Nemluv o tom co děláš, nevíš kdo tě poslouchá!

Leden 2012

Miniatury 10.1.2012 v 19:00

11. ledna 2012 v 22:32 | klm.007 |  Stavovské divadlo
Miniatury se již za roky své existence vypracovaly mezi malé události sezony, pokud to tak lze napsat. Miniatury obhájily své místo na scéně Národního divadla, otázkou zůstává, zda by Nová scéna přece jen nebyla lepší než Stavovské divadlo.

Miniatury jsou skutečné miniatury. Jednotlivé kusy trvají jen několik minut a tak se během večera má možnost vystřídat hodně tanečních čísel.

Choreografové jsou však v posledních letech stále stejní, tedy většinou. Je to Zuzana Šimáková, Sylva Nečasová a Tom Rychetský s Viktorem Konvalinkou. Letos, pro osvěžení, přibyli i noví tvůrci.

Večer byl rozdělen do dvou částí, přestávka však byla hlavně pro potřeby přestavby jeviště, než pro délku vlastního představení. Ačkoliv si tvůrci byli vědomi skutečnosti, a v programu na to upozornili, že mezi jednotlivými tanečními čísly jsou krátké pauzy pro jednotlivé přestavby, přesto nechali diváky sedět po tmě v hledišti, kteří si pak zapínali mobilní telefony, aby si posvítili na program, co dalšího je čeká. Přitom by jistě postačilo udělat slabé světlo v hledišti, tak jak to mnozí tvůrci při jiných přestavbách v jiných hrách dělají.

Večer začal choreografií Zuzany Šimákové s názvem J´ATTENDS na hudbu Hans Zimmer - Gortoz a ran (Black Hawk Down). Tančila Radka Příhodová a Adam Zvonař. Hudba příjemně plynula, navozovala velmi pozitivní náladu a oba tanečníci překrásně tančili. Jednak to bylo jejich velice vysokou synchronizací a také velmi sympatickým choreografickým slovníkem Zuzany Šimákové. Té se podařilo postavit opravdový tanec, nikoliv jen jakési pohyby na hudbu, tak jak je to u mnohých obvyklé. Má absolutní spokojenost s tímto tanečním číslem došla tak daleko, že jsem byl naprosto překvapen, že je konec. Těch několik minut bylo skutečně tak krátkých. Laťka byla tedy nastavena velmi vysoko.

Viktor Konvalinka a Tomáš Rychetský, spolu s Tomášem Červinkou představili jakousi upoutávku na představení, které se chystá v květnu v Kolowratu. Dílo na hudbu The Irrepressibles (In this shirt) s názvem HUMILITY, bylo doplněno docela velkou výpravou v podobě zařízeného pokoje. Mezi oběma tanečníky se odehrávala intenzivní komunikace, která byla nositelkou určitého děje. Vzhledem k jemnému choreografickému slovníku, nebylo z dálky vše až tak jasné. Z uvedeného důvodu tak lze konstatovat, že toto taneční číslo pro své jemné detaily zaniklo ve velkém prostoru Stavovského divadla. HUMILITY se tak staly nic neříkajícím tanečním číslem s mnoha nápady, které však vyniknou pouze na malé ploše. Bude tedy jistě zajímavé, co se autorům ve finálním produktu na scéně Kolowratského paláce povede.

ÚNIK Z REALITY Kláry Hovorkové, která si také na hudbu Loreena McKennith (Mummers Dance) sama zatančila, byl především o vnitřním prožitku tanečnice, než o formálním tanečním umění. Hovorková si vystačila s velice jednoduchými choreografickými prostředky, které vypadaly vedle ostatních tanečních čísel poněkud jednoduše. Co se však povedlo, bylo střídání nálad či světů (jak kdo chce) pomocí světelného designu. Světla odvedla vynikající práci a mnoho desítek procent přidala celému výstupu. Na druhou stranu je jistě chvályhodné, že se Klára Hovorková pustila do choreografické činnosti, neboť jen veřejným zkoušením může dále růst.

THE SPACE BETWEEN US, to je název další Miniatury. Zuzana Šimáková do své choreografie s hudbou Craiga Armstronga obsadila Jonáše Dolníka a Zuzanu Šimákovou. Jednou z hlavních rekvizit byla postel nastojato, takže ležící tanečníci vlastně stáli. Tento již mnohokrát použitý motiv, má stále své kouzlo a Šimáková toho sympaticky využila.

SHUTDOWN AGONY od Tomáše Červinky, který si i sám zatančil lze označit jako něco extra. Toto číslo totiž nebylo ani tak taneční, lze jej spíše označit jako performanci. Červinkovi se podařilo zaujmout publikum a to zejména použitím kamery a světel, které vytvářely jednoduchý, ale o to účinnější obraz, který se promítal na plátno. Při té vší jednoduchosti Červinka netančil, spíše se sám v sobě proplétal. Při spojení všech těchto atributů - kamera, světla, promítání na plátno, pohyb tanečníka - vzniklo rozhodně něco, o čem lze říct, že to byl jeden z nejlepších choreografických výtvorů večera. Jen jedna věc způsobila, že tuto choreografii nehodnotím 100%, je to ta malá pauza před koncem, kdy diváci měli pocit, že je konec a tak začali tleskat, jenže ono se ještě nějakou tu sekundu pokračuje. A tak vlastní finále je roztříštěno do potlesku a soustředěnost k maximálnímu prožitku je pryč. Na závěr nesmím zapomenout na jednu důležitou věc. V jedné chvíli se Červinkův obličej promítá ve velkém detailu na plátno. Červinka v tomto okamžiku dokázal do svých očí promítnout náladu a příběh - byl opravdový, nebyl jen tanečník interpretující nějaký pohyb.

A tak zatímco u J´attends jsem měl pocit, že to všechno tak rychle uteklo, tak v případě SUNDAY MORNING od Sylvy Nečasové, to bylo přesně naopak. A přitom to tak skvěle, ba báječně začalo. Na scéně byl pokoj, po dosti bouřlivém mejdanu a tam poněkud znavené dvě dívky - tanečnice. Kristýna Němečková a Tereza Kučerová. K tomu hrála naprosto pohodová hudba - Lionel Richie, Lou Reed, Johny Cash, Iggy Pop. Začátek, jak jsem naznačil, měl pořádný a vtipný rozjezd, jenže už po druhé či třetí skladbě začal tvůrčí nápad váznout a tak místo ostrého konce Nečasová odvyprávěla dlouhý rozplizlý příběh. Je to škoda, protože pokud by se celé taneční číslo vešlo do prvních dvou, tří skladeb, jistě by výkony Kristýny Němečkové a Terezy Kučerové patřily mezi vrcholy představení.

Po přestávce přišla vlastně na řadu "taneční skeč". Jmenovalo se to KILL DE BILL. Ověření tvůrci Tom Rychetský, Viktor Konvalinka sestavili vtipný příběh, tak jak to umí jen oni. I tentokrát šel humor až na dřeň, přesto si zachoval úroveň a tvůrci nesklouzli k podbízivosti. Vojenské prostředí, včetně uřvaných amerických důstojníků, je vhodným tématem pro veselý příběh. Vše bylo přiměřeně dokresleno, promítajícím filmem se záběry na skutečné vojáky i na tanečníky ve vojenských kostýmech. Scéna, kdy ostatní vojáci šikanují vojáka Dolníka, byl přesně na hraně. Divadlo se smálo, jak ten večer ještě ne, otázkou však je, do jaké míry je šikana směšná. Naštěstí si pak voják Dolník přiložil samopal k hlavě a ta možnost sebevraždy na chvíli zmrazila publikum. Myslím, že v tom okamžiku měl voják Dolník v publiku zastání. Samozřejmě, velké finále s irským tancem rozpohybovalo diváky do šílenství a tak všichni tanečníci - Viktor Konvalinka, Tomáš Rychetský, Tomáš Červinka, Tomáš Kopecký (jako samolibý tanečník Michael Flatley naprosto dokonalý), Jonáš Dolník, Vlastimil Hradil a Jiří Urban (po letech opět na prknech ve Staváku) - byli odměněni zasloužilým potleskem.

Miniatury, tedy ukázaly a předvedly přesně to, co se čekalo. Žádná nezapomenutelná bomba se nekonala, stejně tak ani žádný trapný výstup nebyl. Lze tedy přát všem choreografům hodně nápadů a tanečníkům inspirující choreografy. Příští rok se budu opět těšit.

Srdce temnoty 6.1.2012 ve 20:00

8. ledna 2012 v 22:19 | klm.007 |  Divadlo Komedie
Nejprve to chtělo si zvyknout na způsob vypravování, na všechny ty náznaky i expresi, aby se z toho vyvinul vynikající, dech beroucí příběh. Bylo již mnoho příběhů, které vypravovaly o životě Evropanů v srdci tropického pralesa, někde daleko v Africe, kde se budovala nová koloniální říše. Těch příběhů o tom, jak se tam hromadně umíralo na neznámé choroby, kterak domorodci byli likvidováni "jménem civilizace" i o tom, jak mnoho kolonizátorů se vlivem teploty, vlhkosti a novým kulturním podmínkám zcela pomátlo. Jak tyto změněné osoby se zcela staly domorodci nebo kterak se pasovaly na nejvyšší vládce s možností absolutní exekuce. Ano, těch příběhů je mnoho a mnoho jich také nejen vypráví příběh, ale i věrně popisuje tu tíživou tropickou atmosféru. V Divadle Komedie dokázali tropy a tu šílenou schizoidní atmosféru naprosto přesně transformovat do divadelní podoby, která je naprosto geniální.

Jsou zde jednoduché divadelní prostředky, vytvářející tropickou Afriku - hudba a projekce od Ivana Achera i obsazení černošského herce Lamine Gueye. Stejně tak by se dala jako standardně divadelní označit figura Martina Fingra, který je oblečen do jakéhosi "maskáčového" oděvu, co přesně vystihuje člověka, který se pohybuje, respektive pracuje někde v divočině. Fingr k tomu chroupá buráky a s oportunistickým přístupem zobrazuje toho, kdo ví kde je, co jej čeká a rozhodně chce nejen přežít, ale i zbohatnout. Martin Fingr se tak stává nejčitelnější postavou inscenace.

Jelikož na internetu ani v programu nejsou uvedena jména rolí, dost těžko se mi popisují jednotlivé figury. Vazby mezi postavami tak budu muset popisovat jako vazby mezi herci.

Stanislav Majer, který je v jakési roli vypravěče a to nejen pro publikum, ale také pro vdovu Romana Zacha, je ve své roli nejcivilnější. Majer se nejprve brání přijmout všechny ty náznaky o teroru kdesi v džungli, aby pak sám zasáhl do "chodu světa" a pokusil se vymanit z jakési tropické kletby. Jistě je zajímavé také sledovat jeho líčení událostí v poklidu domova Daně Polákové, která je vdovou jak jsem již uvedl po Romanu Zachovi. Poláková moc prostoru nemá, je spíše jen zobrazením civilizované Evropy, které se fakta z kolonií předkládají v poněkud upravené a stravitelnější formě.

Roman Zach, který je vlastně hlavní postavou, kolem kterého se to všechno dění točí, je vlastně nenápadnou figurou, která je na první pohled nevýznamná a slabá. Až veškerá ta atmosféra z něj udělá šílence. Podle programu, by postava, kterou ztvárňuje Roman Zach, měla být obrovským ďáblem. Není tomu tak. Zach postavu vypracoval jako fanatika, nemocného člověka, který nezvládl tu teplotu a vlhkost. Jeho křehká postava se zdá být spíše vláčena dějem kolem, než aby jej sama určovala. Jako by se ty hlavní zločiny děly někde za scénou. Možná by se i našli pochybovači, zda vše to co měla postava Romana Zacha provést, skutečně provedla.

K nepoznání změněný Martin Pechlát v jakéhosi submisivního človíčka, nevyzrálé dítě, který pobíhá po scéně, roznášející drby a chvějící se při sebemenším náznaku strachu či pochvaly. Pechlát opustil svou vysokou štíhlou postavu i pevnou mužskou figuru a totálně se změnil.

Marek Daniel a Jiří Štrébl vystupovali v drobných rolích nejrůznějšího kalibru. Tyto dvě postavy, které byly vůči ději vysvětlující, tak většinou svými civilními vstupy zvenčí, připomínaly divákům, že jsou na divadle.

Režisér David Jařab, který zpracoval text Josepha Conrada, vytvořil skvělé dílo. Představení není rozhodně pro diváka, který se chce jen bavit. Zde je potřeba se nechat pohltit atmosférou a teprve skrze ni vnímat myšlenky jednotlivých postav. A až cestou domů se začíná celý příběh v myslích usazovat, aby pak druhého dne vykvetl v obrovské nadšení. Tohle tu skutečně dlouho nebylo.

Goebbels - Baarová 3.1.2012 ve 20:00

8. ledna 2012 v 22:16 | klm.007 |  Divadlo Komedie
Opět již hodně dlouho stará a tudíž prověřená inscenace. Je to jedna z těch inscenací, které se hrají v Praze a na kterou je problém sehnat vstupenky. Hra je to velmi dobře napsaná, ale také zrežírovaná. A ke všemu se hra zaobírá skutečnými životy dvou celebrit. Je zde "ďáblův náměstek" Joseph Goebbels a nejkrásnější herečka své doby Lída Baarová. Ta fascinace jejich milostného příběhu není daná ani tak nacistickou atmosférou Goebbelse ani proslulou krásou Baarové, ta fascinace je z jednoduchého příběhu o tom, jak se tak krásná a mladá žena mohla zamilovat s fyzicky nepřitažlivým mužem.

Je jaksi všeobecně známo o kouzlu osobnosti Goebbelse, který prostě uměl hovořit. Však také Martin Pechlát, který tuto postavu hraje, svými promluvami dokázal uhranout publikum - a to jsme byli na divadle. Nicméně, nemá smysl zde rozebírat Goebbelse, spíše Pechláta, ten je zajímavý. Režisér Dušan D. Pařízek se vydal velice dobrou cestou, že postavu Goebbelse svěřil herci, kterého také vedl k tomu, aby vlastně vůbec nebyl Goebbelsovi podobný. Právě tak volnost ve vnější schránce herce, umožnila Pechlátovi, aby Goebbelse stvořil v téměř dokonalé verzi. Jednoduchý a předvídatelný nástup Pechláta na scénu, jakoby z mlhy vystoupil Ďábel za zvuku šílených, falešných fanfár, byl vynikajícím začátkem. Při příchodu na scénu Pechlát kulhal, aby pak po několika minutách "svou zmrzačenou nohu rozpohyboval", pak už z vnějších projevů Goebbelse nezbylo snad nic. Oliver Reese napsal text Goebbelsovy zpovědi velice poutavě. Nebýt v Goebbelsově projevu tolik antisemitismu, jeho projev by se dal označit za současný, znějící z Parlamentu každou chvíli. Právě ta civilnost, kterou Pechlát vložil do postavy Goebbelse, byla tou nejděsivější složkou jeho projevu.

Zatímco Goebbels byl ztvárněn velmi civilně, Baarová si byla naopak stylizací hodně podobná. Gabriela Míčová, která tuto postavu hrála, měla vlasy, líčení i šaty jako Baarová. A zatímco Pechlát neměl skoro žádné rekvizity, Míčová jich dostala více. Filmařské křeslo se jménem Baarové, šampaňské a cigarety. To vše přispívalo k tomu, že Míčová stvořila skutečnou hvězdu Baarovou. Byly to právě ty drobné rekvizity, které pomáhaly herečce být Baarovou, neboť v podstatě celé představení "jen" seděla na židli a vyprávěla. Scénář k monologu Baarové napsal na motivy jejich pamětí Josef Škvorecký.

Právě ty dva monology, které zaznívají na jevišti - nejprve je to Goebbels, pak Baarová a které se jen velmi vzácně a velmi jemně protnou, dělají to kouzlo, kvůli kterému inscenace funguje. Je to jako u soudu, kdy každý řekne svou verzi a soudce pak hledá pravdu.

Divák pravdu hledat nemusí, oba příběhy jsou dost známé. Přesto tato inscenace napomáhá ke komplexnímu pochopení, nebo alespoň snahu o to, že Goebbels a Baarová byli lidé. Exponovaní lidé, ikony, ale přesto lidé s obyčejnými lidskými starostmi. A právě ta možnost, tohle vidět, poprat se s tím a zaujmout nějaké stanovisko, je zásadním významem této inscenace.

Goebbels - Baarová je skutečně kouzelné představení, neboť udržet pozornost u diváků přes hodinu a půl bez přestávky je velký úkol.

Takže nejen skvělý text, ale i skvělí herci a skvělé režijní vedení. Režisér je také podepsaný pod scénou, což je jen velká šikma a divadelní stolek. Jednoduché a účinné.

Divadlo Komedie už pomalu končí, kdo ještě toto představení neviděl, moc příležitostní nemá. Neváhejte, Goebbels - Baarová je ten druh představení, na které hned tak nezapomenete!

Louskáček 31.12.2011 v 15:00

2. ledna 2012 v 1:35 | klm.007 |  Národní divadlo
Po roční pauze zde máme opět Louskáčka v silvestrovském balení. I tentokrát se dalo očekávat, že ne vše bude, jak má být a i tentokrát visela ve vzduchu otázka, do jaké míry by měli diváci "oficiálně" vědět, že silvestrovské vydání prostě bude silvestrovsky jiné. Jak se ukázalo, tak i dnes byli diváci rozděleni do několika skupin. Nejprve zde jsou diváci, kteří Louskáčka znají a očekávají, že budou nadstandardně pobaveni nejrůznějšími vtípky. Pak zde jsou diváci, kteří jsou překvapeni na nekonvenční pojetí Louskáčka, a hru přijmou. Pak zde jsou lidé, kterým se silvestrovské změny nelíbí. A na závěr zde máme lidi, kteří si myslí, že to tak má být a lidi kteří si ničeho nevšimnou.

S ohledem na velice široké spektrum diváků, bych se skutečně přimlouval k tomu, že by toto představení mělo mít nějaký vysvětlující dovětek.

Nicméně, pojďme k vlastnímu představení. Divadlo bylo plné až po střechu, dokonce bylo vyprodané i stání. V sále byl mix všech věkových a sociálních skupin a tak byla očekávání zcela jistě vysoká.

Kdo se těšil na ony avizované silvestrovské vtípky, musel být v neustálém střehu, protože tanečníci chrlili jeden nápad za druhým a už teď napíšu, že se docela povedly, snad některé byly nedomyšlené nebo zbytečné, ale to už je úděl takových "improvizací". Projedu si tedy představení ještě jednou v hlavě a zkusím popsat, co popsat dokážu. A na mnohé si jistě už nevzpomenu.

Už po otevření opony diváky oslnila pleš Drosselmeiera. Luboš Hajn v této roli jindy roztomilý stařík dnes vypadal dost děsivě, že mohl být s klidem zaměněn za lichváře. Když se pak sešli obyvatelé městečka na svém náměstí, tak se zde opakovaly některé drobné vtípky z minulého roku, jako například když nemá Bob Cratchit (Viktor Konvalinka) peníze na vánoční krůtu, nabízí řezníkovi (Vlastimil Hradil) svou dceru Klárku (Nicole Delacretaz). Ovšem letošní řezník si jako ten minule Klárku neodvedl, postačilo mu kolo. Suchar. Také zde byly vyměněné kostýmy, kdy muži byli v dámských kostýmech a naopak. K nepoznání byl proměněný samotný lichvář - Radek Vrátil, neboť měl paruku a líčení jako Saša Rašilov v Králu Learovi, tedy něco jako Jocker z Batmana. Maska byla tak dokonalá, že byl problém tanečníka skutečně identifikovat.

I duchové měli nějaké ty doplňky - masku Scary movie či extra vycpaného prsatého ducha. A když se pak na scéně objevil Ďábel - Viktor Konvalinka, začaly se dít ty opravdové věci. Konvalinka ani moc nemusel měnit svou choreografii, neboť gay Ďábel je vtipný sám o sobě. Každopádně byl to právě Konvalinkův výstup, který rozpohyboval diváky do té správné silvestrovské nálady.

Ať to vymyslel kdokoliv, byl to geniální nápad, že se Viktor Konvalinka na scéně zjevoval průběžně i v jiných momentech, kde normálně není. Za naprosto bezkonkurenční nápad považuji jeho výstup v závěru prvního jednání. Vzadu na svahu stojí Víla Vánoc, Louskáček a Klárka na saních. Tu se u Víly Vánoc zjevil Ďábel, udělal nějaký posunek a z lávky seskočil. Ovšem tento seskok nebyl vnímán jako seskok, ale jako kouzelné zmizení do Pekla. Naprosto jednoduché, naprosto geniální a závěru to dodalo neuvěřitelné body navrch.

Když pak přišel na řadu rej sněhových vloček, divadlo málem spadlo. Zatímco dámy - sněhové vločky měly kromě svého standardního kostýmu šály kolem krku, tak tanečníci a tanečnice v rolích "koulujících se dětí" byli v plážovém - pánové ve slušivých plavkách a zimní čepici, dámy v bikinách, kolem pasu uvázaný šátek a mega sluneční brýle. A aby nebylo kouzlo zimy porušeno, každou chvílí se klepali zimou. Po tomto tanečním čísle, které vyvolávalo jak salvy smíchu, tak i kroucení hlavou, nebyl již nikdo na pochybách, že je Silvestr. O přestávce to velmi vesele komentovala skupinka německy hovořících seniorů a i u baru se na téma "plavky" vtipně diskutovalo.

I dárky vykouzlené vílou vánoc měly svá překvapení. Španělé měli na hlavách blikající ďábelské rohy a sexy oblečky. Zcela nepochopitelně byl Jonáš Dolník bez horního dílu kostýmu. Naprosto zbytečný efekt. Čertovské aranžmá bohatě stačilo.

Jiří Waňka a Oleksandr Kysil zcela nedomysleli svůj vtípek, neboť v tak rychlém tempu, v jakém jsou "Rusové" lze skutečně každou změnu choreografie velmi vážit. A tak zatímco Oleksandr Kysil odtančil celou choreografii dle Vámose, tak Jiří Waňka druhou půlku svého výstupu postavil na tom, že přestal tančit a tleskáním povzbuzoval svého kolegu. Bohužel, než vtipně, působilo to spíše jako šikana, což bylo ještě korunováno při jejich klaněčce, kdy Waňka stál s úsměvem vedle Kysila, který (logicky) sotva popadal dech.

Aya Watanabe si velmi jednoduchým, ale efektním příchodem - několikrát procházela otočnými dvířky svého vánočního balíku, aby pak čínským tancem vykouzlila milý úsměv na tvářích diváků. Už, už to vypadalo, že se její další překvapení nepodaří, neboť transparent, který si Aya Watanabe připravila byl zmuchlaný, ale nakonec se závada podařila odstranit a tak si celé divadlo přečetlo přání k novému roku 2012 nejen v češtině, ale i v její rodné řeči. Mělo to neuvěřitelný úspěch.

I Harlekýni si připravili překvapení. Kromě v obsazení psaní - Tomáš Červinka, Libor Kettner, Mathias Deneux a Matěj Šust se na scéně objevila ještě jedna Kolombína - Ivana Mikešová, ovšem v naprosto dokonalé černošské verzi. Mikešová velmi snadno zapadla do celého týmu, takže jejich choreografie, pokud by byla dopilována, co se týče synchronizace a oproštění od různých grimas, by jistě obstála i v seriozním přestavení. Jedinou vadou na kráse bylo u dvou pánů chybějící část horního kostýmu. Chápu tanečníky, že mají potřebu ukazovat svá těla co nejméně oděná, zde to ale bylo naprosto zbytečné. Na konci klaněčky, když někdo z tanečníků zaklepal na dvířka, kudy vcházela Číňanka, byla tam zřejmě Aya Watanabe (moc vidět nebylo) a s někým se tam muchlovala.

Mírná hádka na počátku výstupu uvedla Kristýnu Němečkovou a Giovanniho Rotola v Arabském tanci. Oba tanečníci skvěle vystihli atmosféru hudby a jejich drobné úpravy choreografie tak pouze lehce v druhém plánu předkládaly manželské neshody v jedné arabské rodině. Givanní Rotolo měl na zádech napsáno péefko, ale moc vidět nebylo.

No a pak už přišel na řadu Valčík. V krásné Čajkovského hudbě si páni s dámami vyměnili kostýmy, takže zatímco dámy vypadaly v pánských kostýmech elegantně, pánům mnohdy ani milimetr látky nezakrýval záda, přece jen jsou mohutnější. Člověk je zvyklý na dámy v kalhotách, takže přece jen zraky hlavně padaly na pány v sukních. Bylo to hodně vtipné, byť mnozí pánové byli elegantnější ještě víc ženy. Valčík sólo, tedy Zuzana Šimáková, Ivanna Illyenko, Miroslav Urban a Ondřej Novotný byli v kontrastu se sborem, neboť byli oděni, tak jak je předepsáno. Tento zachovaný kostýmní pořádek, tak doplnil základní premisu těchto silvestrovských vystoupení a to, že podstatná taneční čísla mají být zachována. Trochu to v závěru dělalo zmatek, protože se nepodařilo utvořit z tanečníků pravidelnost, to znamená, že nebyla zachována sestava muž - žena - muž - žena, tedy podle kostýmů. Díky změnám se tak stalo, že stály třeba vedle sebe dvě ženy (rozuměj dva kostýmy ženy).

Rebecca King jako Víla Vánoc, Adam Zvonař jako Louskáček a Jade Clayton jaké Klára ve snu, zachovali to podstatné, kvůli čemu se na balet chodí a to čistou krásu tance. Adamovi Zvonaři lze vytknout akorát to, že jako Louskáček neměl culík. Jsou prostě atributy, které nelze vynechat. Při partneřině bylo občas vidět, že se hodně zaměřuje na techniku, tedy kam a jak si stoupnout, kde a jak správně chytnout partnerku. Nicméně ve variacích byl jeho skok lehký a elegantní a byla radost na něj se dívat. I Jade Clayton zářila, snad ve variaci spadla ze špiček, ale to rozhodně neubralo na pozitivním dojmu. Tento pár, který jsem měl možnost vidět prvně, se mi velmi líbil a myslím, že toho má ještě hodně před sebou.

Závěr byl standardní směsicí různých, povětšinou opakujících se nápadů. Už, už to vypadalo, že nic nepřijde, ale pak se při klaněčce zjevila opravdová víla. Ať již to byla Víla Vánoc nebo Víla 2012, rozhodně mne tím naprosto odrovnala. V kostýmu Víly Vánoc se přišla uklonit 100% žena - Mathias Deneux. Přišla, uklonila se, odešla a já pochopil, čemu se říká slíznout smetanu. A vy ostatní tanečníci tam dvě hodiny skáčete, zbytečně!

Všem tanečníkům děkuji za příjemné pokoukání. A to za celý uplynulý rok. Mám vás rád, snažím se vás poznat všechny jmenovitě, ale s vámi holkami je to problém - "vy v tom bílém" prostě splýváte. Vy co jste nemocní, uzdravte se, vy co jste zdraví, ať vás žádná nemoc či úraz neskolí. Mnoho rolí vám přeji, pro které budete rádi potit krev. To vše vám přeji do roku 2012.

