Nebýt Filipa Barakiewicze, prvního sólisty Stuttgart Balletu, který zde hostoval v titulní roli, byl by dnešní Oněgin na úrovní besídky taneční konzervatoře. Absolutně rozpadnuté sbory - to snad byla vyhlášena soutěž o nejděsivější formaci. Orchestr pod vedením Sergeje Poluektova přeskakoval stránky v partituře, tak divně hudba zněla.
Naštěstí Filip Barankiewicz předvedl krásu tanečního umění na evropské úrovni. Byla to radost. Bohužel divadlo bylo dost prázdné…
Jako svou partnerku měl Barankiewicz Barboru Kohoutkovou, kterou tvořili překrásný pár. Kohoutková jako Taťána plně využila svých zkušeností a do své role, zejména ve druhé polovině inscenace, vložila tragédii vdané ženy. Proto také finále bylo naprosto strhující. Na druhou stranu je však objektivně uvést, že Kohoutková již mnohdy Barankiewiczovi nestačila a tak bylo mnohokrát vidět, kterak Oněgin doslova s Taťánou smýká.
Edita Raušerová si velice dobře vedla a se zahraničním partnerem velmi dobře spolupracovala. Olga tak dostala nádech křišťálové svěžesti a dokonalosti. Petr Strnad v roli Lenského neměl noc šancí. Barankiewiczův Oněgin byl nejen technicky, ale i svým charismatem zcela někde jinde. Hlavně ta síla kouzla osobnosti Oněgina, Lenského skoro úplně z jeviště vymazala.
Filip Veverka v roli Gremina velice dobře využil svou příležitost a z malé role vykouzlil čistou lásku k Taťáně. Jejich společný tanec, tak byl velkým příjemným překvapením.
Nebýt těch malých krásných překvapení, bylo by představení skutečně velmi slabé.
Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?