Nemluv o tom co děláš, nevíš kdo tě poslouchá!

Smíchoff/on 4.11.2011 v 19:00

1. ledna 2012 v 22:59 | klm.007 |  Švandovo divadlo na Smíchově
Po úspěšném Gottlandu se Smíchovské divadlo obrátilo k menšímu tématu, než je Československá republika, a tím je historie jejich vlastního divadla. Forma zůstala vlastně stejná jako v Gottlandu. I malé dějiny mohou být zajímavé, i malé dějiny odrážejí dějiny velké.

Mohlo by se sice zdát, že základní forma je příliš jednoduchá, než aby zaujala, ale opak je pravdou. Ona prvoplánová jednoduchost - divadlo na divadle, základní herecké typy, všeznalá inspicientka - však není cílem, ale prostředkem vyprávění. Na všechny ty banální a předvídatelné typy se totiž nabalují nesmírně zajímavé příběhy. Právě ta schematická jednoduchost činí z celého představení velmi sympatickou zábavu - ovšem ne pro každého.

Jak se ukázalo nejen o přestávce, ale už i během představení, diváci, kteří nejsou poučenými diváky, nechápou, nerozumějí, a tudíž se nudí. A koho myslím tím"poučeným divákem". Je to takový divák, který alespoň trochu zná nejen divadelní zákulisí, ale také osoby, které se tam vyskytují. Jsou to různé narážky na kritiky, granty a podobně. Obyčejný divák prostě nezná divadelní režiséry a tak když se o některých současných režisérech na scéně mluví, část publika se smíchy plácá do stehen a ti druzí nechápavě koukají kolem sebe. Díky tomuto základnímu rozporu to zcela jistě nebude představení s mnoha reprízami. A je to škoda.

Ona koláž z lidských osudů je zde velmi dobře prezentována. Velikost i malost člověka v soukromých příbězích. Něco je k smíchu, něco k pláči. Škoda, že kabaretiér několikrát zdůrazňoval, že se škrtalo. Ano, současná délka představení je ideální, ale jistě by nebylo marné jedno speciální vydání, kde by se pro fajnšmekry odehrála původní neseškrtaná verze.

Tak trochu dar - nedar je živá hudba. Ta pochopitelně dodává navíc mnoho procent k celkovému dojmu, neboť nic nenahradí živou hudbu, na stranu druhou, a to jej velký problém, hudba překrývá hercovo mluvené slovo. A co s hercem, kterému není rozumět…

Jelikož je představení koncipováno jako kabaret, zazní zde mnoho písniček. Škoda, že písňové texty moc písňové nejsou. Mnohdy jdou těžce z hercových úst ven a tudíž hledat nějaký potenciální hit mezi nimi nelze. Na druhou stranu, hudba jako taková je nejen skvělá, ale lze ji označit jako vynikající. Autorem hudby je Marko Ivanović.

Pokud se mám zmínit o hercích, tak se opět ukázalo, kterak je soubor Švandova divadla vyrovnaný a celé divadlo má velmi silné genius loci.

Tomáš Pavelka v roli kabaretiéra působí na první pohled dost unaveně a ošuntěle. Kdoví kolik desetiletí se tato postavička zjevuje v tomto divadle. Pavelka tak kabaretiéra postavil na amatérském projevu, která z postavy činí spíše chudáka člověka, než zábavného společníka. Od režisérky Natálie Deákové to byl dobrý počin obsadit tohoto herce.

Velmi zajímavou, na první pohled nenápadnou, postavou je postava ředitele divadla. Všichni ředitelé jsou představováni Markem Pospíchalem. Skoro se zdá, že všichni ředitelé jsou stejní, ale Pospíchal dokázal jednotlivé figury rozlišit detaily, které z jeho postavy učinily zajímavý střípek celé inscenace.

Jak již jsem výše zmínil, inspice je vykreslena standardním postupem. Apolena Veldová v této roli je hlavně prostředníkem mezi světem vypravěče, tedy kabaretiérem a herci. Veldová postavila roli na temperamentu postavy.

V dámské šatně, jak je obsazení v programu označeno se v roli naivky představila Martina Krátká. Tato mladá herečka plně využila potenciál dopisu Jany Rybářové, skutečné herečky. Když pak Krátká četla dopis Rybářové, dokázala zastavit čas i dech v publiku. Nelze nezmínit specifickou intonaci a barvu hlasu herečky, která jakoby vypadla z prvorepublikového filmu. A co je ještě zajímavější, pro mne je to jasná hlavní hrdinka Evička v připravované dramatizaci Kříže u potoka. Přesně takto vypadala, když jsem knihu nedávno četl. Uvidíme, zda režisér má stejný vkus jako já.

Opravdovou heroinou nejen v této hře, ale v celém divadle je Kristýna Frejová. Tato herečka nemá v divadle konkurenci. Je to hvězda první velikosti a divím se, že ji dostatečně nevyužívá televize. Neexistuje snad role, kde by Frejová byla špatná či jen průměrná. A v postavě heroiny si to Frejová náramně užívá.

Zuzana Onufráková v roli komindy plně využila potenciál komické postavy. Škoda, že herečka neměla moc příležitostí. Zdá se mi, že kominda měla docela málo prostoru. Stejně tak i preciozka Petry Hřebíčkové byla dost v útlumu. Ale i zde, když měla Hřebíčková možnost, byla skvělá.

I v pánské šatně se děly věci. Nejvýraznějším členem této party byl elév Patrik Děrgel. Ten měl vlastně nejvíc nejrůznějších příležitostí a tak jeho postavy byly velice barevné. Na druhou stranu snad nejméně výrazným byl Jaroslav Šmíd v roli komika. Stejně jako kominda i komik toho měli máloco k předvedení. Jakoby historie Švandova divadla nebyla vůbec komická.

Vlastně i milovník Filipa Čapky toho neměl mnoho ke hraní. Na druhou stranu Čapka má natolik velké charisma, že se vždy v davu ostatních herců snadno prosadil. V podstatě nenápadný Miroslav Hruška v roli barda se vždy zjevil, něco pronesl a zase zmizel. To neúspěšný herec "druhé housle" v podání Roberta Jaškówa byl stále k vidění. Tato postava zjevující se a mizející nesla s sebou tu pachuť diletantství a neschopnosti za stejně silného podílu schopnosti přežít a být schopný všeho.

Natálii Deákové se podařil velmi zajímavý projekt, který mapuje 130 let Švandova divadla. U publika očekávám rozporuplné reakce, neboť je to přece jen vzpomínání více pro odborníky a pamětníky, než pro běžného diváka. Otázkou také zůstává, co si divák představuje pod pojmy kabaret a Smíchoff/on. Aby název spíše neevokoval nějakou hudební selanku…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama