůj sen o volnosti a odpoutání od starostí všedního dne, se dají vyprávět neuvěřitelné příběhy, ale ty v Celetné nenajdeme.
Já měl nakonec velké štěstí v tom, že kousek ode mne seděl v publiku první sólista baletu Národního divadla Michal Štípa, který se přišel pravděpodobně podívat na práci své kolegyně Illyenko. Když jsem se nudil, koukal jsem na pana Štípu, kterak reaguje na pro něj známé prostředí baletu. A to bylo mnohdy zajímavější, než to co se dělo na scéně.
Pokud by se nejméně o 50% taneční scény škrtly, pak by možná příběhy jednotlivých žen vystoupily na povrch. Těžko říct… Škoda zmařené práce.