Nemluv o tom co děláš, nevíš kdo tě poslouchá!

Miniatury 10.1.2012 v 19:00

11. ledna 2012 v 22:32 | klm.007 |  Stavovské divadlo
Miniatury se již za roky své existence vypracovaly mezi malé události sezony, pokud to tak lze napsat. Miniatury obhájily své místo na scéně Národního divadla, otázkou zůstává, zda by Nová scéna přece jen nebyla lepší než Stavovské divadlo.

Miniatury jsou skutečné miniatury. Jednotlivé kusy trvají jen několik minut a tak se během večera má možnost vystřídat hodně tanečních čísel.

Choreografové jsou však v posledních letech stále stejní, tedy většinou. Je to Zuzana Šimáková, Sylva Nečasová a Tom Rychetský s Viktorem Konvalinkou. Letos, pro osvěžení, přibyli i noví tvůrci.

Večer byl rozdělen do dvou částí, přestávka však byla hlavně pro potřeby přestavby jeviště, než pro délku vlastního představení. Ačkoliv si tvůrci byli vědomi skutečnosti, a v programu na to upozornili, že mezi jednotlivými tanečními čísly jsou krátké pauzy pro jednotlivé přestavby, přesto nechali diváky sedět po tmě v hledišti, kteří si pak zapínali mobilní telefony, aby si posvítili na program, co dalšího je čeká. Přitom by jistě postačilo udělat slabé světlo v hledišti, tak jak to mnozí tvůrci při jiných přestavbách v jiných hrách dělají.

Večer začal choreografií Zuzany Šimákové s názvem J´ATTENDS na hudbu Hans Zimmer - Gortoz a ran (Black Hawk Down). Tančila Radka Příhodová a Adam Zvonař. Hudba příjemně plynula, navozovala velmi pozitivní náladu a oba tanečníci překrásně tančili. Jednak to bylo jejich velice vysokou synchronizací a také velmi sympatickým choreografickým slovníkem Zuzany Šimákové. Té se podařilo postavit opravdový tanec, nikoliv jen jakési pohyby na hudbu, tak jak je to u mnohých obvyklé. Má absolutní spokojenost s tímto tanečním číslem došla tak daleko, že jsem byl naprosto překvapen, že je konec. Těch několik minut bylo skutečně tak krátkých. Laťka byla tedy nastavena velmi vysoko.

Viktor Konvalinka a Tomáš Rychetský, spolu s Tomášem Červinkou představili jakousi upoutávku na představení, které se chystá v květnu v Kolowratu. Dílo na hudbu The Irrepressibles (In this shirt) s názvem HUMILITY, bylo doplněno docela velkou výpravou v podobě zařízeného pokoje. Mezi oběma tanečníky se odehrávala intenzivní komunikace, která byla nositelkou určitého děje. Vzhledem k jemnému choreografickému slovníku, nebylo z dálky vše až tak jasné. Z uvedeného důvodu tak lze konstatovat, že toto taneční číslo pro své jemné detaily zaniklo ve velkém prostoru Stavovského divadla. HUMILITY se tak staly nic neříkajícím tanečním číslem s mnoha nápady, které však vyniknou pouze na malé ploše. Bude tedy jistě zajímavé, co se autorům ve finálním produktu na scéně Kolowratského paláce povede.

ÚNIK Z REALITY Kláry Hovorkové, která si také na hudbu Loreena McKennith (Mummers Dance) sama zatančila, byl především o vnitřním prožitku tanečnice, než o formálním tanečním umění. Hovorková si vystačila s velice jednoduchými choreografickými prostředky, které vypadaly vedle ostatních tanečních čísel poněkud jednoduše. Co se však povedlo, bylo střídání nálad či světů (jak kdo chce) pomocí světelného designu. Světla odvedla vynikající práci a mnoho desítek procent přidala celému výstupu. Na druhou stranu je jistě chvályhodné, že se Klára Hovorková pustila do choreografické činnosti, neboť jen veřejným zkoušením může dále růst.

THE SPACE BETWEEN US, to je název další Miniatury. Zuzana Šimáková do své choreografie s hudbou Craiga Armstronga obsadila Jonáše Dolníka a Zuzanu Šimákovou. Jednou z hlavních rekvizit byla postel nastojato, takže ležící tanečníci vlastně stáli. Tento již mnohokrát použitý motiv, má stále své kouzlo a Šimáková toho sympaticky využila.

SHUTDOWN AGONY od Tomáše Červinky, který si i sám zatančil lze označit jako něco extra. Toto číslo totiž nebylo ani tak taneční, lze jej spíše označit jako performanci. Červinkovi se podařilo zaujmout publikum a to zejména použitím kamery a světel, které vytvářely jednoduchý, ale o to účinnější obraz, který se promítal na plátno. Při té vší jednoduchosti Červinka netančil, spíše se sám v sobě proplétal. Při spojení všech těchto atributů - kamera, světla, promítání na plátno, pohyb tanečníka - vzniklo rozhodně něco, o čem lze říct, že to byl jeden z nejlepších choreografických výtvorů večera. Jen jedna věc způsobila, že tuto choreografii nehodnotím 100%, je to ta malá pauza před koncem, kdy diváci měli pocit, že je konec a tak začali tleskat, jenže ono se ještě nějakou tu sekundu pokračuje. A tak vlastní finále je roztříštěno do potlesku a soustředěnost k maximálnímu prožitku je pryč. Na závěr nesmím zapomenout na jednu důležitou věc. V jedné chvíli se Červinkův obličej promítá ve velkém detailu na plátno. Červinka v tomto okamžiku dokázal do svých očí promítnout náladu a příběh - byl opravdový, nebyl jen tanečník interpretující nějaký pohyb.

A tak zatímco u J´attends jsem měl pocit, že to všechno tak rychle uteklo, tak v případě SUNDAY MORNING od Sylvy Nečasové, to bylo přesně naopak. A přitom to tak skvěle, ba báječně začalo. Na scéně byl pokoj, po dosti bouřlivém mejdanu a tam poněkud znavené dvě dívky - tanečnice. Kristýna Němečková a Tereza Kučerová. K tomu hrála naprosto pohodová hudba - Lionel Richie, Lou Reed, Johny Cash, Iggy Pop. Začátek, jak jsem naznačil, měl pořádný a vtipný rozjezd, jenže už po druhé či třetí skladbě začal tvůrčí nápad váznout a tak místo ostrého konce Nečasová odvyprávěla dlouhý rozplizlý příběh. Je to škoda, protože pokud by se celé taneční číslo vešlo do prvních dvou, tří skladeb, jistě by výkony Kristýny Němečkové a Terezy Kučerové patřily mezi vrcholy představení.

Po přestávce přišla vlastně na řadu "taneční skeč". Jmenovalo se to KILL DE BILL. Ověření tvůrci Tom Rychetský, Viktor Konvalinka sestavili vtipný příběh, tak jak to umí jen oni. I tentokrát šel humor až na dřeň, přesto si zachoval úroveň a tvůrci nesklouzli k podbízivosti. Vojenské prostředí, včetně uřvaných amerických důstojníků, je vhodným tématem pro veselý příběh. Vše bylo přiměřeně dokresleno, promítajícím filmem se záběry na skutečné vojáky i na tanečníky ve vojenských kostýmech. Scéna, kdy ostatní vojáci šikanují vojáka Dolníka, byl přesně na hraně. Divadlo se smálo, jak ten večer ještě ne, otázkou však je, do jaké míry je šikana směšná. Naštěstí si pak voják Dolník přiložil samopal k hlavě a ta možnost sebevraždy na chvíli zmrazila publikum. Myslím, že v tom okamžiku měl voják Dolník v publiku zastání. Samozřejmě, velké finále s irským tancem rozpohybovalo diváky do šílenství a tak všichni tanečníci - Viktor Konvalinka, Tomáš Rychetský, Tomáš Červinka, Tomáš Kopecký (jako samolibý tanečník Michael Flatley naprosto dokonalý), Jonáš Dolník, Vlastimil Hradil a Jiří Urban (po letech opět na prknech ve Staváku) - byli odměněni zasloužilým potleskem.

Miniatury, tedy ukázaly a předvedly přesně to, co se čekalo. Žádná nezapomenutelná bomba se nekonala, stejně tak ani žádný trapný výstup nebyl. Lze tedy přát všem choreografům hodně nápadů a tanečníkům inspirující choreografy. Příští rok se budu opět těšit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama