Nemluv o tom co děláš, nevíš kdo tě poslouchá!

Leden 2012

Lakmé 30.10.2011 v 17:00

1. ledna 2012 v 22:32 | klm.007 |  Na cestách za divadlem
A opět výlet do Ústí nad Labem do Severočeského divadla opery a baletu a opět to byla Lakmé. Tentokrát jela celá parta, takže o zábavu cestou bylo postaráno. Poloprázdné divadlo však opět ukázalo, že opera není nejžádanějším artiklem v Ústí. Dle atmosféry v hledišti se však zdálo, že zde byli poučení diváci, kteří již Lakmé viděli, neboť při Zvonkové árii se tleskalo až skutečně na závěr a nikoliv během árie, jak k tomu hudba Lea Delibese navádí.

Závěrečný úspěch byl obrovský, zejména hlavní představitelka Anna Klamo měla doslova ovace. Zcela překvapivě měl úspěch i Jaroslav Kovacs v roli Géralda, ačkoliv byl v prokazatelné indispozici a celé představení markýroval.

Mí známí byli operou nadšeni a pouze bačkory velekněze byly, v jejich očích, jedinou vadou na kráse celého představení.

Snad i nadále bude divadlo uvádět víkendové opery v 17. hodin, neboť to je pro cestu z Prahy ideální čas.

Oněgin 26.10.2011 v 19:00

1. ledna 2012 v 22:28 | klm.007 |  Národní divadlo
Nebýt Filipa Barakiewicze, prvního sólisty Stuttgart Balletu, který zde hostoval v titulní roli, byl by dnešní Oněgin na úrovní besídky taneční konzervatoře. Absolutně rozpadnuté sbory - to snad byla vyhlášena soutěž o nejděsivější formaci. Orchestr pod vedením Sergeje Poluektova přeskakoval stránky v partituře, tak divně hudba zněla.

Naštěstí Filip Barankiewicz předvedl krásu tanečního umění na evropské úrovni. Byla to radost. Bohužel divadlo bylo dost prázdné…

Jako svou partnerku měl Barankiewicz Barboru Kohoutkovou, kterou tvořili překrásný pár. Kohoutková jako Taťána plně využila svých zkušeností a do své role, zejména ve druhé polovině inscenace, vložila tragédii vdané ženy. Proto také finále bylo naprosto strhující. Na druhou stranu je však objektivně uvést, že Kohoutková již mnohdy Barankiewiczovi nestačila a tak bylo mnohokrát vidět, kterak Oněgin doslova s Taťánou smýká.

Edita Raušerová si velice dobře vedla a se zahraničním partnerem velmi dobře spolupracovala. Olga tak dostala nádech křišťálové svěžesti a dokonalosti. Petr Strnad v roli Lenského neměl noc šancí. Barankiewiczův Oněgin byl nejen technicky, ale i svým charismatem zcela někde jinde. Hlavně ta síla kouzla osobnosti Oněgina, Lenského skoro úplně z jeviště vymazala.

Filip Veverka v roli Gremina velice dobře využil svou příležitost a z malé role vykouzlil čistou lásku k Taťáně. Jejich společný tanec, tak byl velkým příjemným překvapením.

Nebýt těch malých krásných překvapení, bylo by představení skutečně velmi slabé.

Jakobín 25.10.2011 v 19:00

1. ledna 2012 v 22:00 | klm.007 |  Národní divadlo
Židle. Tak se hovořilo o této opeře Antonína Dvořáka. Podle scény Pavla Svobody to skutečně vypadalo, že hlavní dominantou budou židle. Jak se později ukázalo, byl to vynikající nápad. Otevřená scéna, na kterou ještě před začátkem představení přicházejí účinkující jako žáci malé venkovské školy, navozuje opravdu domáckou atmosféru. Když se pak vlastní opera rozehraje a do tónů překrásné hudby režisér Jiří Heřman rozehraje skutečně milý sympatický příběh pro celou rodinu, je vyhráno. Tak to se Jiřímu Heřmanovi skutečně povedlo. Jednak komickou operu inscenoval jako komickou. Velmi dobře jsem se bavil a budiž mu za to dík. A jednak z této opery udělal inscenaci vhodnou opravdu pro všechny. Jednak pro děti a také pro začátečníky, kteří se opery bojí, jako něčeho neživotného, čemu není rozumět. Za operní odborníky hovořit nemohu, ale byl by hřích, kdyby tuto inscenaci jakkoliv zatracovali.

Byl to opravdu skvělý nápad, celou inscenaci umístit do školy. Dospělí si hrají jako děti a opravdové děti tomu dodávají autenticitu. Hudba pod vedením Tomáše Netopila zněla překrásně. Největší úspěch měl Roman Janál jako Bohuš z Harasova, na druhou stranu Vladimír Doležal v roli Bendy byl v neohlášené indispozici. Maria Kobielska jako Julie dodala představení sentimentální vlasteneckou náladu. A pár Aleš Briscein (Jiří) a Jana Šrejma Kačírková (Terinka) dodal zase rozpustilou bezstarostnou mladost. Je jasné, že záporné role měly taktéž velký úspěch - Filip Františka Zahradníčka a Adolf z Harasova Jiří Hájek.

A aby byl vlastenecký a národnostní prvek dotažen do konce, nesměly chybět klasické venkovské kostýmy z dílny Alexandry Gruskové.

A ještě jedna, podstatná poznámka, zpěvákům bylo rozumět každé slovo. A to rozhodně u jiných inscenací nebývá pravidlem.

Milovníci opery, jděte se podívat a vezměte s sebou děti nebo vnoučata. A vy, kdo chcete alespoň jednou vidět operu a přitom se bojíte, tak zde zcela jistě nepochybíte!

Cardillac 23.10.2011 v 19:00

1. ledna 2012 v 21:24 | klm.007 |  Hostující soubory
Již mnohokrát jsme se v Praze přesvědčili o tom, že oblastní divadla mají mnohem zajímavější repertoár, než ta pražská. A protože se o Cardillacovi z Ostravy hodně hovořilo, neváhal jsem a vyrazil se podívat. Národní divadlo moravskoslezské hostovalo ve Stavovském divadle.

Nepoznamenán hudbou Paula Hindemitha jsem vlastně ani nevěděl, co mne čeká. Nastudoval jsem si jen libreto, abych se mohl věnovat hlavně hudbě a nemusel se zabývat triviálními operními záplatkami.

Plné Stavovské divadlo jasně hovořilo o tom, že je v Praze poptávka po neobvyklých operách. Sice se pak při děkovačce ukázalo, že ostravská inscenace úspěch měla, ale žádné velké ovace se nekonaly. Když totiž někdo volal bravo, tak to byl známý někoho na jevišti. Operní svět je malý a tak se lidi prostě znají. Nicméně to nijak neovlivnilo můj úsudek, neboť já byl nadšený. Hudba byla zajímavá, silná, nesla s sebou plno emocí a rozhodně to bylo osvěžení po ohraných operních hitech 19. století.

Dirigoval Petr Jindra. Dirigentovi a orchestru lze vytknout jedna věc a to ta, že hráli příliš silně, takže většina pěvců měla problém, aby se přes clonu hudby dostala k uším posluchačů.

Také je zajímavé, jak jsou opery v republice provázány. Ač přijelo divadlo z druhého konce republiky, většina zpěváků je známá i ze zdejšího Národního divadla, pokud tedy rovnou nejsou jeho členy.

Scéna Petra Matáska a režie Jiřího Nekvasila byla dost nevyvážená. Některé momenty byly skvěle udělané, například vitríny se šperky, ale plno věcí bylo aranžováno jen tak, aby na scéně něco bylo.

Naštěstí hudba je natolik skvělá, že i inscenační nedostatky překryje. Pokud bych měl opět možnost vidět tuto inscenaci, tak bych neváhal.

Gottland 22.10.2011 ve 20:00

1. ledna 2012 v 21:19 | klm.007 |  Hostující soubory
Vlastně to byl nejprve ten ostravský Gottland, který mne upozornil na knihu. V době ostravské premiéry se o tomto představení hodně hovořilo. Byla dokonce označována za událost sezóny. Když pak s Gottlandem přišlo Švandovo divadlo na Smíchově, neváhal jsem, vyrazil a představení se stalo mým oblíbeným. Pak ale ostravský Gottland, tedy činohra Národního divadla moravskoslezského Ostrava, přijel hostovat na Novou scénu. Bylo jasné, že musím Gottland vidět.

Scéna Marka Cpina mi v mnohém atmosférou připomínala jeho scénu s inscenací 1984 od Bezručů. Socialistický realismus všude kolem. Pamatuji tu dobu, pamatuji i ty interiéry. Nelze zapomenout.

Režisér Jan Mikulášek se hodně držel literární předlohy, zejména v tom, že jednotlivé příběhy, tedy osudy lidí, líčí postupně. Je to přehlednější pro politicky nevzdělaného diváka, nicméně v celkovém vyznění je tato koncepce docela nudná. Co se naopak Mikuláškovi povedlo, byl výběr hudby. To kouzlo hudby bylo v tomto představení naprosto vynikající.

Jinak mne představení moc nenadchlo, myslím, že na Smíchově se tímto tématem vypořádali s větším nadhledem, ironií a dramaturgickou zdatností.

Křišťálová noc 21.10.2011 v 19:00

1. ledna 2012 v 21:15 | klm.007 |  Švandovo divadlo na Smíchově
Velice zajímavé představení, které však asi nezaujme většinové publikum. On totiž i ten název je poněkud zavádějící. Vedle mne seděly dámy, které přišly na poslední chvíli. Těžko říct, kde sehnaly lístky, jisté bylo jedno - absolutně nevěděly na co jdou a tak když to mezi sebou probíraly, tak ta jedna té druhé povídá: "To bude asi něco z války, o Židech v Berlíně". To se pak asi těžko hraje. A že to inscenátoři nemají jednoduché, hovoří i můj druhý zážitek. Před přestávkou jsou na jevišti kopřivy - klasické české pálivé kopřivy, pochopitelně na divadle v plastové verzi. O přestávce přichází technici a na jeviště instalují opět kopřivy, ovšem poněkud předimenzované, asi tak dva metry vysoké. A tu pán za mnou povídá své sousedce: "Ty jo, jaké javory." Na to sousedka odpovídá: "To nejsou javory, to jsou kopřivy." "To těžko", oponuje pán, "tak velké kopřivy nejsou." A teď jsem si ještě vzpomněl na známou básničku od Františka Hrubína, kterou se pravděpodobně všichni učili ve škole a tak když zazněla i v této hře, tak sousedka vedle mne upozornila svou kamarádku - že to zná, že je to od Hrubína. Škoda, že si nevšimla, že celá divadelní hra je od Hrubína. Co dodat…

Nicméně zpět k inscenaci. Stejně jako "Konec masopustu", který nyní dávají v Národním divadle, je tato hra již poněkud za horizontem. V době svého vzniku to jistě byla žhavá aktualita. Nyní však její vypovídací hodnota dost klesla. Člověk musí být hodně znalý doby, ve které se děj odehrává, neboť mnoho věcí je řečeno mezi řádky nebo spíše atmosféra té doby je pryč.

Rozhodně však nelze upřít režisérovi Štěpanu Páclovi moderní pohled na věc. Pronikne-li divák do historických reálií, otevře se před ním zajímavý svět socialistické vesnice. Mnohé podporuje zajímavá scéna, zejména kuchyně Strunových a dobové kostýmy od týmu Tereza Beranová a Patricia Talacko.

A aby dojem z vesnice byl dokonalý, je na scéně živá kapela. Ta skutečně dodává vesnickou atmosféru.

Co se týče herců tak hlavní postavou je Emma Černá v roli Růženy Strunové. Černá je typickou babičkou mého dětství se zástěrou, unavenýma očima a udřenými rukama. Černá velmi dobře kooperuje na scéně se Stanislavem Šárským, který hraje jejího manžela Aloise Strunu. A tak jediné, co mi skutečně vadilo byla situace, kdy herečka měla o několik čísel větší boty, takže neustále šoupala nohama po podlaze.

Stejně tak nelze pominout "vesnickou mládež". Zuzana Onufráková v roli nešťastné Toničky opět dostala příležitost hrát ženu s pohnutým osudem. A Onufráková je v takových rolích víc než skvělá. Stejně tak Jenda, kterého hraje Filip Čapka. Je to herec s velkým charismatem a širokým záběrem svých rolí. Jsou zde drzí spratkové i nesmělí milovníci. Ovšem to co předvádí Čapka v této hře je naprosto úžasné. Jenda, zemědělec až do morku kostí se sice umí poprat s morálkou dělníků ve družstvu, ale s vlastními city a postoji je to horší. Čapka balancuje přesně na té hraně, aby jeho postava byla sympatická i byla k smíchu. Jenda je nejplastičtější postavou celé inscenace a každý jeho výstup je koncertem pro Čapku a diváky. Miloslav König opět v "namachrované" roli. Mirek, jak se postava jmenuje, je neprve tvrďákem, co vozí holky na motorce, aby se zhroutil zpět do malého kluka. Zajímavá role.

Na druhou stranu však musím konstatovat, že postavy Josefa Struny a Olgy, jeho ženy v podání Miroslava Hrušky a Jany Pidrmanové zcela z příběhu vyšuměly. Tyto postavy mají přinášet městský prvek a pohled na vesnici, ale to se nestane. Obě postavy se zjevují a zase mizí, jen tak něco pronesou, ale výsledek nikde. Jejich pozice je ve hře tak nicotná, že by se mohly zcela škrtnout.

Ačkoliv toto představení jistě nebude mít dlouhou životnost, jsem rád, že jsem jej viděl. Je velice málo her na současných jevištích, které zobrazují život v letech socialistické totality.