Korespondence V + W 20.12.2011 v 19:00

2. ledna 2012 v 1:00 | klm.007 |  Hostující soubory
Uplynul skoro rok a já opět vyrazil na toto unikátní představení. V první řadě je třeba říct, že scéna Švandova divadla na Smíchově, kde nyní Národní divadlo Brno hostovalo s touto hrou, lépe odpovídalo scéně, než poněkud velká Nová scéna, kde se hrálo minule. Až po strop vyprodané hlediště jasně ukazovalo na to, že šeptanda je nejlepší reklama.

Napodruhé jsem si celý příběh dvacátého století užil bezezbytku. Dora Viceníková z korespondence vybrala to podstatné a zdramatizovala to tak úžasně, až to vypadalo jako smyšlený příběh. Tak geniální to bylo. Jan Mikulášek jako režisér dodal celému příběhu fantaskní atmosféru, která se nesnažila zachycovat reálnými rekvizitami dobu. Ta jistá nadčasovost a snovost naopak utvořila kompaktní celek, ve kterém se pohybovali tři herci. Zatímco Gabriela Mikulková střídala jednotlivé ženské postavy, které se v životech obou pánů objevovaly, Václav Vašák byl jen Voskovcem a Jiří Vyorálek jen Werichem. Vašák i Vyorálek dokázali pochopit oba věhlasné herce a skrze toto vnitřní pochopení stvořili naprosto dokonalé figury, které ač byly zcela jiné, pořád to byl Voskovec a Werich, tak jak si jej z televize pamatujeme.

Toto představení se tak stalo naprostým úkazem něčeho mimořádného, co prostě musí každý vidět. Je to jedno z těch představení, kde nevidět, znamená životní chybu. Diváci v sále odměnili tvůrce nekonečným potleskem.

Gold za všechny peníze 19.12.2011 v 19:00

2. ledna 2012 v 0:56 | klm.007 |  ABC
Tak to se skutečně nepovedlo. Šílená nuda, která vznikla velice špatnou dramatizací díla Josepha Hellera. Ačkoliv lze říct, že Městská divadla pražská se poslední dobou věnují dramatizacím známých literárních děl a tudíž lze očekávat jistou praxi, tak v tomto případě je to jasný propadák. Jakoby Věra Mašková a Ondřej Zajíc, kteří jsou pod dramatizací podepsáni, nevěděli, co vlastně chtějí. Anebo naopak o nic z knihy nechtěli přijít.

Na scéně sledujeme jednak osobní život hlavní postavy Golda a pak jeho profesní růst či kariéru. Obě tyto složky jsou zajímavé, ale vzájemně neslučitelné. Oběma těmto Goldovým životům je věnován stejný prostor. Díky tomu je inscenace šíleně dlouhá a nudná. Dramatizátoři měli jednu z těchto složek hodně potlačit. Jelikož je ve všech upoutávkách zmíněna politická kariéra Golda, bylo by na místě škrtnout osobní život. Je jasné, že košatý román se může rozvíjet všemi směry. Divadlo by mělo mít velmi jasnou a čistou dějovou linku. Není nic horšího, než vidět v závěru inscenace, kterak dramatizátorům dochází dech a nejsou schopni se vypořádat s další Goldovou milenkou. Narážím tím na Goldovu služební cestu do Jižní Ameriky(?), kde je s ním jeho nová milenka, o které se jen hovoří, ačkoliv všechny další ženy jsou reálně vytvořené herečkami a přitom tato nová milenka docela zásadně vstupuje do děje.

A přitom herci jsou tak skvělí. Hlavní postavu Golda hraje Luboš Veselý. Ten přesně vytvořil postavu ušlápnutého ženáče a nevýrazného člověka. Veselý skvěle vypráví příběh, glosuje, komentuje, prostě dělá vše jako by to bylo monodrama. Ale bohužel není. Myslím, že pokud by dramatizátoři stvořili monodrama právě pro Luboše Veselého, stal by se z toho hit. Je tak málo mužských monodramat a zde to byla zcela jistě promarněná šance. A že by to mohlo fungovat, dokazoval Veselý neustále - všechny jeho monology, které byly velmi zajímavé, jsou zcela nelogicky vyprávěny ve třetí osobě.

Za zmínku stojí také Hanuš Bor, který byl proměněn ve starého neurvalého dědka, Goldova otce. Bor byl v roli jako doma a mnohokrát diváky pobavil. Stejně tak i Goldova nevlastní matka v podání Radky Fidlerové velmi dobře bavila diváky. I Hana Doulová v roli Harriet byla tolikrát k smíchu. Anna Kulovaná v roli Goldovy milenky Andrey měla velmi snadnou pozici, protože hloupá bohatá dívka, je vděčnou rolí. Kulovaná dokázala svou výšku a dlouhé nohy skvěle použít, takže vedle drobného Luboše Veselého působila skutečně komicky.

Vladimír Čech jako otec Andrery. Arogance a xenofobie ve všech možných variantách. Z Connovera čouhaly na všechny strany peníze a to bohatství z něj dělalo boha. Tedy alespoň v jeho očích. Člověk nevěděl, zda se má smát či ho má mrazit.

Scéna Adama Pitry byla docela nápaditá, stále bylo co objevovat.

Ač tedy byly v inscenaci veselé okamžiky, o přestávce se docela plné divadlo poněkud vyprázdnilo. Však také závěrečný potlesk, extrémně slabý, jasně tvůrcům naznačil, že tento kus je vhodný k derniéře.

Světanápravce 16.12.2011 ve 20:00

2. ledna 2012 v 0:46 | klm.007 |  Divadlo Komedie
Psát o tomto představení je skoro až zbytečné. Pokud má nějaká inscenace premiéru v roce 2006 a stále se hraje, tak to o něčem svědčí. A pokud se to hraje v Divadle Komedie, pak je to ještě jasnější.

Bylo vyprodáno. Všichni natěšení jsme seděli na jevišti, kde se také hrálo. Komornost celého představení byla klíčová. Být tak blízko hlavnímu páru a poslouchat jejich rozhovor, to bylo jako sedět u nich v obýváku. Martin Finger jako Světanápravce neustále chrlil své myšlenky. Bylo jich kvantum, stejně tak bylo i nekonečně mnoho jeho neverbálního projevu. Finger dokázal však diváky zcela zhypnotizovat. Jeho veskrze nesympatická postava dokázala v průběhu představení diváky oslovit natolik, že nakonec byli všichni na jeho straně.

Stejně tak i Gabriela Míčová v roli ženy vyprofilovala svou postavu zcela jasně. Nejprve submisivní jednoduchá žena, o které si diváci nemysleli nic pozitivního. Stále visela ve vzduchu otázka - proč zůstává s tak hrozným člověkem, když prostě může odejít. Míčové se podařilo svůj vztah ke Světanápravci vysvětlit naprosto jasně. Nejlepší na tom však bylo, že zatímco se Světanápravcem komunikovala slovy, s diváky především neverbálně. A to činilo představení tak skvělým.

Dušan David Pařízek jednoduchými prostředky stvořil skvělou inscenaci. Oproštěna od všech zbytečných rekvizit se děj odehrává v podstatě jen na gauči.

Světanápravce, jehož autorem je Thomas Bernhard, byste prostě v Divadle Komedie měli vidět.

Ohrožené druhy 13.12.2011 v 19:00

2. ledna 2012 v 0:42 | klm.007 |  Nová scéna
Je chvályhodné, jak se Nová scéna zabydluje zajímavými projekty. Zdá se také, že i činohra Národního divadla zde našla své místo. Snad je to tím, že tato scéna je plně ve stínu Zlaté kapličky i Stavovského divadla a tak nikdo většinou nic nečeká od projektů, které se zde prezentují, aby pak byli nakonec všichni překvapeni, jak se to povedlo.

Osvědčený dramatik Petr Zelenka připravil a režíroval pro Národní divadlo svou novou hru. Ačkoliv se v programu dočteme, že to původně mělo být pro polské divadlo, nakonec je to přece jen hra v české premiéře. A je zde plno zajímavostí. Jednak je to divadelní program, který je vlastně "pouhou" knihou s textem hry. Dále je zde scéna Martina Chocholouška, která je převzata z jiné inscenace a to ze Srpna v zemi indiánů. V nějaké recenzi jsem četl, kterak je scéna nepovedená a nefunkční, mně naopak přijde velmi povedená a funkční.

Text je vtipný, děj předvídatelný - nic mimořádného se nečeká ani nekoná. Takových her, respektive her na podobné téma už bylo napsáno hodně, každopádně je to hra, která stojí za zhlédnutí.

Vše stojí a padá na výkonu Jiřího Štěpničky. Jeremy poněkud nekonvenční fotograf je v podání Štěpničky plný života. Je potěšením pro oko sledovat Štěpničku, který v roli doslova omládl. Jeho temperament není jen povrchově hraný, vychází zevnitř a životní síla z něj doslova tryská. To on je hybatelem celého děje.

Jeremyho spolužák Jan v podání Igora Bareše, což je postava gaye, je naopak vnitřně zklidněný, a ačkoliv je Jan vysokým manažerem, chová se dosti submisivně a uzavřeně. Zatímco Štěpnička je věkově s Jeremym sblížený - postavě je šedesát let a nevypadá na to. Bareš, který je o mnoho mladší než Štěpnička, dokázal postavu bez jakýchkoliv maskérských pomůcek skutečně "zestařit" natolik, že oba herci na jevišti vypadají jako spolužáci.

Miluše Šplechtová jako přítelkyně Jeremyho je ve své obvyklé roli - temperamentní žena středního věku, která se snaží držet otěže života pevně v rukou. I Sabina Králová jako Eva, vedoucí produkce je ve své obvyklé roli a to atraktivní žena s mírně hysterickými sklony. A když tak přemýšlím i Jan Dolanský je ve své obvyklé divadelní roli - sympatický mladý muž - kreativec Pavel. A v travesti roli Janova přítele Hanky je Michal Kern. Namaskovaný jako Kubišová, to je tedy něco!

První půle šlape jako hodinky. Příběh má spád, jsou zde vtipné hlášky a vůbec je to celé povedené. Po přestávce však hra rapidně ztrácí spád. Mnohé je řečeno a ukázáno navíc a tak se konec rozplizne do neurčita. Hře by rozhodně pomohly razantní škrty ve druhé půli - pak by činohra Národního divadla mohla mít opět titul, na který se bude chodit.

Láska a peníze 12.12.2011 v 19:00

2. ledna 2012 v 0:35 | klm.007 |  Divadlo v Dlouhé
Tak to asi nikdo v Divadle v Dlouhé nečekal - taková změna dramaturgie zaskočila všechny. Někteří to pak nevydrželi a během představení odešli, a protože se hrálo bez přestávky, muselo to být skutečně velké pnutí, zvednout celou řadu uprostřed hry. Každopádně většině, alespoň dle závěrečného potlesku se to líbilo. Mně také.

Současná britská dramatika přináší nový vítr do poněkud usedlé české dramatiky. Pro mnohé těžce stravitelné vulgarismy, které přece jen z jeviště nezní českému uchu příliš lahodně, dokreslují zcela syrový pohled na současnost. Je však současnost skutečně tak děsivá? Je, ale člověk to asi v běžném životě tak nevnímá. Až divadlo nastavuje ono pověstné zrcadlo…

Denis Kelly napsal hru, která je celá fragmentová, v mnohém připomíná filmový střih a ještě ke všemu se příběh odehrává od konce. Ze začátku jednotlivé obrazy působí vzájemně indiferentně, jakoby neměly nic - kromě Británie společného - až později se z jednotlivých kousků stvoří příběh. Naprosto úžasný příběh.

A když tedy vezmeme tuto výborně napsanou hru a dáme ji do rukou tolik specifického režiséra jakým je Jan Mikulášek, je jasné, že to bude rozhodně velmi zajímavé.

Velice jednoduchá, nápaditá scéna Marka Cpina velmi zmenšila prostor jeviště. Díky tomu jsou herci velmi omezeni v pohybu, což je nutí svou energii ještě více směřovat na diváky. Režisér pak šel ještě dál a mnohdy se hraje přímo na forbíně či dokonce v hledišti. Dalo by se říct, že co obraz, to originální pojetí. Za jiných okolností by možná celé režijní pojetí působilo rušivě, neboť je dost excentrické a pro diváka v mnohém složité, ale právě v tomto příběhu to dotváří celou atmosféru.

Ač se nejvíc na scéně objevuje Miloslav König v roli Davida, vše se vlastně točí kolem jeho ženy Jess - Heleny Dvořákové. Miloslav König roztáčí kola šíleného vyprávění. Jeho David je namachrovaný týpek, který však za maskou pana dokonalého skrývá nulu nebo trosku, jak chcete. König balancuje přesně na hraně realistického ztvárnění Davida. Kdyby ještě trochu zatlačil na pilu, už by to bylo příliš, aby byl věrohodný. Pokud by zase ubral, David by neměl absolutně žádnou vypovídací hodnotu. König tak skvěle roztáčí kola smíchu i mrazivého ticha.

Helena Dvořáková jako Jess je naopak velmi submisivní a klidná, dokáže o svém životě hovořit s pokorou a smířením. Bohužel však v jediném monologu, který má Dvořáková, svou Jess prezentuje jako "blbou blondýnu". Ovšem na to nemá. Pokud bylo účelem vytvořit takto jednoduchou "konzumní" ženu, pak byly zvoleny zcela špatné prostředky. Jednak napodobovat dikcí a mimikou jinou "blbou blondýnu" Ivu Pazderkovou je zcela scestné, neboť tu nemůže nikdo trumfnout a pak také v jiných výstupech je Dvořáková "civilně normální", po blbé blondýně ani zbla. Tento zásadní rozpor tak ničí celou postavu Jess. Tvůrci by se měli rozhodnout, jak prezentovat Jess a pokud to mělo značit nějaký její vývoj - nebyl patrný.

Za vrchol inscenace lze považovat výstup Jana Vondráčka a Marie Turkové. Jejich vyprávění o tragické smrti své dcery a anabázi s hrobkou na hřbitově, bylo přirozeně smutné, depresivní. Tragédie zde byla vedena natolik citlivě, že nesklouzla ke smíchu, ač některé věci, které oba rodiče na hřbitově prováděli, mohly působit směšně.

Klára Sedláčková-Oltová a Magdalena Zimová stvořily své ženské postavy dle svého naturelu a jejich více či méně praštěné ženy patří mezi další podobné postavy, kterým se tak rádi v Dlouhé smějeme.

Miroslav Hanuš opět v zajímavé roli. Nejprve baví diváky jako jakýsi konferenciér na začátku představení, aby pak jako Duncan zcela ohromil publikum. Hanuš vytvořil tajemnou postavu, která může být snem nebo také dokonalým úchylem. Tento bard Divadla v Dlouhé opět nezklamal.

Jan Meduna lehce vniká do příběhu ostatních. Nahlédne, něco konstatuje a zase zmizí. Jeho postava je hodně vedlejší, nikoliv však nadbytečná.

Celkově lze konstatovat, že toto představení vyvolá hodně diskuzí. Rozhodně tomu tak bude u stálých diváků Divadla v Dlouhé. Je to skutečně riskantní počin dramaturgie. Myslím, že ještě jednou vyrazím kouknout na tento bizarní příběh. Hra je to docela krátká, a proto se hraje bez přestávky.

Leoš aneb Tvá nejvěrnější 10.12.2011 ve 20:00

2. ledna 2012 v 0:22 | klm.007 |  Hostující soubory
Nejprve šly o tomto představení zvěsti a docela zajímavé reakce. Když pak Divadlo Husa na provázku přijela hostovat do Archy, bylo jasné, že to musím vidět.

Stejně jako mnoho diváků jsem měl představu, že tento muzikál o kterém se všude takto hovořilo bude něco na styl Balady pro banditu. Milan Uhde to napsal a Miloš Štědroň složil hudbu. Ovšem o nějakém muzikálu nemůže být ani řeč. Hudba je spíše v úrovni scénické hudby, než aby zde zazněly nějaké skutečné písně, o potenciálním hitu nemluvě. Však také po představení jsem ve frontě na kabáty zaslechl několik stesků, že šli na muzikál a on to žádný nebyl.

Režisér Vladimír Morávek nezůstal své pověsti nic dlužen a celou inscenaci pojal velmi velkoryse. Jsou zde velké davové scény i komorní dramata. Prolínají se zde reálie, fikce i sny za neustálého dění na scéně. Ladislav Vlna si se scénou vyhrál. Na scéně jsou od obrovských rekvizit typu koně až po drobnosti, kterých si člověk sotva všimne.

Hraje se všude, nejen na jevišti, ale i mezi diváky. Celé představení je tak nekonečným tokem událostí. Herci, a že jich zde je, se střídají ve velkých i malých rolích, prostě je to takové klasické provázkovské představení. Rozhodně je však třeba vyzdvihnout Martina Havelku v roli mistra, tedy Leoše Janáčka. Jeho výkon je skutečně úchvatný a to nejen po formální stránce, kdy je maskován jako Janáček, má moravský přízvuk jako Janáček, ale hlavně celou postavu naplňuje silou Janáčkova života. Právě Havelkův přínos, spolu s přínosem Uhdeho a Morávka tak ikonu Janáčka ukazuje jako člověka z masa a kostí.

Po skončení představení jsem měl takové rozporuplné nálady, ale do druhého dne se mi to rozleželo v hlavě a musím říct, že toto představení je skutečnou perlou na současné divadelní scéně a rozhodně jej doporučuji. Když pro nic jiného, tak si konečně uděláte, stejně jako já, pořádek v těch Janáčkových ženách…

Hry o Marii 4.12.2011 v 19:00

2. ledna 2012 v 0:16 | klm.007 |  Národní divadlo
Co ještě psát? Už jsem to viděl asi pětkrát - kdo to má stále počítat, že. Rád si užívám tu velkolepost hudby Bohuslava Martinů i velkolepost režie Jiřího Heřmana. Pro mne je to prostě dokonalé představení, které přináší pohodovou náladu.

Úspěch u publika byl jako vždy obrovský.

Něžná je noc 3.12.2011 v 19:30

2. ledna 2012 v 0:15 | klm.007 |  Divadlo v Celetné
Dva příběhy a dva výsledky. První je katastrofální, druhý velmi dobrý.

Nejprve dramatizace jedné epizodky z románu Zločin a trest. Postava Marmeladova je docela jednoduchá a to svádí k šablonám a klišé. Režisér Patrik Hartl do této role obsadil Martina Hofmanna. Herec se však s rolí vůbec nepotkal. Tak daleké minutí jsem už dlouho neviděl. Divák vidí mladého muže, alkoholika v poněkud zanedbaném zevnějšku s harmonikou, který vypráví svůj příběh. Marmeladov je opilý a to je Hofmannův největší problém. Jeho formální projev opilce vůbec nekoresponduje s jeho pohledem - ty jeho oči vypadají naprosto střízlivě a to je zásadní chyba. Možná, kdyby opilcův projev nebyl tak výrazný - mám na mysli to blekotání a vrávorání, pak by se ten civilní pohled v očích dal přežít. Takhle to byla nuda. Atmosféra nikde, pointa příběhu vyzněla do ztracena a tak jediné zajímavé bylo zjištění, že Martin Hofmann je zručný hudebník.

To naopak ve druhé povídce Něžná, taktéž od Dostojevského, byl Hofmann jako ryba ve vodě. Sice by se mohlo zdát, že mu hodně pomohla v podstatě němá role jeho ženy, kterou hrála Marika Šoposká, ale byl to právě Hofmann, který na scéně po kapkách dávkoval násilí, aby se jako ve spojených nádobách zvyšovalo napětí v hledišti. Zatímco v prvním příběhu komorní provedení odhalilo Hofmannovy oči, tak zde právě to byly ty jeho oči, které jasně deklarovaly to, že "zlo je pod sluncem", ať okolí říkáme něco jiného. Hofmann jasně ukázal, že domácí násilí není vymožeností dneška, Dostojevský to pospal velmi pregnantně. Škoda tomu "šťastnému konci", kdy smrt všechny vysvobodí. Rozhodně by se mi líbilo, kdyby po všem tom násilí Hofmann s úsměvem odešel a vzkázal něco v tom smyslu "ráno se vrátím…".

Dramatizace povídky Něžná je skutečným zážitkem a rozhodně by neměla být zlikvidována jen tím, že příběh Marmeladova je skutečně hrozný. Co takhle první povídku prostě jedním tahem škrtnout…? Ta druhá se totiž může vyvažovat zlatem!

Proces 29.11.2011 ve 20:00

2. ledna 2012 v 0:05 | klm.007 |  Divadlo Komedie
Je skutečně zvláštní, jak skvěle si poradili v Divadle Komedie s tak náročným tématem jakým je Kafkův proces. Však také premiéra byla už v roce 2007. Až se člověk musí divit, kde se pořád berou diváci, když se říká, že táhnou jenom komedie nikoliv Komedie?

Dušanovi D. Pařízkovi se podařilo z Kafkova románu vybrat ty hlavní myšlenky, zkondenzovat je do příběhu, který má spád a i přes hloubku Kafkových myšlenek příběh zpracovat do srozumitelného a nadčasového vyprávění. Mnohé zásluhy patří také režisérovi za scénu, která je velmi jednoduchá, ovšem za pomoci světel a dotáček dostává fantastické a fantaskní dimenze.

Martin Finger jako Josef K. rozehrává standardní psychologický boj nevinně stíhaného člověka. Zkouší slušné jednání i agresivní ataky, naděje střídá beznaději. V tom všem se Finger pohybuje naprosto lehce.

Jistě je zajímavé, že všude v mém okolí seděli školáci. Moc staří nebyli a tak jsem měl poněkud obavu, jak je to bude bavit a jak moc budou rušit. Nakonec se ukázalo, že až asi na tři dítka, zbytek žáků sledoval hru se zájmem. Co víc si přát.

Kafka, který je pro mnohé čtenáře nestravitelný, je zde zpracován velmi stravitelně a rozhodně navnadí inscenace k tomu, aby si člověk nějakého toho Kafku přečetl. Doporučuji vidět všem, než Komedii zavřou!

My Fair Lady 25.11.2011 v 19:30

2. ledna 2012 v 0:00 | klm.007 |  Divadlo Na Fidlovačce
Je to zvláštní, ale tento velmi klasický muzikál se inscenuje v podstatě stále stejně, dle filmového vzoru. A ač i tato inscenace se v mnohém drží filmové předlohy, jsou zde zásadní změny, které osvěžují zažitý filmový stereotyp.

Divadlo na Fidlovačce je muzikálovou velmocí mezi pražskými divadly. Ač bez orchestru, dokážou i v relativně komorním prostředí vyprodukovat muzikál, který má úspěch. Otázkou však zůstává, zda i této klasice klasiky svědčí komorní provedení. Musím se přiznat, že mně právě zde chyběl živý orchestr i jistá muzikálová velkolepost. A taky zcela u mne propadl Tomáš Töpfer jako Higgins. Jistě je zajímavé, že Töpfer zpívá jinak než Rex Harrison, což většina českých Higginsů nedělá, bohužel však nedokáže to podstatné - přesvědčit diváka, proč by mu měla dát mladá krásná Eliza přednost před Freddym…

Pro mne naprosto neznámá Barbora Mošnová se ukázala v tom nejlepším světle. Je přesně akorát ve věku, kdy herečce Eliza sluší. A co víc, Mošnová je vynikající v obou polohách - uřvaná a vulgární a distingovaná a překrásná. Ovšem skutečná bomba bylo to, že je naprosto typově podobná Tereze Bebarové, se kterou alternuje.

Otakar Brousek ml. odvedl standard. Plukovník Pickering vypadal a jednal jako každý jiný Pickering. Ač tedy Brousek nepřinesl nic nového, jeho hraní na jistotu dávalo inscenaci pevný řád a oporu všem spoluhráčům.

Dalším mým překvapením byla alternace Václava Svodoby v roli popeláře Doolittla - byl jím Miroslav Hanuš. Můj oblíbený herec z Divadla v Dlouhé. I zde Hanuš ukázal, kterak je univerzálním hercem. Zatímco Mošnová - Bebarová jsou typy téměř shodné, o Hanušovi - Svobodovi to říct nelze. Hanuš svou typickou dikcí cedí repliky skrze zuby a oči mu šibalsky planou. Když se octne v hudebním čísle, zcela suverénně zpívá a tančí. Byla to skvělá volba, obsadit tohoto herce.

Libuše Švormová zahrála madamme Higginsovou jak jinak než skvěle. Herečka s vrozenou grácií a kultivovaným hlasem rozhodně nemá problém se ztvárněním dámy z velmi vysokých kruhů.

A tak jako Libuše Švormová je doma ve šlechtických sférách, tak Ludmila Molínová je doma mezi proletariátem. Paní Pearsová je role přesně pro ni. I ona v mnohém pomohla úspěšnému přijetí u diváků.

A nyní Freddy Eynsford-Hill. Marek Holý byl tak vynikající, že prostě Higginse přehrál. Prostě, ať se na to dívám z jakékoliv strany. V této inscenaci, kterou režíroval Juraj Deák, není šťastný konec, protože si Eliza nevzala Freddyho…

Specialitou, která rozhodně nebývá k vidění, je výstup Zoltána Karpathyho. To co vypráví ve filmu a i v jiných divadelních produkcích po plese Higgins paní Pearsové, kterak Karpathy "objevil" původ Elizy, tak to ve fidlovačské inscenaci v ich-formě hraje sám Karpathy. Skvělé číslo pro Dennyho Ratajského. Tento všestranný herec zde plně využil svých tanečních, pěveckých i hereckých schopností a po prvotním diváckém šoku "tohle ve filmu nebylo", se stal miláčkem publika!

Scéna Ivo Žídka s jednoduchými přestavbami sympaticky dokreslovala děj, stejně tak i kostýmy Sylvy Zimuly-Hanákové byly příjemným pokoukáním. Kostýmy přenesly děj do "první republiky". Hudební nastudování dělal Ondřej Brousek a Dominik Renč a i když bylo slyšitelné, že hudba nemá originální aranžmá, nijak to nevadilo.

Nebýt toho divného Higginse, ať již vinou herce nebo režiséra, byl by to zcela jistě povedený kousek.

Důkaz 23.11.2011 v 19:00

1. ledna 2012 v 23:55 | klm.007 |  Rokoko
Důkaz je sympatická hra, která vypráví zajímavý příběh o matematice. Ne, to není tak úplně pravda. Matematiky je sice všude kolem dost a dost, ale je to jen kulisa. Přesto, člověk, proto kterého byla matematika ve škole nutným zlem, se rád nechává fascinovat lidmi, kteří ji rozumějí. Jako by byli něco víc.

Máme zde profesora matematiky Roberta v podání Oldřicha Víznera, který se zde sympaticky zjevuje, promlouvá svá moudra a vytváří podstatnou atmosféru konce života. A pak jsou zde jeho dvě dcery. Každá je jiná a každá se svým způsobem věnovala svému otci. Zásadní myšlenka díla je rozhodnutí, určení, kdo udělal víc - dcera, která nechala školy a plně se věnovala nemocnému otci nebo dcera, která od rána do noci pracovala, aby uživila otce i sestru opatrovatelku? Tato skvělá jednoduchá zápletka měla sílu oslovit diváky.

Do toho všeho vniká mladý ctižádostivý element Hal v podání Martina Písaříka. Herec, který je v roli také kromě vědce i hudebních, dostal příležitost k živé produkci. Písařík přímo na scéně hraje na bubny, které velice dobře dokreslují inscenaci, ať již v atmosféře nebo předěly mezi jednotlivými obrazy.

Obě výše zmíněné sestry Veronika Kubařová - Catherine, ta co nechala školy a starala se o otce a Stanislava Jachnická - Claire, ta co celou rodinu živila.

Z reakcí diváků, kteří viděli film, bylo vidět a slyšet ve frontě na šatnu jisté zklamání. Já jsem film neviděl a naopak mne hra velmi oslovila s tím silným sociálním podtextem - jak se vyrovnat s nemohoucností rodičů.

Hru Davida Aubuma v režii Ondřeje Zajíce nelze označit za něco výjimečného. Je to standardní průměrná inscenace, ale rozhodně to nemíním jako negativní hodnocení. Hra má své kouzlo a jistě si najde své diváky.

Moonshine 16.11.2011 v 19:00

1. ledna 2012 v 23:33 | klm.007 |  Nová scéna
Kdyby toto představení mělo takovou úroveň, jakou má plakát a jiné fotky z této inscenace byla by to událost sezóny. Stejně tak i divadlem vytvářená "šeptanda" o tom, že to bude něco mimořádného, přispělo k tomu, že se nic mimořádného nedělo. Moonshine je zcela průměrné a zapomenutelné představení. A přitom, jaký paradox, tanečníci jsou naprosto skvělí. Radost na ně pohledět.

Představení je složeno ze tří, relativně krátkých choreografií, mezi které jsou vloženy, subjektivně dlouhé, dvě přestávky. Zcela zbytečné přestávky mne sice nudily, ale zase jsem mohl pozorovat ostatní návštěvníky, jak se tváří a baví. Tvářili se docela neutrálně (rozuměj žádné nadšení) a bavili se o jiných věcech, než o přestavení. To také o něčem svědčí.

Všechny tři choreografie pocházejí z dílny Christophera Bruceho. A ačkoli mne jeho dílo nějak víc nezaujalo, jedna věc zcela bila do očí. Po všech těch modernách, které se vyznačují hlavně plazením po zemi (down, down, down), tak Bruce naopak vede tanečníky hezky a sympaticky nahoru (up, up, up). Zejména je to patrné při práci paží, kdy tanečníci jsou neustále "tlačeni" vzhůru. Tato lehkost a vzdušnost se tak stala hlavním spojovacím článkem jednotlivých choreografií.

První choreografie byla na hudbu The Waterboys a jmenovala se Dance at the Crossroads. Ač měl příběh ambice vtáhnout diváky do děje, nestalo se tak. Hudba jasně povzbuzovala, ale publikum bylo dost chladné. V choreografii tančilo sedm tanečníků: Alexandre Katsapov, Jonáš Dolník, Matěj Šust, Zuzana Susová, Zuzana Šimáková, Lenka Hrabovská a Tereza Kučerová. Mezi všemi těmito tanečníky zejména vynikla Zuzana Susová, která měla velmi efektní výstupy, takže její jasná technická připravenost a ověřený herecký talent, byly jasnou zárukou úspěchu. Druhou hvězdou této chorografie byl Alexandre Katsapov. Ten jako vždy byl přesný a srozumitelný. Zatímco u jiných tanečníků to mnohdy vypadá, že to co dělají na jevišti, je tak nějak "přibližně", Katsapov opět ukázal, že u něj "přibližně" neexistuje. Každý krok a gesto bylo přesné a díky svému velkému charismatu se tak stal Katsapov hvězdou této choreografie.

Bob Dylan hrál a zpíval u choreografie číslo dvě s názvem Moonshine. Jak je v programu napsáno, choreografie byla postavena pro Nederlands Dans Theater 3 - tedy pro tanečníky seniory a tudíž bylo jasné, že zde půjde spíše o herectví než o tanec. Příběh rodinky - otec, matka, dcera a syn - použil archetypální popisy jednotlivých postav. Jako vždy vtipný a přesvědčivý puberťák Viktor Konvalinka i rozjívená mladá slečna Edita Raušerová, vytvořili postavy, které nepřinesly nic nového. Postavy vytvořené jako klišé, prostě nemohou zaujmout. Oleksandr Kysil jako vždy. I zde zapadl Kysil do šablony bručícího otce. Již jinde měl na hlavě kulicha i jinde měl pleny, ale pořád to je Oleksandr Kysil v různých choreografiích. Nuda, nuda. Ale tanečníci za to nemohou, to jen choreografové nemají invenci. Jediný kdo v této choreografii zaujal, byla Tereza Podařilová v roli matky. Podařilová byla lehká jako vánek, milá, příjemná maminka. Doslova zářila a technické dispozice ji dopomohly zobrazení opravdové rodičovské lásky.

Po druhé nudné přestávce přišli na řadu Rolling Stones v choreografii s názvem Rooster. Choreografie pro deset tanečníků byla nakonec tím nejlepším, co bylo k vidění. Barevné kostýmy Marian Bruce a světla Tiny MacHugh dodaly celému přestavení skvělou veselou náladu. Tanečníci s lehkostí i lehkou ironií proplouvali jevištěm, střídali se v rychlých výstupech a snad to nakonec rozproudilo diváky, aby při závěrečném potlesku projevili i nějaké emoce. I zde se ukázal být největší hvězdou Alexandre Katsapov. I zde převýšil své kolegy, byť Mathias Deneux podal také obdivuhodný výkon. Ostatní tanečníci - Zuzana Šimáková, Tereza Podařilová, Libor Kettner, Kristýna Němečková, Viktor Konvalinka, Edita Raušerová, Ivana Mikešová a Francesco Scarpato - tančili svěže a skvěle, ale to samo o sobě nestačí. Příběh i zde zůstal v pozadí, jako nedořečený.

Mnohé moderní choreografie žádný pořádný příběh nemají a nevadí to. Zde však bylo evidentní, že Christopher Bruce chce říct něco konkrétního a srozumitelného. To se však nepovedlo. Na druhou stranu, jak jsem již psal výše, jeho styl v mnohém nahrál k lepším výkonům těm tanečníkům, kteří jsou lépe technicky (rozuměj klasicky) disponovaní.

Moonshine se tak stane jedním z běžných, průměrných představení, které si odehraje svých pár repríz, aby se pak bez většího zájmu zderniérovalo.

P.S. Neodpustím si poznámku, že choreografický slovník Petra Zusky v mnohém vychází právě z choreografického slovníku Christophera Bruce.

Gottland 11.11.2011 v 19:00

1. ledna 2012 v 23:18 | klm.007 |  Švandovo divadlo na Smíchově
Po osmi měsících jsem opět navštívil Švandovo divadlo na Smíchově. Od prvého zhlédnutí této inscenace přes přečtení literární předlohy a zhlédnutí inscenace z Ostravy, jsem se opět vrátil na Smíchov. Je to jasné. Tato inscenace je lepší než ta ostravská a je lepší než kniha. Oproti knize se jednotlivé příběhy zde míchají a to činí inscenaci zajímavější.

Herci se od doby premiéry pěkně ohráli, představení má spád a vlastně tam není žádné hluché místo. I druhá polovina, která je výtvorem přímo inscenačního týmu, a nikoliv autora literární předlohy, má své opodstatnění a mám-li to použít, ještě že vznikla. Je to jako s oblíbeným filmem. Diváci jsou tak spokojení, až se vytvoří díl druhý. Všechny ty výhrady, které jsem měl původně, jsou již rozptýleny a mnou již plně pochopeny.

Nechci již rozebírat, jak kdo hraje - jisté je jedno. Nad všemi těmi skvělými výkony ční Kristýna Frejová a Filip Čapka, kteří prostě nemají konkurenci.

Toto přestavení lze skutečně doporučit všem, je však třeba být trochu historicky znalý. V hledišti byli i mladí studenti, které to rozhodně nebavilo, neboť nevěděli kdo je kdo a po přestávce zmizeli…

Dobrodružství 8.11.2011 v 19:00

1. ledna 2012 v 23:07 | klm.007 |  Rokoko
Něco tak nudného jsem od Záhady na Fidlovačce už dlouho neviděl. Jsou diváci tak hloupí nebo nepřemýšlejí? Obě tyto inscenace mají totiž jedno společné. Dopředu se totiž ví, co se stane a tím nudí. Ukázalo se však, že plno lidí nepřemýšlí, nechává se pasivně bavit, protože když se ke konci zjistí, že jedna z hlavních postav má rakovinu (což bylo zřejmé po pár minutách po začátku představení), tak to v publiku pěkně zašumělo…

Já se tedy pekelně nudil. Jediným světlým bodem bylo účinkování Michaely Badinkové v roli Anny. Badinková velmi citlivě vytvořila postavu vnitřně nespokojené ženy, manželky staršího muže. Její na jednu stranu submisivní povaha, na stranu druhou touha po změně, to vše z Anny dělalo plastickou bytost. Badinková skvěle pracovala i s hlasem, který byl téměř neustále v poloze "piano". Herečka snad mateřstvím dozrála v silnou ženu, která ještě v mnoha hrách zamotá hlavu nejedné postavě.

Naopak naprostým zklamáním byl Oldřich Vízner v roli profesora. Pokud měl Vízner monolog, nebylo co jeho herectví vytknout. Postavu profesora zahrát standardními postupy, které z postavy udělaly sympatického a milujícího manžela. Ovšem, jakmile byl Vízner v dialogu - nedej bože - s herečkou, jeho herecký projev dostal neuvěřitelný rozměr. To jsem snad ještě neviděl. Vízner se v dialozích chová jako operní zpěvák - neustále se dívá do hlediště. Zatímco operní zpěvák ve tmě hledá dirigenta, který mu pomáhá s nástupy, tak Vízner hledá v publiku… Nápovědu těžko!

Průměrná hra Sándora Máráie v podivně kostrbatém překladu Kateřiny Pošové, se kterým měli herci dost práce, tak může uspokojit naprosto nenáročného diváka, který rozhodně při sledování hry nechce přemýšlet.

A perlička na závěr: Na scéně se baví dva lékaři. Jeden říká druhému: "Pacient trpí závažnou chorobou." Skutečně realistický rozhovor dvou specialistů!

Smíchoff/on 4.11.2011 v 19:00

1. ledna 2012 v 22:59 | klm.007 |  Švandovo divadlo na Smíchově
Po úspěšném Gottlandu se Smíchovské divadlo obrátilo k menšímu tématu, než je Československá republika, a tím je historie jejich vlastního divadla. Forma zůstala vlastně stejná jako v Gottlandu. I malé dějiny mohou být zajímavé, i malé dějiny odrážejí dějiny velké.

Mohlo by se sice zdát, že základní forma je příliš jednoduchá, než aby zaujala, ale opak je pravdou. Ona prvoplánová jednoduchost - divadlo na divadle, základní herecké typy, všeznalá inspicientka - však není cílem, ale prostředkem vyprávění. Na všechny ty banální a předvídatelné typy se totiž nabalují nesmírně zajímavé příběhy. Právě ta schematická jednoduchost činí z celého představení velmi sympatickou zábavu - ovšem ne pro každého.

Jak se ukázalo nejen o přestávce, ale už i během představení, diváci, kteří nejsou poučenými diváky, nechápou, nerozumějí, a tudíž se nudí. A koho myslím tím"poučeným divákem". Je to takový divák, který alespoň trochu zná nejen divadelní zákulisí, ale také osoby, které se tam vyskytují. Jsou to různé narážky na kritiky, granty a podobně. Obyčejný divák prostě nezná divadelní režiséry a tak když se o některých současných režisérech na scéně mluví, část publika se smíchy plácá do stehen a ti druzí nechápavě koukají kolem sebe. Díky tomuto základnímu rozporu to zcela jistě nebude představení s mnoha reprízami. A je to škoda.

Ona koláž z lidských osudů je zde velmi dobře prezentována. Velikost i malost člověka v soukromých příbězích. Něco je k smíchu, něco k pláči. Škoda, že kabaretiér několikrát zdůrazňoval, že se škrtalo. Ano, současná délka představení je ideální, ale jistě by nebylo marné jedno speciální vydání, kde by se pro fajnšmekry odehrála původní neseškrtaná verze.

Tak trochu dar - nedar je živá hudba. Ta pochopitelně dodává navíc mnoho procent k celkovému dojmu, neboť nic nenahradí živou hudbu, na stranu druhou, a to jej velký problém, hudba překrývá hercovo mluvené slovo. A co s hercem, kterému není rozumět…

Jelikož je představení koncipováno jako kabaret, zazní zde mnoho písniček. Škoda, že písňové texty moc písňové nejsou. Mnohdy jdou těžce z hercových úst ven a tudíž hledat nějaký potenciální hit mezi nimi nelze. Na druhou stranu, hudba jako taková je nejen skvělá, ale lze ji označit jako vynikající. Autorem hudby je Marko Ivanović.

Pokud se mám zmínit o hercích, tak se opět ukázalo, kterak je soubor Švandova divadla vyrovnaný a celé divadlo má velmi silné genius loci.

Tomáš Pavelka v roli kabaretiéra působí na první pohled dost unaveně a ošuntěle. Kdoví kolik desetiletí se tato postavička zjevuje v tomto divadle. Pavelka tak kabaretiéra postavil na amatérském projevu, která z postavy činí spíše chudáka člověka, než zábavného společníka. Od režisérky Natálie Deákové to byl dobrý počin obsadit tohoto herce.

Velmi zajímavou, na první pohled nenápadnou, postavou je postava ředitele divadla. Všichni ředitelé jsou představováni Markem Pospíchalem. Skoro se zdá, že všichni ředitelé jsou stejní, ale Pospíchal dokázal jednotlivé figury rozlišit detaily, které z jeho postavy učinily zajímavý střípek celé inscenace.

Jak již jsem výše zmínil, inspice je vykreslena standardním postupem. Apolena Veldová v této roli je hlavně prostředníkem mezi světem vypravěče, tedy kabaretiérem a herci. Veldová postavila roli na temperamentu postavy.

V dámské šatně, jak je obsazení v programu označeno se v roli naivky představila Martina Krátká. Tato mladá herečka plně využila potenciál dopisu Jany Rybářové, skutečné herečky. Když pak Krátká četla dopis Rybářové, dokázala zastavit čas i dech v publiku. Nelze nezmínit specifickou intonaci a barvu hlasu herečky, která jakoby vypadla z prvorepublikového filmu. A co je ještě zajímavější, pro mne je to jasná hlavní hrdinka Evička v připravované dramatizaci Kříže u potoka. Přesně takto vypadala, když jsem knihu nedávno četl. Uvidíme, zda režisér má stejný vkus jako já.

Opravdovou heroinou nejen v této hře, ale v celém divadle je Kristýna Frejová. Tato herečka nemá v divadle konkurenci. Je to hvězda první velikosti a divím se, že ji dostatečně nevyužívá televize. Neexistuje snad role, kde by Frejová byla špatná či jen průměrná. A v postavě heroiny si to Frejová náramně užívá.

Zuzana Onufráková v roli komindy plně využila potenciál komické postavy. Škoda, že herečka neměla moc příležitostí. Zdá se mi, že kominda měla docela málo prostoru. Stejně tak i preciozka Petry Hřebíčkové byla dost v útlumu. Ale i zde, když měla Hřebíčková možnost, byla skvělá.

I v pánské šatně se děly věci. Nejvýraznějším členem této party byl elév Patrik Děrgel. Ten měl vlastně nejvíc nejrůznějších příležitostí a tak jeho postavy byly velice barevné. Na druhou stranu snad nejméně výrazným byl Jaroslav Šmíd v roli komika. Stejně jako kominda i komik toho měli máloco k předvedení. Jakoby historie Švandova divadla nebyla vůbec komická.

Vlastně i milovník Filipa Čapky toho neměl mnoho ke hraní. Na druhou stranu Čapka má natolik velké charisma, že se vždy v davu ostatních herců snadno prosadil. V podstatě nenápadný Miroslav Hruška v roli barda se vždy zjevil, něco pronesl a zase zmizel. To neúspěšný herec "druhé housle" v podání Roberta Jaškówa byl stále k vidění. Tato postava zjevující se a mizející nesla s sebou tu pachuť diletantství a neschopnosti za stejně silného podílu schopnosti přežít a být schopný všeho.

Natálii Deákové se podařil velmi zajímavý projekt, který mapuje 130 let Švandova divadla. U publika očekávám rozporuplné reakce, neboť je to přece jen vzpomínání více pro odborníky a pamětníky, než pro běžného diváka. Otázkou také zůstává, co si divák představuje pod pojmy kabaret a Smíchoff/on. Aby název spíše neevokoval nějakou hudební selanku…

elledanse - Quadrans, 4MEN 1.11.2011 ve 20:00

1. ledna 2012 v 22:41 | klm.007 |  Hostující soubory
Náhoda tomu chtěla, abych na internetu objevil video s částí tohoto představení, a ještě ke všemu jsem zjistil, že slovenští tanečníci vystoupí v Praze. Spíše prázdné než plné bylo hlediště a k tomu pozdější začátek o celých dvacet minut mne zrovna přátelsky nenaladil. Nakonec se však ukázalo, že jsem udělal dobře, když jsem na tuto taneční produkci Slovenského národního divadla vyrazil.

Jednalo se o komponovaný večer od různých choreografů za použití hudby Petera Grolla. Zatímco první část byla příjemnou podívanou bez mimořádných ambicí, tak druhá část nazvaná 4MEN v choreografii Šárky Ondrišové byla velmi inspirující a imaginativní. Čtyři muži, ve čtyřech základních věkových kategoriích - dítě, adolescent, dospělý muž a senior - za použití zajímavých projekcí, předvedli vynikající představení, které by rozhodně uspělo v rámci evropského kontextu. Všichni čtyři tanečníci měli své osobité kouzlo a vzájemná spolupráce mezi jednotlivými tanečníky vytvářela úžasnou atmosféru. Zde jmenovitě od nejmladšího: Jakub Šimek, Peter Dedinský, Jozef Dolinský ml. a Jozef Dolinský.

Je však s podivem, že bez jakéhokoliv vysvětlení či omluvy představení nebylo celé - alespoň to co jsme viděli, nebylo vše to, co je k vidění na internetu.

Ať již tedy bylo či nebylo představení kompletní či komplexní, jedno je jisté. Slovenská moderní choreografie konečně vystoupila ze stínu "bílého baletu". Konečně na Slovensku existuje opravdová moderna.