Nemluv o tom co děláš, nevíš kdo tě poslouchá!

Moonshine 16.11.2011 v 19:00

1. ledna 2012 v 23:33 | klm.007 |  Nová scéna
Kdyby toto představení mělo takovou úroveň, jakou má plakát a jiné fotky z této inscenace byla by to událost sezóny. Stejně tak i divadlem vytvářená "šeptanda" o tom, že to bude něco mimořádného, přispělo k tomu, že se nic mimořádného nedělo. Moonshine je zcela průměrné a zapomenutelné představení. A přitom, jaký paradox, tanečníci jsou naprosto skvělí. Radost na ně pohledět.

Představení je složeno ze tří, relativně krátkých choreografií, mezi které jsou vloženy, subjektivně dlouhé, dvě přestávky. Zcela zbytečné přestávky mne sice nudily, ale zase jsem mohl pozorovat ostatní návštěvníky, jak se tváří a baví. Tvářili se docela neutrálně (rozuměj žádné nadšení) a bavili se o jiných věcech, než o přestavení. To také o něčem svědčí.

Všechny tři choreografie pocházejí z dílny Christophera Bruceho. A ačkoli mne jeho dílo nějak víc nezaujalo, jedna věc zcela bila do očí. Po všech těch modernách, které se vyznačují hlavně plazením po zemi (down, down, down), tak Bruce naopak vede tanečníky hezky a sympaticky nahoru (up, up, up). Zejména je to patrné při práci paží, kdy tanečníci jsou neustále "tlačeni" vzhůru. Tato lehkost a vzdušnost se tak stala hlavním spojovacím článkem jednotlivých choreografií.

První choreografie byla na hudbu The Waterboys a jmenovala se Dance at the Crossroads. Ač měl příběh ambice vtáhnout diváky do děje, nestalo se tak. Hudba jasně povzbuzovala, ale publikum bylo dost chladné. V choreografii tančilo sedm tanečníků: Alexandre Katsapov, Jonáš Dolník, Matěj Šust, Zuzana Susová, Zuzana Šimáková, Lenka Hrabovská a Tereza Kučerová. Mezi všemi těmito tanečníky zejména vynikla Zuzana Susová, která měla velmi efektní výstupy, takže její jasná technická připravenost a ověřený herecký talent, byly jasnou zárukou úspěchu. Druhou hvězdou této chorografie byl Alexandre Katsapov. Ten jako vždy byl přesný a srozumitelný. Zatímco u jiných tanečníků to mnohdy vypadá, že to co dělají na jevišti, je tak nějak "přibližně", Katsapov opět ukázal, že u něj "přibližně" neexistuje. Každý krok a gesto bylo přesné a díky svému velkému charismatu se tak stal Katsapov hvězdou této choreografie.

Bob Dylan hrál a zpíval u choreografie číslo dvě s názvem Moonshine. Jak je v programu napsáno, choreografie byla postavena pro Nederlands Dans Theater 3 - tedy pro tanečníky seniory a tudíž bylo jasné, že zde půjde spíše o herectví než o tanec. Příběh rodinky - otec, matka, dcera a syn - použil archetypální popisy jednotlivých postav. Jako vždy vtipný a přesvědčivý puberťák Viktor Konvalinka i rozjívená mladá slečna Edita Raušerová, vytvořili postavy, které nepřinesly nic nového. Postavy vytvořené jako klišé, prostě nemohou zaujmout. Oleksandr Kysil jako vždy. I zde zapadl Kysil do šablony bručícího otce. Již jinde měl na hlavě kulicha i jinde měl pleny, ale pořád to je Oleksandr Kysil v různých choreografiích. Nuda, nuda. Ale tanečníci za to nemohou, to jen choreografové nemají invenci. Jediný kdo v této choreografii zaujal, byla Tereza Podařilová v roli matky. Podařilová byla lehká jako vánek, milá, příjemná maminka. Doslova zářila a technické dispozice ji dopomohly zobrazení opravdové rodičovské lásky.

Po druhé nudné přestávce přišli na řadu Rolling Stones v choreografii s názvem Rooster. Choreografie pro deset tanečníků byla nakonec tím nejlepším, co bylo k vidění. Barevné kostýmy Marian Bruce a světla Tiny MacHugh dodaly celému přestavení skvělou veselou náladu. Tanečníci s lehkostí i lehkou ironií proplouvali jevištěm, střídali se v rychlých výstupech a snad to nakonec rozproudilo diváky, aby při závěrečném potlesku projevili i nějaké emoce. I zde se ukázal být největší hvězdou Alexandre Katsapov. I zde převýšil své kolegy, byť Mathias Deneux podal také obdivuhodný výkon. Ostatní tanečníci - Zuzana Šimáková, Tereza Podařilová, Libor Kettner, Kristýna Němečková, Viktor Konvalinka, Edita Raušerová, Ivana Mikešová a Francesco Scarpato - tančili svěže a skvěle, ale to samo o sobě nestačí. Příběh i zde zůstal v pozadí, jako nedořečený.

Mnohé moderní choreografie žádný pořádný příběh nemají a nevadí to. Zde však bylo evidentní, že Christopher Bruce chce říct něco konkrétního a srozumitelného. To se však nepovedlo. Na druhou stranu, jak jsem již psal výše, jeho styl v mnohém nahrál k lepším výkonům těm tanečníkům, kteří jsou lépe technicky (rozuměj klasicky) disponovaní.

Moonshine se tak stane jedním z běžných, průměrných představení, které si odehraje svých pár repríz, aby se pak bez většího zájmu zderniérovalo.

P.S. Neodpustím si poznámku, že choreografický slovník Petra Zusky v mnohém vychází právě z choreografického slovníku Christophera Bruce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama